Moje milé divadlo (prosinec/2)

Ledová komedie z předkrizového Finska
Hlavní město Grónska leží na stejném poledníku jako Kokkola, a žije se tam určitě líp

Liberecké Malé divadlo chválívám za dramaturgii. Všímá si zašantročených koutů naší sudetské historie (Křelinův Bábel), a také třeba dramatické tvorby národů, které stojí mimo zorné pole či rozlišovací schopnosti našich kulturtrégrů.

Do této kategorie se řadí i nejnovější liberecká premiéra Kokkola finské autorky Leey Klemoly. Do češtiny ji převedla Petra Jarošová a na jeviště ji přivedl Jan Frič. Aby bylo jasno: Kokkola není ženská jako lusk, nýbrž okresní město v severní části Botnického zálivu. Velikosti Třebíče, ale s hustotou osídlení 30 lidí na kilometr.

Realita bez naděje
Při takové rozloze, obyvatele ještě rozptyluje studené moře, se lidi potkávají akorát v putyce. A chlast je umí rozebrat na molekuly. O beznaději vypravuje Klemola, sličná pětačtyřicátnice. Její Kokkola se stala finskou hrou roku 2005.

Kousek je to náramný. Máme sklon považovat Finy za chladný venkov Evropy, a ouha, řeší se tam stejné problémy jako v Praze nebo v Amsterodamu: alkoholismus, drogy, a ať děláme, co děláme, není do čeho píchnout. S hustotou osídlení a pološerem se ani není co divit, že spolu s Maďary patří Finové k nejsebevražednějším národům světa.

Klemola ukázala na problémy v jakémsi panoptiku povah a charakterů: věčně v kořalce naložená Marja-Terttu (Jana Kabešová-Vojtková), její retardováný brácha-grobián (Martin Stránský), který žije s imobilní Katariinou (Štěpánka Prýmková). Barmanka Maura (Týna Průchová) ukrývá před exekutorem Viliho (Václav Helšus)…

A pak jsou tu týpkové Piano (Tomáš Dianiška), kráska Minna (Barbora Mottlová), Hari (Vít Musil), Arijoutsi (Jakub Albrecht nebo Jiří Panzner), Reijo (Jaroslav Tlalka) a Seija (Eva Lecchiová). Vzdáleně to všechno připomíná hořkou směšnost her Zoltána Egressyho, prozměnu cesty maďarského cirkusu do Evropy, kde Finsko už je…

O ugrofinské rodině
V nekritickém obdivu anglosaské dramatiky pomíjíme témata, která jsou nám bližší. Málo víme o dramatické chorvatské, bulharské, srbské, a skoro nic o rumunské, litevské, lotyšské, finské, švédské… Po smrti Kateřiny Pošové nemá kdo překládat z maďarštiny, a po odchodu Vladimíra Macury z estonštiny.

Finsko je na tom nejlépe, v Česku chválabohu žije Kari Senius… Neví se, že ugrofinských národů v Evropě byly a jsou téměř tři desítky. Finských je ve Volžské, Permské a Baltofinské oblasti dvacet, ugrických sedm. Jejich neindoevropanství ještě neznamená, že nemají stejné problémy jako Slované, Románi, Germáni a Baskové.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Leea Klemola: Kokkola. Přeložila Petra Jarošová s použitím úryvků překladu Alžběty Štollové a Jakuba Saláka. Režie Jan Frič, dramaturgie Jan Tošovský, scéna Nikola Tempír, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Michal Cáb, jazyková spolupráce Karel Svátek. Česká premiéra 3. prosince 2010 v Malém divadle.

 ————————————————–

Čert je veme, až opadá listí z dubu
Divadelní šperk věnovaný osvobozené korespondenci Jiřího Voskovce a Jana Wericha

Kritikovy povinnosti v porotě těšínského festivalu v den premiéry a zranění jednoho ze tří aktérů brněnské Korespondence V + W v Redutě hned po ní způsobily, že se před koncem roku už málem nedal stihnout jeden ze dvou bezkonkurenčně nejlepších divadelních projektů roku 2010. Tím druhým je Věc Makropulos ve Stavovském divadle.

U mimořádně invenční dramatizace dopisů dvou největších českých duchů dvacátého století a manželky druhého z nich, korespondence, která po válce putovala mezi Amerikou a Evropou – od optimistických začátků až k úplné deziluzi a hořkosti konce na přelomu 70. a 80. let, skví se dvě jména: Dora Viceníková a Jan Mikulášek.

Vašák, Vyorálek, Mikulková
V + W a jejich rodiny žili v divném století. Vyhlásili válku blbosti a přesvědčili se, že na ten zápas nestačily by ani tři životy. Od příslušnosti k jedinému ryze českému -ismu skrze nesmrtelnou éru Osvobozeného divadla až k takřka společnému odchodu ze světa schytali za výsměch adresovaný tuposti nejednu ránu. I jim se uměli zasmát. Někdy hořce.

Nejprve výprask od dada spolusoudruhů z Devětsilu, potom likvidace divadla českými nácky, útěk před ještě horšími německými, a po válce… Ještě dnes jim duchové vždy jen vlezdoprdelní vyčítají – pro změnu levičáctví. Doba ovšem mezi válkami neznala avantgardu pravicovou. Kde co jim ti na věčné časy blbí předhazují.

Viceníková stvořila z rozsáhlého dopisování výmluvné osudy. Na životaklusu Jiřího Voskovce a Jana Wericha postavila nesmlouvavý, místy až nemilosrdný, monumentální pomník epochy, která nakonec – v roce 1977, tři roky před smrtí, dokázala přidusit i člověka tak moudrého, ironického a rozšafného, jakým byl W.

Mikulášek sáhl po nejlepším, co mezi herci zná. Voskovce svěřil Václavu Vašákovi, Wericha Jiřímu Vyorálkovi, Zdeničku Gabriele Mikulkové z Ostravy. Ti tři dokonale neepigonsky zvládají klaunská čísla, pohybové variace… Díky do detailu promyšlené režii je to všechno poskládáno do jedinečného, obrazného inscenačního tvaru.

Bravo Redutě!
Po Mikuláškově inscenaci desetiletí – Oněginovi v Divadle Petra Bezruče – je Korespondence V + W jeho druhou citově vybičovanou, ve výsledku hodně posmutnělou, ano i dojemnou výpovědí o osudu člověka, o prokletí být duchem za nečasů a slot. Vemte jed na to, že doba plná vší ještě neskončila – a dlouho neskončí.

„Když se zkříží prase a včela, vznikne český člověk. Ale pořád je to svině.“ Uznejte sami. Mohou mít politici V + W rádi? Horoucně si přejí, aby lidi na ně už konečně zapomněli. Dočkají se. Hned jak opadá listí z dubu. – Bravo Redutě!

Národní divadlo Brno – Korespondence V + W. Dramatizace Dora Viceníková. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna Svatopluk Sládeček, kostýmy Marek Cpín. Česká premiéra 5. listopadu, psáno z reprízy 26. prosince 2010 v Divadle Reduta.

 ——————————–

Paříž, město našich dní, ani válka nezmění
Na kontinent přilétl s arktickými mrazy příběh Marguerite z okupované Francie

V ostravském Národním divadle moravskoslezském se nespokojili, že Marguerite autorského tria Legrand, Boublil, Kretzmer v nastudování tandemu Gabriely Haukvicové-Petrákové (režie scénická) a Marie Zamory (umělecká) je premiérou kontinentální. V programu ji vyhlásili rovnou za „světové uvedení nové verze“.

Nepřeme se o slovíčko. Muzikál se zatím hrál jen v Londýně a v Tokiu, nyní tedy v Ostravě. Tři nové songy nejsou ale startovním výstřelem nové verze. Chvályhodné je, že příběh kabaretní zpěvačky a jejích osudových mužů uprostřed Němci okupované Paříže uvádějí na severu Moravy dva roky po premiéře v Londýně.

Příběh trochu operetní
Do Česka se tak dostává hudební dílo, v jehož štítu se skví věhlasná jména: Boublil – texty k muzikálům Francouzská revoluce, Les Misérables nebo Miss Saigon, Legrand – hudba k filmům Paraplíčka ze Cherbourgu, Slečinky z Rochefortu, Yentl… Do češtiny Marguerite znamenitě přebásnil Michael Prostějovský.

Tentokrát ale vytknu překladateli nadužívání obecně českých tvarů (proč jste na mě tak zlej). Zvláště na Moravě to trhá uši. Sluší se připomenout i nezkušenost ostravského zpěvoherního (operetního) souboru s muzikálem. Úspěchy v tomto žánru sklízí spíš činohra (Šumař na střeše, Balada pro banditu, Muž z La Mancha aj.)

Naštěstí světabolný Margeuritin příběh je tak trochu operetní. Pohodlný život v náručí velitele okupačních vojsk Otta von Stadta (Marcel Školaut) naruší láska k mnohem mladšímu Armandovi (Tomáš Novotný), pianistovi kapely, která se připlete do odboje, hodně naivního a tezovitého. Ostatně jako celé dílko.

Některé songy zpívala na premiéře představitelka titulní role Eva Zbrožková spíše jako operetní árie. Mikroport nejenom jí očividně vadil. Nemilosrdně intonačně poněkud rozházeným doprovodem – hlavně v basových tónech – ji doprovázel orchestr pod taktovkou Karola Kevického a Jakuba Žídka.

Schéma charakteristik
Otto je každým gestem krutý nacista, Armand líbezný chlapec, Marguerite pak sice vypočítává potvora, ale jako mávnutím kouzelného proutku najednou citů plná, a k Židovi. Kolaboraci zaplatí, ale očištění už si užít nestačí. Kapitolou samou pro sebe je Libor Olma v komické figurce přihřátého (jak jinak) tanečního mistra. Režijně i herecky hodně přes čáru. Stejně tak obraz ožralé ministerské společnosti trhá duši.

Marguerite zůstane dobrým vykročením ostravského zpěvoherního týmu k novým cílům; rozhodně ale nijak světoborným, natož pak světovým.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Michel Legrand, Alain Boublil, Herbert Kretzmer: Marguerite. České přebásnění Michael Prostějovský. Scénická režie Gabriela Haukvicová-Petráková, umělecká režie Marie Zamora, dramaturgie Patrik Fridrichovský, hudební nastudování Karol Kevický, dirigenti Karlol Kevický, Jakub Žídek, choreografie Kristýna Černá, scéna a kostýmy Aleš Valášek, light design Martin Špetlík, Stanislav Dvořák, sound design Petr Gazdík, Jiří Novotný. Evropská kontinentální premiéra 2. prosince 2010 v Divadle Jiřího Myrona.

 

Komentáře

Napsat komentář