Moje milé divadlo (prosinec 2010)

 

Pastorále z dědiny pro přesvaté rodiny

Nejpěknější České Vánoce a betlém lidový vymodeloval Petr Svojtka v Divadle ABC

Jenom málokteré město, kde se mohou pyšnit divadelní scénou, nevyužije adventu k nastudování nějakého putování za hvězdou či komedie o velkém narození. Jedním z nejoriginálnějších příspěvků se mohou už zase pyšnit Městská divadla pražská v Divadle ABC, kde hrají České Vánoce Jiřího Janků.

Lidičky už chválabohu zapomněli na léta, kdy se koledy nesměly vysílat v rádiu ani v televizi. Vypravovat o svatém Josefovi nebo o neposkvrněném početí rovnalo se přípravě protistátního spiknutí. Českého Ježíška měl do země zadupat Děda Mráz.


Všude dobře
Pak se zazvonilo klíči, v archivech vyštrachali texty profesora Jana Kopeckého a o cestě do Betléma se hrálo všude tam, kde ještě včera upadali do vytržení v upřímném obdivu k dramatizaci Brežněvovy lžikroniky Malá země.

Titíž neumětelští dramaturgové se vykupovali z hříchů nasazováním her Václava Havla, kterého leckde lidem dokonale znechutili, za což by si zasloužili další Řád práce. Santa Klause neposadili do saní místo Dědy Mráze jenom proto, že si Češi naštěstí svého Ježíška těmi prázdnoduchy znovu vzít už nedali.

Do jesliček s oslíkem a volem, s pastýři a třemi králi kolem patří přece odjakživa děťátko. Věří na ně děti, a rádi by na jeho čaromoc vsadili i dospělí.

Jenom Pitínského a Morávkův hradecký Betlém a České Vánoce v nastudování Petra Svojtky nápadně vybředly z převažující konjunkturální šedivosti a průměrnosti.

V ABC objevili totiž devizu nad jiné. Starodávný pastýřsko biblický příběh opepřili sondáží českého zápecnictví, jež nabodli na osten národního drobečkového politikaření. Nit nezůstane suchá ani na prostém člověku z labského povodí. Toho zdobí velkodušná lakota a ujímavá chuť přečůrat celý svět za jeho prachy.

Ironie Českým Vánocím v ABC moc sluší. Hraje se v nich o nenapodobitelné národní štědrosti nebo o nevyvratitelné autoritě obecního úřadu. Statečný opozičník napsal na zeď: Starosta je prase!, ale pro jistotu tu revoluci zakryl obrazem. A vůkol šumění borů a hučení vod slyšeti, an šepotají: Všude dobře, doma nejlíp.


Doma nejlíp
Nositeli takových národních ctností jsou všichni: od Starosty Hynka Čermáka a jeho staré Veroniky Janků, přes Hospodského Jaroslava Slánského, Manču, Fanču a Anču Kateřinu Lojdovou, Svatavu Míkovou a Zuzanu Kajnarovou, Frantu, Tomka a Janka Lukáše Jurka, Martina Písaříka, Jiřího Hánu až po Pastýře Hanuše Bora.

Dokonce Anděl s Čertem – Dana Batulková nebo Eva Nádaždyová a Vasil Fridrich jsou krásně po česku věčně rozhádaní. Co myslíte, vypraví se Češi s dary do Betléma jako Tři králové? Neprozradím, jen napovím: Co kdyby je za humny třeba zčerstva ofouklo?! Vidět České Vánoce je třeba. O nás přece nejsou, jen o sousedech. Z Pomoraví.

Městská divadla pražská – Jiří Janků: České Vánoce. Režie Petr Svojtka, dramaturgie Jiří Janků, výprava Marie Rašková, pohybová spolupráce Martin Pacek, hudební úprava Tomáš Kořének, hudební nastudování Dominik Renč. Obnovená premiéra 3. prosince 2010 v Divadle ABC.

_____________ 

Bílé manželství už sexuálně neprovokuje
Téma Tadeusze Różewicze v Aréně se ohlíží za vykročením z pruderie a z klatby

Poslední premiérou Arény v roce povolebních nadějí na změnu politického kurzu, končícího ale v nové deziluzi a v ještě blbější náladě z nevůle vybřednout z korupčního prostředí kmotrovské povahy politické scény, je Bílé manželství Tadeusze Różewicze. Dobýt Ostravu se s ním pokusila Polka Joanna Zdrada.

Pro část divadelní kritiky, která právě začíná bilancovat nejlepší výkony roku 2010 na Ceny Alfreda Radoka, aspiruje Aréna znovu na titul Divadlo roku. Kolik kritiků ale její tvorbu zná? Mizérie toho oboru v Česku pokračuje. Recenzenty nepřilákalo ani téma, které kardinál Wyszyński ještě v polovině 70. let 20. století uvrhl do klatby.

Kdo nejde s námi
Jako by se obecná společenská nakrknutost v prosincových reprízách Bílého manželství, příběhu o proměně dvou mladičkých sester v ženy v prostředí poněkud obskurní rodiny, odrazila v divácky vlažnějším akceptování celku (16. prosince). Otevřená výpověď o vývojových obsesích už nepohoršuje ani nedráždí.

Zdánlivě inscenace navazuje na Wedekindovo Procitnutí jara. Nedosahuje ale jeho morální a emotivní síly. Zdrada šla víc po efektnosti jednotlivostí, a nedokázal ji uhlídat ani znamenitý dramaturg Tomáš Vůjtek.

Ocenitelné je volné prostupování motivů vystavěných básnivým slovem, jež do češtiny převedla Vlasta Dvořáková. Text ale neodolal exhibicionistické režijní změti s nadbytečnými bizarnostmi při kresbě charakterů. Jako by se autoři inscenace chtěli prosadit naschvály. Je ale Zdrada na straně Różewicze nebo Wyszyńského?

Herecky celku dominuje – pokolikáté už – Tereza Dočkalová v roli problematičtěji zrající Bianky. Srdnatý vstup na scénu, i když poněkud deklamativní, zaznamenávám u Zuzany Truplové coby přirozeněji se vyvíjející Biančiny sestry Pavlíny.


Kdo nehledá, nenajde
Nejživotnější postavou v Bílém manželství je ženich Benjamin Alberta Čuby. Ostatní odvádějí křepčivý standard. Každý sám za sebe, bez vztahu k ostatním: Dušan Škubal (Otec), Dana Fialková (Matka), Alena Sasínová-Polarczyk (Kuchařka). Obskurní figurkou je uslintaným sexem posedlý senilní Dědeček Pavla Cisovského.

Pana Felixe představuje naopak bezpohlavně Vladislav Georgiev. Velkoformátovým, nekontaktním herectvím poznamenanou a s ostatními velice nekompatibilní Tetou je Marie Logojdová. Body za snahu představit něco v Aréně jinak. Střela však nezasáhla terč. Kdo ale nehledá, nic nenajde. K velikosti kumštu patří i občasný omyl.

Komorní scéna Aréna Ostrava – Tadeusz Różewicz: Bílé manželství. Přeložila Vlasta Dvořáčková. Režie Joanna Zdrada, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Annamária Kósa, Joanna Zdrada, kostýmy Annamária Kósa, hudba Michal Novinski, pohybová spolupráce Marie Vlachová. Premiéra 20. listopadu, psáno z reprízy 16. prosince 2010.
_______________________

 

V Dejvicích poker ve tvrďáckém stylu
Na dotek Patricka Marbera vystřídá na českých scénách autorova úspěšná prvotina

Dalo si Dejvické divadlo letos hodně na čas, než se jeho ředitelka Eva Měřičková s dramaturgyní Evou Sukovou rozhodly prokázat, že v Praze zůstávají divadlem nejlepším. Certifikát obnovují s prvotinou Patricka Marbera Dealer’s Choice [Kdo rozdává, rozhodne] v režii „ztraceného syna“ Jiřího Pokorného.

Nejsem příznivcem ponechávání anglických titulů v českých překladech. Vyjadřují nevíru v bohatost mateřštiny. Ale budiž, je to výraz z pokeru, který nám, poctivým mariášníkům a tarokářům, také předhazují jako vyšší kulturu karbanu. Ve výhodě jsou tedy na novém Marberovi absolventi pasivního konzumu pokerových lekcí na Nově.


Hrají jako z partesu
Na své si ale v Dejvicích přijdou i milovníci divadla. Pro ně sexteto herců předvádí napínavý a varovný gamblerský příběh o hráčské vášni rozkládající vůli odolat pokušení a přivádějící oběti k osobním bankrotům bez síly vzepřít se. Poker či závislost na automatech je drogou nebezpečnou stejně jako hašiš nebo pervitin.

Dana Hábová dokázala vtipný a konverzačně dokonalý Marberův text, který sklízel prestižní ocenění nejenom v Británii, přeložit s velkým citem pro jazyk v podstatě asociálních vrstev kasin a heren, z nichž jenom céčkové americké filmy dělají středobod světa. Autor se obešel bez ženských, takže o lásce pravé to moc není.

Dejvické divadlo potvrdilo pověst, že v něm v tuto chvíli hrají nejlepší pražští herci. Brlohově potemnělé scéně restaurace čtvrté kategorie (Martin Chocholoušek) vévodí Ivan Trojan v postavě Ashe, jediného profíka v podivně strukturované tlupě na pokraji osobních krachů. Tvrďák z rodu úporných kliďasů nesnášejících odpor.

A Václav Neužil coby Číšník Mugsy, primitiv bez rozlišovací schopnosti mezi hrou a marnou snahou rychle zbohatnout. Brilantní Hynek Čermák v roli hygieny se štítícího kuchaře Sweeneyho, jako vždy se smyslem pro mimický detail.


Ostré jako břitva
Stejně životnými postavami jsou marně spoluhráče krotící majitel restaurace Stephen Davida Novotného, jeho uboze slabošský syn Carl Jaroslava Plesla a vyrovnanost špatně předstírající první číšník Frankie Martina Myšičky…

Kdo rozdává, rozhodne je ostré jako břitva a přesně zapadá do koncepce Dejvic.


Dejvické divadlo Praha – Patrik Marber: Dealer’s Choice [Kdo rozdává, rozhodne]. Přeložila Dana Hábová. Režie Jiří Pokorný, dramaturgie Eva Suková, hudba a hudební výběr Michal Novinski, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková. Česká premiéra 11. a 13. prosince v Dejvickém divadle Praha.

 

Napsat komentář