Montessori, aneb „když si děti mohou dělat, co chtějí“

Situace první:

Sedím u své kadeřnice a ona při barvení vlasů vypráví, že si udělala kurz, teď asi nebudu úplně přesná, ale je to něco jako kurz pro „lektorky zájmové výtvarné činnosti ve školce“.

Začala docházet do různých školek, kde vyučuje odpolední „tvořivé“ kroužky. Hrozně ji to baví, jednak, protože je takový výtvarně tvořivý typ, a pak také si moc užívá práci s dětmi.

Popisovala, co v které školce s dětmi dělá, co se děti  s ní už naučily, a také, jak se jí v té které školce pracuje.

Říkala, že nejraději chodí do jedné Montessori školky, protože tam jsou děti takové klidnější, soustředěnější a hlavně ukázněné.

Chvíli ještě přemýšlela a pak dodala větu, kterou v souvislosti s Montessori systémem slýchávám často:

„To je přeci zvláštní, že jsou takové, když si MOHOU DĚLAT CO CHTĚJÍ A NEMAJÍ ŽÁDNÁ PRAVIDLA?

Situace druhá.

Máme doma na návštěvě maminku s batoletem. Batole se baví tak, že na dvorku vyhazuje písek z pískoviště. Maminka ho nechává s tím, že „ona to pak uklidí“. Nelíbí se mně tento způsob řešení stavu věcí, mám pocit, že i batole by bylo schopno chápat a následovat jednoduché pokyny, jako třeba „že písek musí zůstat tam, kde je“. Přijde mně to ze strany oné maminky trochu neuctivé. Ale jsou u nás na návštěvě, tak jako správný hostitel mlčím a tiše to snáším.

Jenže… Já jsem dospělá, dokáži se ovládat. Můj předškolák batole zamračeně pozoruje. Chápe, že je to návštěva, ale ovládat se dokázal jen krátkou chvíli.

„Nedělej to!“ řekl mu nejdřív rázně. Nestalo se nic, tak pokračoval: „Prosím, nedělej to, písek se ven neháže, dělá to nepořádek a klouže to!“

Batole zájmem předškoláka viditelně povzbuzeno se šibalským výrazem dále pokračuje v započaté činnosti.

Předškolák chce dát svým slovům dá větší  důraz, evidentně váhá mezi fyzickou inzultací batolete a pláčem.

Když se objeví první slza, zavolám ho k sobě a snažím se vysvětlovat.

„Podívej, je to teprve batole, on tomu zatím nerozumí.“

Odpověď „montessori“ předškoláka mě ale dostala:

„Maminko, on nemůže být ještě ani batole,“ s vážným výrazem tváře rozhodl předškolák.

„Proč?“ divím se já.

„Protože i BATOLE  UŽ UMÍ DODRŽOVAT PRAVIDLA.“

Co si vybavíte pod slovním spojením spojením “výchovná metoda, ve které si děti mohou dělat, co chtějí”?

Já jsem si, ještě vcelku nedávno, vybavovala jeden mailově “spamařský” evergreen.

Jede holčička s maminkou v tramvaji a holčička soustavně okopává kolena naproti sedícího muže. Muž se ozve: “Nekopej do mně!”

A maminka dotyčné holčičky na to rozhořčeně odvětí: “Nechte ji být, my doma uplatňujeme “volnou výchovu”.

A v tom (náhodou 😉 ) vedle stojící mladík beze slova lupne holčičce ožvýkanou žvýkačku na čelo a praví: “Já byl taky vychováván volně!”

Srdce každého správného vychovatele v tento moment zajásá, jak ten mladík to zbloudilé matce volnovychovatelce natřel a utvrdí se v tom, že dítě je třeba důsledně vést a nikoliv nechávat volně.

Volná výchova je zkrátka blbost…

V tomto pojetí určitě je.

Dítě potřebuje pravidla. Společnost potřebuje pravidla. Svět potřebuje pravidla.

Co mě ale před těmi pár lety nikdy nenapadlo, že ta pravidla nemusí být dětem vštěpována příkazem a dodržována násilím… Ale že ta pravidla může dítě akceptovat přirozeně, volně a hlavně o své vůli.

Netušila jsem, že na těchto principech je dokonce založen celý výchovný systém – Montessori.

Co to tedy znamená Montessori?

Mottem všech Montessori škol je citát Marie Montessori, zakladatelky této výchovné metody, který krásně jednou větou vyjadřuje celý princip této výchovy:

„Pomoz mi, abych to dokázal sám“…

Asi nejčastější pohled a názor na montessori systém ze strany lidí, kteří tento systém příliš neznají, je:

„Je to školka (škola), kde si děti dělají, co chtějí, nemusí dodržovat žádná pravidla. To je špatně, dítě se musí naučit chápat, že něco smí nebo nesmí. Musí mít hranice. Volná výchova nefunguje.“

Jak je ale potom možné, že právě tam, v montessori školce „kde si děti dělají, co chtějí“, připadají té výše zmíněné lektorce děti ukázněnější než ve školce klasické?

Proč předškoláka z montessori školky „kde si děti dělají, co chtějí“ tak trápí nedodržování pravidel?

Podstatou montessori systému totiž není, že děti si dělají, co chtějí, ale že si mohou činnost samy a svobodně zvolit.

Svoboda nespočívá v tom, že dítě zůstane ponecháno samo sobě, nebo že učitel vůbec nezasahuje do jeho vzdělávání a učebních procesu.

Dítě nestřídá jakékoliv činnosti libovolně, náhodně, bez ukončení, bez pravidel.

A nějakou činnost si dítě zvolit musí. Učitel tuto volbu (výběr možných činností) a činnost dětí koordinuje. Musí využít své pedagogické dovednosti, aby bez příkazů pomohl najít dítěti činnost, která ho zaujme.

Svoboda dítěte je zde chápána jako povinnost, nikoliv anarchie. To znamená, že pokud se dítě pro něco rozhodne, je jeho povinností práci dokončit. Pokud chce dítě pracovat s určitým materiálem, který ho zajímá – samo se svobodně rozhodne – je jeho povinností dodržet pravidla daná pro konkrétní práci, i pravidla obecná, jež se liší podle věku dítěte a jsou ale vždy založena důvěře ve vzájemný respekt.

V montessori školkách jsou děti vedeny k sebedisciplíně a zodpovědnosti od samého počátku.

Důležitým momentem je také důraz na respektování sebe sama a těch druhých. Respektovat a být respektován.

K tomuto jsou děti vedeny přirozeně, například tím, že všechny „činnosti“, pomůcky jsou ve školce jen jednou.  Zvolí-li si některé dítě danou činnost znemožní po dobu, co ji bude vykonávat, ostatním dětem přístup k ní.

Je tak přímo nuceno vnímat a uvědomovat si potřeby, práva a povinnosti svoje, i těch druhých.

Moje svoboda končí tam, kde začíná tvoje svoboda.

Když já pracuji, ty nemůžeš, uvědomuji si to, a tak přistupuji k „práci“ s větší vážností a odpovědností. Snažím se „práci“ dokončit, co nejlépe. A proto také si vážím a respektuji práci těch druhých.

Děti jsou zvyklé pracovat a rozhodovat se samostatně, s vědomím, že vše funguje dle stálých pravidel, které ony znají, v prostředí, které je pro ně připravené. Vědí, že rozhodovat se, je třeba velmi zodpovědně, protože z každého rozhodnutí jednak vyplývají povinnosti a následky, a jednak svým rozhodnutím ovlivňují i ostatní (např. pokud si dítě vybere „práci“ s nějakou pomůckou, zabírá ji tímto pro sebe a ostatní musí čekat).

Ona možnost „dělat si co chci“ dává svobodu a volnost, ale také s sebou také přináší nutnost nést za své rozhodnutí odpovědnost.

Osoba učitele je zde velmi důležitá, je tam vždy k dispozici, ale nekontroluje, spíše usměrňuje, pokud vidí, že se činnost dětí ubírá špatným směrem, přichází také na žádost dítěte o pomoc.

Uvědomování si a respektování svých povinností jde ruku v ruce s uvědomováním si a vyžadováním svých práv. Toto vede k posilování zdravého sebevědomí. Dítě je si vědomo svých práv a od druhých očekává respekt. V případě, že se mu respektu nedostane, je schopno (samozřejmě na příslušné věkové úrovni) si svá práva  obhajovat.

Co mě osobně hodně, a vždy znovu a znovu, překvapuje je výše zmíněná „ukázněnost“ a klid. Myslím, že toto také vyplývá především ze vzájemného respektu a tolerance, která je tímto systémem silně podporována.

Možná to zní moc přísně. Asi to i je přísnější zvlášť, když se jedná o malé děti, ale pro mě je rozhodující, že se dítěti ve školce líbí.

A vlastně se tam líbí i mně. Hodně mě to naučilo.

Často mě v různých životních situacích napadá “škoda, že tenhle člověk nechodil do montessori školky, o co by byl ten svět jednodušší“.

Pedagogický systém Montessori
Tento alternativní  školní systém je nazvaný podle Marie Montessori (1870-1952), italské lékařky, pedagožky, průkopnice mírového hnutí a organizátorky boje za práva dětí a žen. Maria Montessori patří k nejvýznamnějším postavám reformě-pedagogického hnutí.

Původně se věnovala mentálně postiženým dětem. V roce 1907 založila v Římě „Dům dětí“ (Casa dei bambini), kde vytvořila originální edukační prostředí v duchu výrazného pedocentrismu a důvěry ve spontánní seberozvíjení dítěte. Vycházela ze zkušeností s duševně postiženými dětmi a zejména z vlastních pozorování dětí v různých situacích.

Montessori pedagogika brzy dosáhla mezinárodního rozšíření. Už v roce 1929 byla založena mezinárodní společnost (Association Montessori Internationale – AMI), která propaguje toto alternativní hnutí. Nejvíce se Montessori školy  rozšířily v Německu a Nizozemí, a to jak v soukromém, tak i ve veřejném (státním) školství. Většinou jde o mateřské školy a základní školy.

Komentáře

  1. Petra napsal(a)

    Jano, asi se v tom vyznáte a vypadá to moc zajímavě. Proč takových školek a škol není u nás víc? Nevzpomínám si, že bych o nějaké takové ve svém okolí (Ostrava) slyšela!

Napsat komentář