Moje milé divadlo (říjnové premiéry 1)

Když samičky Broučků svítí v trávě vyzývavě
V Divadle Minor pražských loutkářů uchystali pro diváky všech věkových kategorií Broučky inspirované knihou Jana Karafiáta. Inscenaci připravil – hlavně pro předškoláky a rané školáky s doprovodem rodičů nebo učitelek Jan Jirků.

Už tištěný program je tak trochu varující. Je v něm k vystřižení světluška větší neboli svatojánský brouček. Když ji podržíte u světelného zdroje, krásně svítí. Pozor ale: Ten brouček není pěkný ani jako Ferda Mravenec. Myslím si, že dokonce i Brouk Pytlík je pohlednější. Světluška větší je zkrátka – hmyz.

Světlušky s baterkami
Svatojánští broučkové jsou ale šamany šestinohé říše, osminohé pavouky v to počítaje. Umí zeleně svítit, a když jsou ohrožení, baterku jednoduše vypnou. A jak už to bývá, samičky čekají v trávě a svítí jasně a vyzývavě, zatímco samečkové při vysilujícím hledání někdy sotva poblikují.

Smutné je na tom skoro karafiátovsky: Jen se najdou a pomilují, za pár dnů umřou. Jestli na jejich hrobečcích rostou chudobky, ví jenom pan Karafiát. Jisté ale je, že v Jimramově mají pomníky a pamětní desky nejenom Alois a Vilém Mrštíkovi, Jan Karafiát, ale také jeho Broučci. I s daty narození a umření.

No ale z druhé strany: Zkoušeli jste někdy vlastním dětem nebo vnoučkům číst Broučky? To už zkrátka nejde. Po Krtečkovi, Rákosníčkovi, Amálce, Maxipsu Fíkovi, Křemílkovi, Vochomůrkovi, Bobovi, Bobkovi, Rumcajsovi, Mance atakdál – nuda.

Když oni ti Broučci jen spali a spali, modlili se a kmotříčkovsky umírali, až tohle zakladatelské dílo české literatury pro děti umřelo s nimi Nudí v brněnské Radosti, uspává v ostravském Divadle loutek – a má se k světu v Minoru.

Dejž mu pánbů nebe
Jirků s autorem výpravy Hynkem Dřízhalem totiž zaperlili výtvarně. Broučky nijak nekrášlili, jenom spoléhají na fantazii malých a velkých diváků. Jejich nádherní hmyzové se netváří jako lidičkové, ale je v nich pěkný kus industriálního výtvarného kumštu a scénických nápadů a všelijakých hejblátek a piškuntálií.

Ožívají v Minoru nejenom světlušky, ale i chrobáci, hovniválové, slunéčka, roháči (kdy jste je viděli naposledy?), kudlanky, nebo jsou to kobylky? Ale ručím vám za to, že vás na rozdíl od Karafiáta – dej mu jeho pánbů za Broučky to nejkrásnější místo v nebi – fantazijní feérie ve Vodičkově ulici nudit ani trochu nebude.

Divadlo Minor Praha – Broučci. Inspirováno knihou Jana Karafiáta. Režie Jan Jirků, dramaturgie Adéla Balzerová, hudba Jiří Kadeřábek, výprava Hynek Dřízhal, kostýmy Tereza Venclová, pohybová spolupráce Rosťa Novák. Premiéra 3. října, psáno z reprízy 9. října 2010.

 

Tak přece všude začínají válečné masakry
Je dobré posedět po premiéře Slováckého divadla s někým, kdo jeho tvorbu nesleduje soustavně, nebo do Hradiště zavítá po čase. A zůstane stát v údivu. Jako třeba po Bohu masakru Yasminy Rezy slovenský scénograf Jozef Ciller. Přivedla ho pracovní povinnost – chystá výtvarnou podobu Balašova muzikálu Cikáni jdou do nebe.

Nepřeháním, věřte mi: Po Činoherním klubu a po Českých Budějovicích je Hradiště třetím divadlem, kde brilantní text rusko-íránsko-maďarsko-židovské Francouzky uvedli. A vyznívá ve Slováckém divadle rozprostřeněji a naléhavěji než v Praze.

Kdo zmáčkne knoflík?
To je závěr, k němuž jsme u sklenky vína po strhující lavině příběhu o konci civilizace došli: Kritika si ještě nestačila uvědomit, že herecká virtuozita není dnes na rozdíl od 60. až 90. let záležitostí zvučných jmen, nýbrž soustředěnosti na práci.

Co si budeme namlouvat. V Praze, částečně i v Brně si herci do divadla odskakují od kšeftů v dabingu, v sitkomech, seriálech, filmech… Mít herectví rád jako příležitost společného hledání a práce, těšit se z ní, to se dá zažít už jenom v Hradišti, v Chebu, v Budějovicích, v Hradci, do nedávna ve Zlíně, stále ještě také v Ostravě…

Boha masakru promyslel pro kvarteto svých herců Igor Stránský. Dvě distingované manželské dvojice – Irena Vacková-Josef Kubáník, Monika Horká-Kamil Pulec – domlouvají smíření jedenáctiletých synků, z nichž jeden druhého nazval udavačem, a ten mu prozměnu klackem vyrazil dva zuby.

Počáteční serióznost summitu a vůle po dohodě zvedne však stavidla emocí a jako v šachové partii rozvichří se na scéně společenství na cestě ke konfliktu a ke konečnému zmaru. Aniž inscenace vybočí z mantinelů strhující komedie, příval probuzených atavismů smete normy slušnosti a svlékne aktéry ze slupek serióznosti.

Hroucení do černé díry
Co přesahuje ve Slováckém divadle výkony Chýlkové, Pleštilové, Dulavy a Kratiny v Praze, je ono vybičované rozpětí od polohy seriózních rodičů a občanů až k běsům odhalujícím přetvářku, egoismus, lhostejnost, nenávist, rozpad vztahů, pečlivě zakrývanou xenofobii. Proti tomu je klacek v ruce kluka jen upřímným účtováním.

Konec civilizace? Zahrál ho výtečně Kamil Pulec ve scéně, kde mu manželka ve váze utopila mobil. V té chvíli se mu zhroutily všechny jistoty, schoulil se do sebe a není. Vynikající Vacková, objevená Horká, perfektní Kubáník. A nad nimi Bůh masakru!

Slovácké divadlo Uherské Hradiště – Yasmina Reza: Bůh masakru. Přeložil Michal Lazňovský. Režie Igor Stránský, dramaturgie Iva Šulajová, výprava Eva Jiříkovská. Premiéra 25. října 2010.

 

Napsat komentář