Moje milé divadlo (říjnové premiéry 3)

Kvintet Marxů byl ve filmu jen čtyřčlenný
V HaDivadle ožívají slavní bratři Chico, Harpo, Groucho, Zeppo i nefilmový Gummo
Anna Petrželková je vycházející režisérská hvězda. Geny prozrazují rodičovství boha-otce – Jana Antonína Pitínského, občanským jménem Zdeněk Petrželka. Motalo se mi to hlavou na jejích Marx Bros. v brněnském HaDivadle.

Tedy jejích?! Životní osudy slavného bratrského kvinteta (ve filmu jen kvarteta – bez Gumma) napsala podle pěkné řádky dostupných pramenů Simona Petrů. Petrželková rozzářila na scéně v bývalém kině Praha svět filmové grotesky a rozhlasových skečů z časů, kdy se takovým pořadům ještě neříkalo show, ale prostě estráda.


Buzzi umi grotesku
Byl to zlatý věk filmového gagu. A humoru, kterému se dnes s notnou dávkou přehlíživosti říká inteligentní, a který také u nás skončil se jmény Burian, Werich, Kopecký, Horníček, Menšík, Štuchal, Štercl, Válek, Černík, Zázvorková, Dvořák – a s dosud žijícími legendami Bohdalová, Lipský…

Už jenom filmologům Blažejovskému nebo Voráčovi v jasnějších chvílích mezi opojením Davidem Lynchem nebo Quentino Tarantinem se vybaví nejlepší čísla hollywoodské kariéry Groucha, Chica, Harpa a Zeppa Marxových. Jejich estrádní začátky včetně Gumma, sahající až před první světovou válku, ani jim ne.

V HaDivadle se v povedené komiky proměňují Jiří Vyorálek (Groucho), Marián Chalány nebo Petr Jeništa (Chico), Martin Siničák (Harpo), Jan Grundman nebo Petr Panzenberger (Zeppo) a Cyril Drozda (Gummo). V inscenaci originálně oživili řadu dostupných mistrovských klaunských bratrských čísel a skečů.

S citem pro reálie postavila pro inscenaci scénu – a kostýmy a la Bratři v triku Lenka Odvárková. Genderově takřka feministický tým narušil, nikoli ovšem po smyslu jednoty celku, všudypřítomný Mario Buzzi. Jeho hudební groteska výstupy zaklenuje.


Třináct čísel, panečku!
V HaDi samozřejmě nezůstali jen u estrádních čísel. Petrů s Petrželkovou s přispěním dramaturga Jana Havlice vystavěli inscenaci provokativně životopisně. A tak si člověk osvěží i to, že hollywoodských filmových čísel Marx Brothers bylo třináct.

Na přetřes přijde v inscenaci i židovská otázka. Resumé? Možná by bez humoru bratří Marxů nevyrostli až do tak závratné výše ani jejich obdivovatelé a následovníci: Bill Cosby, Woody Allan… A estráďák Míra Donutil, aby zase nepsal, že ho nemám rád.

V Hradci srší rýmy nejvýmluvnější komedie

S Hilského Shakespearem do nesmírně vesmírných sfér, i když s Marnou lásky snahou
Už dlouho jsem nezažil tolik radosti z dobré práce jako v Klicperově divadle na premiéře Shakespearovy Marné lásky snahy režiséra Braňo Mazúcha. Krásné souznění v Hradci nastává, když je spokojeno jeviště i hlediště. A určitě také Mistr na nebesích. Ten hlavně s přebásněním svého kousku Martinem Hilským.

Avignon u Pardubic přežil i další zasvěceně nejapný atak máchalivé Jany a její „squadra melody“ proti festivalu Divadlo evropských regionů, na kterém za jeho šestnáct ročníků strávila už devět půldnů. A to jí pro jistotu jeden přidávám.


Jak se krotí muži
Vstup do sezóny tradičně s přehlídkou Čekání na Václava a s nádhernou novou Shakespearovou komedií. V Hilského domýšlení, přetváření a dotvoření. Malé Českomoravsko přesahuje Hilského Shakespeare do nesmírně vesmírných sfér a závidět nám ho může ves‘ mir. Nebo aspoň celá Evropa.

Pro Mazúcha stvořil znamenité hity Daniel Fikejz. Melodičnost a rytmus na cestě od popu až po rapování a street battle. Místy geniální. No, ono se to skládá, když má k ruce takového textaře, tedy Williama. Avšak – nesměl prý vynechat ani slabiku… Herci to zvládli skvěle včetně choreografie Jany Burkiewiczové a Sabiny Škodové.

Další výrazné prvky: Scéna s foliovníkem a okrasnými umělinami místo květin Jana Polívky, inu královský dvůr sebestředných mužských s nesplnitelnými předsevzetími.

A barevně a tvarově provokativní kostýmy Terezy Ujevičové. Zkrásněly v nich jedna vedle druhé všechny herečky. Nejvíc Martina Eliášová (senilní farářka Nathanová) a Lenka Loubalová (mudrlantská profesorka Holofernová).

Aktéři obojího pohlaví nechali na jevišti těla i duše. Ještě víc než zlá Kateřina Petruciovi daly chlapům na frak Princezna Kristýna Kociánová a její družina: Pavlína Štorková, Isabela Smečková Bencová a objev – Barbara Humelová. Neztratila se ani Magdalena Ebba Pavlíčková v roli koktavé Žakenety, děvčete z lidu.


William ještě jinak
Zesměšnit a polepšit se nechali navarský Král Tomáš Lněnička a jeho druhové: Jan Sklenář, David Smečka, Josef Čepelka. Dámám vtipem a výmluvností zdatně pomáhal Boyet (Hynek Pech). Činili se Jakub Tvrdík v roli výstředního Španěla, Vojtěch Dvořák jako natvrdlý Kotrba a v uniformě Policie Kryštof Krejsa coby Hňup.

A jak všichni na jevišti muzicírují! – Nová režisérská generace, a Mazúch ji reprezentuje ve vší skromnosti dravě, mne utvrzuje v tom, že na Shakespeara budu moci chodit a nenudit se dalších třicet let. Do Klicperova divadla ještě deset navrch.


Klicperovo divadlo Hradec Králové – William Shakespeare: Marná lásky snaha. Přeložil Martin Hilský. Režie Braňo Mazúch, dramaturgie Magdalena Frydrych Gregorová, scéna Jan Polívka, kostýmy Tereza Ujevičová, hudba Daniel Fikejz, pohybová spolupráce Jana Burkiewiczová, Sabina Škodová. Premiéra 23. října 2010 na Hlavní scéně.

Lehčí je zabít manželku než umřít v souboji

V Horáckém divadle se Chiarelliho paroháči dílem trápí, dílem se pokoušejí být nad věcí
Poučení filmovou groteskou, zejména z němých časů, může přinést nedorozumění mezi divadelním režisérem a autorem grotesky, jejímž výrazným představitelem byl v časech kolem první světové války také Luigi Chiarelli. Stalo se v případě jeho Masky a tváře, kterou v jihlavském Horáckém divadle nastudoval Jiří Seydler.

Vím docela jistě, že inscenace bude divácky velice úspěšná, protože lechtivý příběh z časů pánské dominance v milostných vztazích je groteskní sám o sobě. No právě. Proto byly režisérovy přesahy k přehnané komediálností na území crazy vlastně nadbytečně. Je to ale jediná výtka, kterou Seydlerově Masce a tváři adresuji.


Pohřeb a líbánky
Groteskní, směšné ve smyslu stavu poznání jsou třeba farizejská náboženská dogmata pramenící v přetvářce – už Molièra za výsměch dvojí tváři církve svaté chtěli ještě na poslední chvíli málem upálit. Nezapomínejme, že ještě v 60. letech minulého století se v Chiarelliho vlasti nemohly rozvádět ani filmové hvězdy…

K takovému způsobu výsměchu míří i Maska a tvář. Příběh o banální manželské nevěře, v němž mačoidní postižený neztratí společenskou masku jen v případě, že nevěrnou manželku zavraždí. Po čase mu pomůže identifikace neidentifikovatelné mrtvoly i k vypravení jejího pohřbu. – A ti dva jsou nakonec dobrými milenci.

Milostnému trojúhelníku vévodí Vladimíra Čapková v roli potvůrky Saviny. Jenom si to tak chtěla zkusit. Vyhnána prozřela v poznání, že co je doma, to se počítá.

Lukáš Matěj v Paolovi vibruje mezi jurodivým paroháčem a životním skeptikem. Svůdce Luciano Josefa Stary si už nikdy nebude ani ve vlastním manželství s Martou (výrazná Barbora Mošnová) jist, jestli nedopadne stejně jako Paolo Grazia.


Měšťanské pinožení
Stejně tak groteskní je i příběh dalšího vztahu. Bankéř Marco Miliotti (Milan Šindelář) je tichý glosátor grotesky života, ve kterém on sám je díky přelétavé manželce Elise (Lucie Sobotková-Štorková) skeptikem smířeným. A s hlavou vztyčenou i s parožím lépe vidí karamboly a pinožení jiných kolem sebe.

Maska a tvář je vlastně komedií dvorní. Královský palác s aristokracií nahradilo ale měšťanstvo a buržoazie v salónech. Žánr svedl režiséra k přehánění. Bez něho by to směšné bylo stejně, ba možná docela určitě ještě o něco víc.


Horácké divadlo Jihlava – Luigi Chiarelli: Maska a tvář. Přeložil Zdeněk Digrin. Režie Jiří Seydler, dramaturgie Marie Procházková, výprava Marta Roszkopfová, výběr hudby Jiří Seydler, hudební spolupráce Lubomír Šrubař, pohybová spolupráce Jakub Škrdla. Premiéra 16. října 2010.

 

Mýty – kouzelné kameny na dně špinavých řek

Ve Švandově divadle v rozbitém zrcadle osudu ožívají Merlinovi rytíři kulatého stolu
Dodo Gombár je trucovitý chasník. Nezlomil ho režisérský karambol s Horáčkovým a Hapkovým Kudykamem, velkohubým kýčem desetiletí, ba ani náraz ve Zlíně, jehož divadlo s láskou vypiplal a dostal padáka za jeden z nejvýlučnějších tvarů, na který si regionální divadlo kdy trouflo: Za Merlina aneb Pustou zem Tankreda Dorsta.

Dodo Gombár je podivuhodný kouzelník. Kdo zná jeho tvorbu v Martině, ve Zlíně, Olomouci, Prahy se už před lety dotkl se znamenitým Vojckem, odpustí mu i brněnskou Tančírnu. Rozhodl se podniknout novou spanilou jízdu k Vltavě – s nastudováním Merlina Tankreda Dorsta ve Švandově divadle.


Linda a Gabriela!
Předpokládal jsem, že si po diváckém odmítnutí čtyřhodinové inscenace ve Zlíně látku jen rozpůlí: na Zrození s premiérou 16. října a Grál 11. prosince. Třeba na dvakrát dvě hodiny. Už páteční veřejná generálka ukázala, že Merlin: Zrození má 225 minut. Dorstův Merlin se ale dá hrát i deset hodin, má tedy Dodo co dohánět.

Nepodezírejte prosím Gombára ani z toho, že se jenom tak rozhodl ani ne po dvou letech od zlínské premiéry omráčit Smíchov a jeho okolí kopií, jak to dost často a bez uzardění dělají mnozí jeho – raději nejmenovaní kolegové.

Merlin: Zrození je novým gejzírem režisérovy magické fantazie a obraznosti, do detailu promyšlených symbolů bolestí světa, odvozených od archetypálních příběhů rytířů kulatého stolu artušovských legend z Dorstova pohádkového a mýtického období osmdesátých let 20. věku.

Dvě hodnoty Gombárův záměr dotvářejí: První: choreografická spolupráce Jana Bursy a Lindy Fernandez Saez – a její osobní pohybové kreace v roli Smrti. Druhá: hudební domyšlení všeho na scéně Romanem Holým a stejně dramaticky nosné výstupy Gabriely Vermelho s violou, zvonivým hlasem a v roli Morgany le Fay.


Na cestě k zmaru
Z toho je možné odvodit chválu několika znamenitých vícehlasů hereckého ansámblu, rytmizování jeho sborových výstupů… A Csongora Kassaie v titulní roli, včetně poklony jeho češtině, Petry Hřebíčkové (Ginevra), Kamila Halbicha (Artuš), Kristýny Frejové (Lancelot), Zuzany Onufrákové (Mordred), Roberta Jaškówa (Ďábel). Všech!

V Dorstově artušovské látce hledejme, co je o ní traktováno: neschopnost lidstva žít ve smíru, hledět si do očí zpříma. Je o vítězství ideologie nad rozumem, o generačních konfliktech, o nevážnosti a o neúctě k vědění, o adrenalinovém pinožení rytířů i nás na úkor činů. O lidstvu na cestě k zmaru. Gombár to tlumočí mistrovsky.

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Tak tomu říkám servis! Pane Kříži, díky. Kdyby to šlo, hned bych frčela do Hradce na Shakespeara 🙂 .
    Dobré ráno a celý de!
    Em

  2. Emma napsal(a)

    😉
    Za odměnu přidám i to zatoulané -n- 😀
    Em

Napsat komentář