Můj božský koncert “božského” Karla Gotta

Tohle jsem fotila já osobně.

10.10.2010 – datum, které se nezapomíná a pro mne symbol vzpomínky na totální sebedestrukci, naději i splnění dlouholetého snu.

Těšení, to je to správné slovo, které nás žene dopředu bez ohledu na situaci, ve které se právě nacházíme.

V sobotu si tak k večeru ležím na své polohovací posteli, kočky mi rajtují po nohách, před očima představy koncertu, na který jsem měla jet v neděli. Karel Gott a Eva Urbanová, Liberec. Fantazie pracuje naplno, vždyť se splní můj životní sen, sedět v hledišti a zpívat spolu s interprety šlágry a songy let minulých i současných.

Ležím si tedy, občas mrknu na rozsvěcující se okna naproti a v tom telefon. Přítelkyně Hanka mi jen tak mezi řečí oznamuje, že mi dojednala setkání s Karlem Gottem během koncertu. Vím a je mi jasné, že ne každý je příznivcem božského hlasu, ale pro mne to znamenalo okamžité rozbušení srdce, ruce se začaly třást a já jen zírala do zdi, uzemněná a nevěřící. Pro neznalé nutné podotknout, že právě v den koncertu jsem slavila desáté “výročí” přežití po diagnostikování nemoci, zvané smrtelné. Právě hlas i písně Karla Gotta mne po celou tu dobu držely nad vodou. Doma mám uschovány gramofonové desky let sedmdesátých a první, kdo se roztočil v roce 1968 na stařičkém gramofonu byl právě “božský” Karel. Předpokládala jsem tedy, že po takovém sdělení se mi sen vyhne a já strávím noc svou fantazií o průběhu setkání.

Kupodivu jsem usnula jak nemluvně a ráno mne probudila bezmračná obloha a tichá radost.

Dnes si splním palčivou touhu, uvidím a uslyším svého idola na vlastní oči. Hned dopoledne jsem si nechala kamarádkou umýt vlasy a pokusila se zušlechtit svůj skoropadesátiletý obličej. Zrcadlo výsměšně pomrkávalo a vnitřní hlas velel: “Neblbni, s tím už nic neuděláš!” Pravda pravdoucí, vrásky zůstaly i po důkladné masáži krémem, ale oči zářily jako odrazem rozsvíceného vánočního stromku.

Úderem třetí přijeli přátelé, kteří mi obětovali čas a odvoz na cestu za štěstím. Byla jsem uložena i s vozíkem do auta, obdržela jsem pás přes hruď i opětovaný úsměv. Rozhlížela jsem se po míhajícím se okolí a pohled na tu barevnou krásu mne donutil k obdivným výkřikům i broukání písní. Litvínov – Liberec. Pro ležící osůbku otevřený obzor a lákání dálek. Nedá se popsat všechno a cesta by byla na samostatný článek, tedy popojedu rovnou na místo určení, před Tipsport arenu ve městě, jemuž vévodí Ještěd.

Přijeli jsme na parkoviště a davy lidí nám ukázaly správný směr. Mne čekala dvě překvapení ještě před začátkem zmiňovaného koncertu. Prvním byla má dlouholetá kamarádka Evička, která si mne sama našla a obdarovala dárkem i hřejivým objetím, druhým další kamarádka z internetu Eliška, od které jsem dostala gramofonové desky mého oblíbence. Je úžasné mít takové přátelé, kteří mi obětují čas a přijímají mne za vlastní. Děvčata moje, děkuji vám.

A blížil se začátek splnění mé touhy.

S mou průvodkyní Evičkou jsme vjely do arény. Já držela na kolenou kytici z karafiátů, Evča kličkovala mezi davem a hledala příhodné místečko. Nad celou arénou se vznášel jemný bílý opar. Lidé hlučeli, ozýval se smích i šepot. Jeviště poblikávalo reflektory, hrála hudba. Zaparkovaly jsme a já se rozhlížela s netrpělivým, nikoli nervózním, očekáváním. Jsem tady. Jsem na koncertu Karla Gotta. Jeho hlas mi zněl do morfinových dávek v době, kdy tělo nehodlalo vítězit nad životem. Jeho hlas mi dodával kuráž na mé cestě ke zlepšení zdravotního stavu. Nedá se zapomenout, jak moc mne ovlivňoval celý ten čas. Pohladila jsem květiny, určené do jeho rukou a polkla ve snaze zahnat svíravý pocit v krku. Nebudu přece brečet, mám se radovat.

Zhasla světla.

Poposedla jsem na vozíku a sevřela foťáček, nachystaný na zachycení prvního pohledu, prvních kroků účinkujících. Hudba se rozezněla a famózní začátek dvou nádherných hlasů mne přikurtoval do sedadla. Drtila jsem opěradla vozíku a ani nemrkla. Hlas Karla Gotta a Evy Urbanové mi rezonoval v uších, sledovala jsem každý jejich pohyb. Oba interpreti nás nenechali vydechnout. Píseň za písní, tóny písní uzemnily všechny přítomné. Potlesk se střídal se smíchem nad hláškami božského Káji a já si jen přála, aby tohle, tahle přítomnost neskončila. Oba byli famózní, dokonale sehraní, umělecký zážitek dokonalý. Není pochyb, že na jevišti stáli mistři svého řemesla. Společná píseň “Kam tenkrát šel (můj bratr Jan) mi vehnala slzy do očí. Tehdy mne dohnalo mé vlastní já. Veškerý smutek z dob, kdy jsem neměla už být, se nashromáždil právě u tónů této písně. Zamrkala jsem ve snaze udržet ono dojetí a jen hrana dlaně, kterou jsem si otřela uslzenou tvář, ví, co jsem v sobě prožívala. Jak málo stačilo a já tu nebyla. Kolik touhy, zranitelnosti, napětí a síly je v člověku, který chce to prosté “žít”. Energie, linoucí se z jeviště byla téměř hmatatelná.

Přiblížila se chvíle, která měla nasadit dnešnímu večeru svatozář. Přestávka a slíbené setkání s Karlem Gottem. Čtenáři prominou, ale nepopíšu cestu do zákulisí, ani věty, které mezi námi padly z jednoho prostého důvodu: “Já si to nepamatuji”.

Přišel pro nás pan Filip Albrecht a odvedl nás na místo, kde stál Karel Gott. Dívala jsem se mu do očí, podali jsme si ruce. Něco jsem určitě řekla, on odpověděl, ale já vnímala pouze tu jedinečnost chvíle. Dívala jsem se do tváře člověka, kterého si nesmírně vážím a všechny mé plány, jak se mu vrhnu kolem krku, byly rázem pryč. Hřálo mne to uvnitř. Splněné dlouholeté přání. Byla jsem tak dojatá, že mi stačil pohled a úsměv, věnovaný právě mně. A zkuste si představit, jak mi bylo, když Karel přizval svého fotografa a při focení mi položil ruku na rameno. Já vím, vypadám jak splašená šestnáctiletá fanynka, zaslepená svým idolem, ale ne.. pro mne to znamenalo uzavření toho bolavého období, připomenutí láskyplného dětství a zalil mne obrovský pocit štěstí. Kdyby přišla jakákoli rána osudu, jakýkoli splín, tuhle chvilku mi nikdo nevezme. Je moje, je ve mně. A ať si říká, kdo chce, co chce, pan Karel Gott byl, je a bude naším jedinečným národním pokladem. Podala jsem mu kytici, nechala si podepsat knížku i vstupenku a zachytila na svůj fotoaparát Karlův úsměv. Rozloučili jsme se a já se vrátila na své místo u jeviště.

Přestávka skončila a program pokračoval. Netřeba zdůrazňovat, jak jsem si bezděky hladila rameno, na kterém spočinula ruka mého vyvoleného a přitom broukala písně, znějící arénou. Přídavky byly samozřejmostí a celé publikum tleskalo vestoje. Mně to bylo jedno, hýčkala jsem si v sobě vzpomínku. Můj splněný sen. Karel Gott ani netuší, jak je důležitý. Pro všechny ty Ivety, Marušky, Ivanky, pro ty, kterým rozdává radost. Já se hluboce ukláním před jeho uměním, precizností, pracovitostí, šarmem a hlasem.

Pane Karle Gotte, bylo mi ctí!

Děkuji Mirkovi a Evičce, jakožto dalším přátelům (Hance, Janě a Filipovi), kteří mi umožnili mou cestu za štěstím a splněním snu..

PS: Na foto s Karlem se moc těším a ke spatření bude později na mých webových stránkách či facebooku:

http://www.facebook.com/iveta.kollertova?v=wall&story_fbid=163826806977384&po=1&ref=notif&notif_t=share_comment#!/iveta.kollertova

Komentáře

  1. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Emm, moc děkuju, pořád mi “Z hor zní zvon” 🙂

  2. Eliška napsal(a)

    Iwett mám velikou radost že tvůj výlet do našeho města za tvým idolem byl takový jak jsi si přála.Když jsem byla za tebou v Aréně a viděla ty davy natěšených lidí a já v ucouraných kalhotech a bundě po celodení práci na zahradě , jsem pocítila na sebe vztek že umím jen rýt , hrabat , sekat trávu a přenášet květináče z místa na místo. Tak to se musí změnit jsem si řekla při návratu za volant a jízdě domů. Na co mám plnou almaru šatů , sukní a ke každým botkám tašku. Takže vyrážím jen co bude nějaká akce, představení , nebo vystoupení někoho koho mám ráda.škoda že jsi tady Ivi nemohla navštívit některá místa tady v našem překrásném městě. tak zase někdy jindy , hezké vzpomínky ….Eliška

  3. Camilla napsal(a)

    Ivet, raduji se s Tebou, přečetla jsem jedním dechem. Těší mne nejen Tvůj krásný zážitek, ale i obětavost kamarádů kolem Tebe, také “naší” Elišky. Eli, jste skvělá, díky!!!!

  4. Camilla napsal(a)

    Je to z Tebe cítit, moc bych si přála, aby Tvoje řádky četl “božský Kája”, určitě by byly i pro něho velkým potěšením. To, jak popisuješ co Ti dávaly jeho písně v době, kdy jsi bojovala se životem…….zažil určitě plno fanynek, ale na této parketě jsi možná sama.
    V Praze ahoj na kafíčku, “rybník”, nebo jak ho pojmenoval číšník ve Slávii??

    • Ivet - Mejsehezky napsal(a)

      Mňo, rybník 🙂
      Chtěla bych do Lucerny, vytáhnout dceru na Káju, ježíš ta věta zní hrozně 🙂
      Momentálně sháníme hlídání na ten den, snad se zadaří, potřebovali bychom babičku s dědou na plný úvazek 🙂 Nemáme nikoho, bohužel..

      • jiřička napsal(a)

        Kdy jedeš???

      • Ivet - Mejsehezky napsal(a)

        Lístky k sezení jsou již vyprodány, copak já, já se nasedím víc než dost. No uvidíme, zatím neplánuji, tento víkend vyrážím do Chomutova 🙂

  5. Camilla napsal(a)

    Ivet, ty to teda rozjíždíš, ………babička začne jezdit na šňůry “Božského”, tak nemá kdo hlídat,…já Ti rozumím, neboj…

Napsat komentář