Moře, ach, moříčko

                                                           

Většina věcí a jevů na tomto světě má nejen své místo, ale i svůj název, který vznikl tak, že jsme je pojmenovali a tudíž i zařadili. Říká se, že co je malé, to je hezké. Mám malé věci rád, patří k životu a těžko si lze například představit, že jedna z Andersenových pohádek se jmenuje Princezna na hrachu.

Problém však může nastat, když neodpovídajícím pojmenováním způsobíme nesoulad mezi věcmi a jejich názvem. Nechme stranou jídelní lístky, které se zdrobnělinami jen hemží, pivo z půllitříčku by nám žízeň asi těžko uhasilo, také řeč milenců bývá hojně zdobná. Má to nepochybně svůj význam. Mladík, jenž v návalu jarní mízy osloví svou dívku beruškou, kamínkem, kožíškem a k tomu přidá, že má za ouškem rozkošné znamínko a zvonivá kolínka, dočká se uznání. Ostatně v intimních chvílích si říkáme všelijak. 

Některé květomluvné postupy se však časem mohou obrátit proti nám. Maminka, která hrozí, že dá svému Toníkovi vařečkou na zadničku, má nepochybně pro realitu cit. Adresuje-li však tutéž vyhrůžku  při hádce tatínkovi a k tomu dodá, že mu vyškrábe očička, její aktivity se zpravidla minou účinkem.  

Ovšem co říci rozhovoru po rozhlasových linkách, v němž se mediálně známá osobnost svěřovala redaktorce, že byla na dovolené u moříčka. Ach moře, moříčko! A s tou zdrobnělinou si opakovaně pohrávala jako se šperkem, laskala ji a čechrala, až jsem v radiových vlnečkách  rozhovoru  málem utonul.

Nedalo mi spát, kde vzala, živíc se celý život českým jazykem, ten specifický slovník hodný obdivu. A také mně vrtalo hlavou, co se jí u toho moříčka mohlo zajímavého přihodit. Píchl ji snad mořský ježeček do patičky? Spolkla škebličku? Nebo nějaké přismahnutíčko?

To jsou samozřejmě spekulace. Možná, že tam potkala známé človíčky Jarouška a Bedříška, kteří ji zvali na kafíčko. Ale dala přednost Pepíčkovi, šli spolu do restaurace ochutnat chobotničky, zapili je lahvinkou bílého a pak se vydali, aby jim nenarostlo bříško, na výlet parníčkem.

Postrádal jsem v tom rozhovoru ještě nějaké mazleníčko a sexíček, každopádně nedali si ani šlofíčka. Ovšem zklamán jsem nebyl. Ono odpoledne spatřili kromě jiných tvorečků i velrybičku a světe, div se, i žraločka, který měl v tlamičce opravdu moc ostrých zoubků. Slušný zážitek, docela jsem jim záviděl. Dík alespoň za to posloucháníčko! V Hollywoodu takové scény ovšem točí v akváriu.

Člověk si pak láme hlavu na tím, kde se v nás ta krasomluva a slovní veteš i u vzdělaných lidí bere. Jednou z možností je, že s narůstajícím věkem dětinštíme, anebo jsme z dětství ještě nevybředli. Proč ne. Také může jít o bezděčnou vzpouru vůči obhroublým výrazům, které slýcháváme na ulici či na hřištích. Možná jde i o reakci na slovník z brutálních akčních scén, kterými nás sytí televize a kina. Osobně nemohu vyloučit ani názor,  že se jedná o profesní deformaci. No nekupte to. I když si myslím, že takový profík pytlák spíš řekne, že nekoupí zajíce v pytli než v pytlíčku.

Napadlo mě, co by asi pronesla ona dáma? Možná té osobě křivdím a ona mně, pokud bude někdy tenhle sloupek číst, překvapí a pošle rovnou do háje, nikoli do hájíčka. Nebo ještě někam jinam. A já se začervenám, tak jako jsem se začervenal nedávno u doktora, když mě zdravotní sestra vyzvala, abych si povolil kalhoty a odhalil tak svůj zadeček. Očividně jsem znejistěl, vždyť už jsem starší člověk, a v předtuše dalších událostí jsem zachraptěl:

„Nemám ale opálené půlčičky.“

„Já si zase nechala doma brejličky. Tak sundejte ty trenčičky,“ odtušila, podívala se na mě jako na blázna a vpálila mi injekci, až jsem zahýkal. Teprve pak mi došly souvislosti.

Slůvko jako tišící náplast na bolest, to připouštím. Ale náplastičky neberu.

Komentáře

  1. lukrecia napsal(a)

    Je tomu už drahně let, kdy známý herec pronesl v telce svým charakteristickým, nezaměnitelným hlasem cosi v tom smyslu jako “napíti se mléčka”. Tím napitím si nejsem jisatá, mléčkem ano. Dodnes se mi z toho dělá podivně. Byla to pecka a možná je to jazykově schopná varianta.

Napsat komentář