Nadstandardní růžová

Občas to potká každého. Někdo blízký se ocitne v nemocnici. Jdete na návštěvu, po dlouhé době jdete chodbami, kterými jste už v životě šel párkrát za stejným účelem. Já po patnácti letech… Chodby růžově vymalované, strejda si připlatil nadstandard, tedy dvoulůžák nejen s toaletou a sprchou, ale dokonce i s „nadstandardním povlečením“.

Může-li být špitál hezký – podařilo se.


Sedím, příbuzní si povídají a já poslouchám. Na vedlejší posteli leží velmi starý pán. Nepohyblivý. Náš strejda je po operaci kyčle v dobré kondici. Prohodí něco o sexy sestřičkách, ale postupně ho humor přechází… No, ještě se nekoupal. Ale jak se má koupat? Koupelna je sice krásná, ale není tam ani židle! A jak se má sprchovat s nohou, když ji nesmí namočit? Nikdo mu neporadil! A ostatně na to ani nemá čas! Musí obsluhovat pána ležícího vedle… Sestřička položí snídani metr od něho. Nedosáhne na ni. Když mu jí podám, v leže jíst nemůže, stydí se pobryndat. Tak ho podložím a musím ho nakrmit!… Máš tady zvonek na sestřičky!Proč nezazvoníš?… Blázníš? Víš, kolik mají práce?… A doktor?… Blázníš? Projde tu ráno při vizitě jako Pánbůh. Nikdo si netroufne! Sestřičky utírají před vizitou prach i na obrázcích na zdi! Copak jim můžu dělat zle?…
Šel jsem domů a chtěl o tom napsat. A občas se to stává. Setkání ruky s hlavou. Ruka vzala bezmyšlenkovitě do ruky první nepřečtenou knížku, která přišla pod ruku. Knížka se otevřela na straně sedmdesát:

„Až dneska budete brát do ruky karty pacientů…doufám, že si vzpomenete na to, co vám teď chci říct. Včerejšek jsem strávila s vámi. Přišla jsem sem s matkou a otcem. Nevěděli jsme, kam máme jít a co máme dělat, protože jsme vaše služby nikdy nepotřebovali. Včera jsem pozorovala, jak se můj táta stal diagnózou, záznamem…

Viděla jsem vysíleného člověka, který musel čekat v pětihodinové frontě a sledovala jsem, jak s ním pohazují netrpěliví úředníci a otupělé sestry a jak ho olupují o poslední zbytky důstojnosti a hrdosti. Ohromilo mě, jak je váš personál neosobní, rozmrzelý a vzteklý, když pacient nepředloží správný formulář, jak bezohledně mluví o případech jiných pacientů před kolemjdoucími, že bude přestávka na oběd…

Můj táta je jen zelená karta, kartotéční položka, která nadělá nepořádek na stole v den, kdy je objednán, pacient, který se dvakrát zeptá na cestu poté, co mu byla jednou mechanicky vysvětlena. Ale ne, to není doopravdy můj táta. To je jen to, co vidíte vy.

Co nevidíte je mistr svého řemesla, člověk, který má báječnou ženu, čtyři dospělé děti, pět vnoučat a ti všichni si myslí, že jejich taťka je nejlepší člověk na světě… Je to můj táta, člověk, který mě vychovával v časech dobrých i zlých, držel mé děti po narození v náručí, strčil mi dvacetidolarovku, když bylo zle a utěšoval mě, když jsem plakala.

Teď nám bylo řečeno, že nebude trvat dlouho a rakovina nám tohoto člověka vezme…

Možná řeknete, že takhle mluví dcera, která si v zármutku zoufá z bezmoci před ztrátou milovaného otce. Nemohu nesouhlasit. Ale přesto vás žádám, abyste nepodceňovali má slova. Neztrácejte za svými kartami lidi. Každá karta představuje člověka – s pocity, historií a životem – kterého máte moc se dotknout svými slovy a činy. Zítra to možná bude někdo, koho máte rádi vy… Modlím se za to, abyste další osobu, která vás pozdraví na vašem oddělení, odměnili laskavým slovem nebo úsměvem, protože tahle osoba je něčí otec, manžel, manželka, matka, syn nebo dcera…“ (kniha se jmenuje Slepičí polévka pro duši a anonymní příspěvek se údajně našel v recepci jedné americké nemocnice)

Až příště půjdu za strejdou, asi budu strašně odvážný, opatrně zaťukám na jeho pracovnu a otevře-li mi, vyřídím mu od plebsu na pokojích, že hlavu na růžovo zevnitř jen tak nevymaluješ…

Komentáře

  1. wbgarden napsal(a)

    Diagnóza, růžová, štyrycet plus…

    PŘÍPAD

    Probudím se
    a spatřím
    jak na horizontu postele
    zapřahají slona
    do kočárku

    Krásná pokladní ze samoobsluhy
    drží slunečník
    a druhou rukou v boxerské
    rukavici
    štípe jezevčíkům
    jízdenky
    – a nezapomeňte na košík –
    křičí
    když nastupují

    Je mi zima
    a navíc prší
    tablety živočišné se kutálejí
    slon dupe
    dívka se svléká do plavek
    na její levé ňadro jí usedá motýl
    – máte košík ? –
    ptá se
    rukavice

    Je to absurdní
    jezevčíci táhnou kočárek
    slon se laská s pokladní
    a u postele zřízenec Hubert v bílém plášti
    vypráví mamince
    jaký jsem
    případ
    – ale určitě se z toho dostane
    mladá paní –
    říká

    A mamince tečou slzy
    směje se
    a dává mu
    tuzéra…

    http://storm.interzet.ru/uploads/posts/2008-10/1224373520_12_10_2008_0454933001223825902_peter_coulson.jpg

  2. Eva napsal(a)

    Pane Krůto, Vaše povídání mě vrátilo zpět o 7 let a o 1 rok. Před sedmi lety mi zemřel tatínek. Nebudu to rozebírat, vazba otec a dcera byla velmi silná. Tady aspoň sestřička řekla:” Paní nezlobte se , my jsme tu dvě na 50 pacientů.” A já už věděla, kde si můžu vzít čaj, abych doplnila na pokoji konvice, já už věděla, kde si můžu vzít čisté povlečení. Následovalo poděkování od sestřičky:” Paní, vy jste tak hodná, vás bychom tu potřebovali.” Nedělala jsem to proto, že jsem chtěla být tou hodnou, dělala jsem to pro tátu a pro další dva dědečky, kteří s ním byli na pokoji. Před rokem jsem totéž prožívala s mamkou. Na pokoji tři bábinky, jedna z nich jakž tak pohyblivá. Otevřely se dveře, mladý hoch přinesl tři papírové tácky, kde ve fölii byla zatavená suchá houska, tavený sýr a jablko. Položil to každé bábince na stoleček a s přáním dobré chuti odešel. Výsměch babičkám ? Bezcitnost ? A když jsem obsloužila tři bábinky, tak jsem zase slyšela to staré známe: “Paní, vás bychom tu potřebovaly….” Z této nemocnice jsem mamku vzala za týden. Na LDN ve vzdálenějším městě, kde byla péče vzorná, přístup k bábinkám i k dědům lidský, kde nebyl problém babičce či dědovi udělat i drobný nákup ve městě, když zrovna přišla chuť na nějakou tu mlsotku a děti přijedou až pozítří. Nakonec proč to nenapsat – LDN ve Vysokém Mýtě je tím zařízením, na které nemohu říci jedinou stížnost. Pane Krůto díky, a Slepičí polévku…. si určitě přečtu.

  3. poletucha napsal(a)

    Je to tak asi skoro všude… Maminka byla na jaře na operaci kyčle. Chirurgický výkon – nádhera! Sestřičky se usmívají, doktoři taky. Hned druhý den po operaci si maminka stěžovala na bolestivou patu va druhé noze. “Ale s tou jsme nic nedělali!” zní bodrá odpověď primáře a operatéra současně. Ani další dny neuspěla u lékařů ani sester, až po pěti dnech se jedna podívala na tu oteklou a hořící nohu. Proleženinu jsme s velkými obtížemi vykurýrovaly doma, trvalo to asi čtyři týdny.
    Moje známá má přítelkyni, bývalou dlouholetou lékařku zdejší nemocnice. Paní doktorka byla bohužel stižena mrtvicí a protože žila sama, skončila na LDN. Známá ji pravidelně navštěvuje a nedávno při návštěvě zjistila, že pacientka už dlouho nebyla umytá. Pro inteligentní kultivovanou ženu hrůza, a tak tedy moje známá zašla do koupelny, vzala přenosné umyvadlo a šla svou kamarádku umýt. Nachomýtla se tam sestra a hrozně jí vynadala, že to si nesmí dovolovat, že ta umyvadla jsou dezinfikovaná… “Ne, prosím, nestěžuj si, ony by mi to daly pocítit!”
    Tak na závěr jednu dobrou informaci: Na očním ve VFN na Karlově náměstí byl personál vždycky skvělý a pozorný – snad bez výjimky. DĚKUJU!

    • Jan Krůta napsal(a)

      I já jsem musel změnit aktéry i prostředí, aby se náhodou dotyčné zařízení a jeho zaměstnanci nepoznali. Ten, za kým jsem byl na návštěvě se bál, aby se to v péči neodrazilo ještě k horšímu. A teď si k tomu dosaďte možné masové odchody lékařů za vyššími platy a výhodnějšími podmínkami. Nevyhodil já jsem náhodou tu knihu Domácí lékař do starého papíru? Možná se mi ještě hodí…

      • poletucha napsal(a)

        Na případu maminky mne udivil a snad i rozhořčil přístup primáře. On odvedl velkou a drahou práci a nezajímá ho, že to jeho podřízení svou leností a nevšímacostí znehodnocují! Mně to hlava nebere… A ten druhý případ? Ať kdy bylo v nemocnicích jak bylo, kolegové – i bývalí – byli svatí a měli privilegia. Tahle paní tu pracovala snad 40 let. Teď ji neumyjí, nepodají pití a návštěvy striktně od 15 do 17 hodin. Co se tam děje těch zbývajících 22 hodin???

      • poletucha napsal(a)

        Pokud toužíte po Domácím lékaři, já ho mám! A mohu poskytnout, nějak ho nepotřebuji 😀

Napsat komentář