Moje milé divadlo (říjnové premiéry 2)

Ve Zlíně perlí Wahurka a sedm Čučudejů
Do sezóny vykopali válečnou sekyru bojovníci indiánského kmene loutkářského mistra

Než se jeden stačí rozhlédnout po moravských úvalech a v Jelínkově palírně se stavit, na zlínském předměstí Vizovic už mají dvě premiéry za sebou (Čapkovu Věc Makropulos, Peškovy Čučudejské pohádky) a třetí přede dveřmi (Giraudeuxovu Ondinu).

Takový fofr padá už na hlavu novému vedení Městského divadla – principálovi a uměleckému šéfovi, Petrům Michálkovi a Veselému. Vykročili srdnatě; přenesením podzimní přehlídky Naráz – na kterou se léta marně snažili do Zlína přilákat buřtipánské kritiky od Botiče nebo od Ponávky – do Prahy. V listopadu. Jako Náraz.

Utekla macecha do týpí
Čím jiným začít než ohlédnutím za další veselou pohádkou. Na ně jsou ve Zlíně machři. Dobře si na východní Moravě uvědomují, že když dneska pozvou do divadla předškoláky i poškoláky, zítra a pozítří se jim to vrátí s další rodičovskou generací.

Čučudejské pohádky v režii Janky Ryšánek Schmiedtové, to jsou krásné loutkárny, ještě přesněji peškárny přenesené na velké jeviště. Je v Česku známo, že jestli se někdo v dramatických dílech umí nerozkecávat, platí to pro loutkáře.

Vlastimil Peška je v tom mistr, proto své čáry máry pikle přenáší občas i mimo území loutkové říše. Jednou sám do Ořechova, podruhé s Ryšánkovou do Zlína. Tentokrát s Indiány kmene Čučudejů, v jejichž obrázkovém písemnictví se urodily originální variace na Perníkovou chaloupku po indiánsku nebo Wahurka a sedm Čučudejů.

Do pohádky první stačí přimyslet lidožroutskoé duchy, zlé kojoty nebo skunka a jeho pachové žlázy. Druhá pak stojí na obměnách: Wahurka je Indián. Jeho náčelník se ptá vševědoucího ducha místo zrcadla: „Kdo je škaredější než já?“ Z nástrahl vysvobodi ještě mnohem škaredějšího Wahurku krásná indiánská dívka – Nataša.

Ať si tam macecha políbí
Wahurku nezahubí ani krvavá polívka ani míšeňské jablíčko, nýbrž otrávené boty. To už je ale jen licence vypravěče. A herců, kteří ve Zlíně každou pohádku hrají a bubnují se stejným nasazením jako velké role pro dospěláky. A to je sympatické.

K tomu zní jímavé Peškovy indiánské písně. Třeba „Hou, dra, kou, dra, čučudej! Mou, dí, lou, dí, husudej!“  Ani se nedivím, že na Nárazu Naráz v Praze Čučudejské pohádky chybět nebudou. Jen aby jim ve Švanďáku teatrologové porozuměli!

Městské divadlo Zlín – Vlastimil Peška: Čučudejské pohádky. Režie Jana Ryšánek Schmiedtová, dramaturgie Vladimír Fekar, výprava Michaela Zámečníková – Savovová, hudba Vlastimil Peška, hudební nastudování Richard Dvořák, pohybová spolupráce Roman Blumaier. Premiéra 3. října, psáno z reprízy 6. října 2010.

 

Čech náčelníkem na Zlatém severu
Do rodného kraje se po letech vrátil Artic Bismarck a Pojídač medvědů Eskymo Welzl

Má se za prokázané, že cestu k severnímu pólu nacvičoval Jára Cimrman v Synalově nad Lomnicí u Tišnova. Je ale jisté, že sny o velké cestě na sever spřádal jiný slavný rodák, předchůdce pábení Bohumila Hrabala – Jan Welzl – v Zábřehu na Moravě.

Pamětníci si vzpomenou na proslulou Velkou cestu Zdeňka Pospíšila a Petra Scherhaufra v brněnském Divadle Na provázku (1976) s Jiřím Pechou v roli Eskyma. Z jiných, a přece stejných literárních zdrojů proslulého polárníka vyšel Martin Františák. Do Divadla Šumperk přivedl svou hru Eskymo je Welzl!

Sudety-hledání kořenů
Severomoravané potřetí uvádějí téma s regionální tematikou. Po Kladivu na čarodějnic a Zániku samoty Berhof tentokrát příběh odlehčený, ale nakonec zamyšlením o touze žít tam, kde se člověk cítí volně a nezávisle neméně závažný. Říká se tomu hledání identity. Módní, ne vždy ale přesvědčivé. V Šumperku ano.

Pospíšilovi a Scherhauferovi oživlí „Podivuhodní skutkové moravského zámečníka na Zlatém severu“ akcentovali kdysi uprostřed normalizace nespoutatelnost fantazie Artic Bismarca neboli Pojídače medvědů, eskymáckého náčelníka Welzla.

Františák zdůraznil v nové verzi dramatizace záznamů Eskymových dobrodružství z per lidovkářů Rudolfa Těsnohlídka (připomenutého Revírníkem a jeho ženou), Eduarda Valenty a Bedřicha Golombka (na jevišti zastoupeného Petrem Komínkem) polárníkovy střety se zapšklým čecháčkovstvím, ale i s tupou americkou byrokracií.

Polárník a TGM
Vedle fantaskních polárních kostýmů Marka Cpína odvozených od eskymáckého Šamana (Bohdana Pavlíková) je nejvýraznější složkou inscenace hudba nositele Thálie Norberta Lichého: při Welzlově snění magicky mannitouovská s božím názvukem věčných lovišť, jindy v parafrázích Internacionály stádnost ironizující.

Ondřej Brett v titulní roli po duchu Františákovy koncpece Eskyma nekarikuje, spíše maličko a spravedlivě heroizuje. Ostatně: Kolik jsme měli prezidentů?! Při vstupu TGM do sálu někteří diváci vstávají, tak dobře ho Tomáš Krejčí hraje. Na druhé straně: Eskymáckým náčelníkem Novosibiřských ostrovů se mohou chlubit – zase jenom Češi!

Divadlo Šumperk – Martin Františák: Eskymo je Welzl! Režie Martin Františák, dramaturgie Ondřej Elbel, scéna Jaroslav Čermák, kostýmy Marek Cpín, hudba Norbert Lichý. Česká premiéra 18. září, psáno z reprízy 7. října 2010.

 

Já na Háchu, Hácha do prázdna
Brněské Divadlo Feste si s protektorátním prezidentem šláplo na vlastní kuří oko

Nahlížet českou identitu skrze postavu prezidenta Háchy není cesta nejšťastnější. Přesto se o to pokusily krátce po sobě hned dvě scény. Po Historickém monologu Milady Součkové v pražském Kolowratu brněnské „dokumentární“ Divadlo Feste.

Dr. Emila Háchy s podtitulem Já na Háchu, Hácha na mě se ujal stvořitel Feste Jiří Honzírek. Do kytičky dlouhodobého cyklu Identita vložil už osmý kvítek.

Češi Čecháčkům
Připomenu jenom nejlepší: Osmdesát devět – Trenažér jedné revoluce (Identita 3), Havel píše Husákovi (4) a Be Free! (6). K nim patří ještě květ vonící nejpronikavěji – Bambiland Elfride Jelinkové v hradišťském Slováckém divadle.

Hácha se nedělní premiérou na festivalu divadelní alternativy Next Wave / Příští vlna zařadí bohužel na opačný pól tvorby politicky sebedeklarované scény.

Chatrnou a zbytečně zaumnou konstrukcí jeví se už vstupní idea: Hamlet, Oidipus a Styronova Sofie mají rozhodnout, jestli je protektorátní loutka ve funkci hlavy státu hodna označení tragická postava českých dějin.

Tak trochu nechtěná podobnost se Smoljakovou a Svěrákovou komisí z Českého nebe, určující, kdo do něho smí a kdo ne. Jenomže Cimrmani lidi baví, zatímco na Feste se v rámci věčně narušované vlastní totožnosti má divák tvářit zadumaně, chápavě, závažně, poučeně… Všechno je to ale neprofesionálně servírovaná nuda.

Zvykli jsme si omlouvat protektorátní úředníky nebezpečnými slovíčky: nešťastný, nemocný, nikomu neublížil… Nebojme se zůstat u faktů: Hácha nikoho nezachránil a v Češích upevnil přikrčenost. Přesto se o něm hrají už dvě opatrně hloubavé ódy.

Reků se bojíme
Byli věru statečnější Čechové. Když už dobový mrav velí nepřipomínat Vančuru, Kudeříkovou nebo Fučíka (byli to přece komunisti), stačí sáhnout namátkou po generálu Aloisi Eliášovi nebo podplukovníkovi Josefu Mašínovi…

Herci (Lubomír Stárek, Barbora Milotová, Václav Hanzl, Jan Grundman, Jiří Miroslav Procházka) nevědí, co a o čem to antidivadlo hrají. Skoro se nechce věřit, že jako dramaturg je pod tou bídou podepsán emeritní rektor JAMU Václav Cejpek.

Divadlo Feste Brno – Jakub Macek, Tomáš P. Kačer: Dr. Emil Hácha – Já na Háchu, Hácha na mě. Režie Jiří Honzírek, dramaturgie Václav Cejpek, výprava Radka Vyplašilová, grafika Martin Poláček, hudba Jiří Starý, Jiří Miroslav Procházka. 1. česká premiéra 10. října v Roxy/NoD Praha, 2. premiéra 24. října 2010 v Divadle Husa na provázku Brno v rámci festivalu Next Wave.


Jediná cesta cti – nikdy si s StB nic nezačít
V Jihočeském divadle poprvé v Česku vyzněl Komunismus Viliama Klimáčka ve vší naléhavosti

Hlouček kolem Vojtěcha Filipa (KSČM) v první den druhého kola senátních voleb premiéra Komunismu Viliama Klimáčka v Jihočeském divadle nezabušila do dlaždic foyer. Vysmátí. Jich se přece obraz estébáky rozvrácené rodiny netýká. Jděte k šípku s nějakými reminiscencemi. Nikdo o ně nestojí.

Divácké přijetí příběhu o agentovi, který byl už v polovině šedesátých let za studií nasazen na dceru nepohodlného spisovatele, a pak toho člověka, který selhal, dorazí na samém sklonku novostalinské éry – v den pohřbu Jurije Andropova (únor orwellovského roku 1984),  naštěstí výmluvně prokázalo, že lidé nezapomněli.

A jestli neumřeli…
Týden po nevýrazné české premiéře nejlepšího Klimáčkova dramatu v Praze „u Špalka“ v Celetné, nepočítáme-li scénické čtení v Divadle v Dlouhé, vytáhl na světlo boží všechny děsivé nuance hry v Budějicích režisér, který má se Státní Bezpečností osobní neblahé zkušenosti – Ivo Krobot.

Není vůbec náhodné, že pragmatikové, kteří nejenom drápkem uvízli a pak podlehli vábení estébáckých Sirén, se z vlastních selhání otřepali po Listopadu první a dodnes kalí vodu, kde mohou. „Od nás se neodchází,“ doráží filmaře Michala (Roman Nevěčný) jeho řídící orgán (Martin Hruška), když svody vystřídalo vydírání.

„Lepší než s StB končit je nikdy si s ní nezačít,“ poznal pozdě zásadu svého tchána Michal. Komu někdy dali estébáci týden na rozmyšlenou, vzpomenou si, jaká to byla muka: obětovat kariéru vlastní, vystavit šikaně rodinu… Chtělo to sílu. Ale šlo to.

I z Komunismu na jevišti člověka mrazí v kříži. Poprvé totiž vystupuje z par vyvřelina zločinnosti totality nikoli v boji s třídním nepřítelem, tedy se „zaprodanci a zrádci“, nýbrž její vypreparovaný psychologický normalizační teror křivící duši a páteř všech.

…žijí spokojeně dodnes
Nikdy si s StB nezačít! Jediná možnost jak se ctí obstát. To zastupují v Klimáčkově hře Michalova manželka Alena (Jaroslava Červenková) a syn Viktor (Václav Liška).

Je ovšem přítomna i kasta nejodpornější, i když za vlasy a la these hodně přitažená – stejně jako až příliš náhlé zvraty “řídícího orgána” od muže-dobračiska až po hulváta. Má jméno Soused Cibula (Petr Šporcl).

Dobračisko pomůžu, umím, obstarám všecko, a k tomu dobrou radu dám. Ve skutečnosti utajený vyšetřovatel a plukovník StB. Obdivovatel kozácké (s)prostoty a teroru na ruský způsob. I takoví jsou dodnes v zastupitelstvech. Z komunismu mrazí.

Jihočeské divadlo České Budějovice – Viliam Klimáček: Komunismus. Rudá love story. Přeložil Karel Král, úprava Ivo Krobot. Režie Ivo Krobot, dramaturgie František Řihout, scéna Václav Špale, kostýmy Alice Lašková, hudba, výběr hudby Zdeněk Kluka. Premiéra 22. října 2010.

 

Napsat komentář