Moje milé divadlo (4)

Květa Fialová shlíží svět z koruny stromu

Už je o rok starší než její Maude, ale zůstává arizonskou pěnicí a paní kněžnou

„Vždycky jsem toužila, abych si Maude v nádherné hře Colina Higginse zahraála, až mi bude tolik jako jí,“ říká věčně usměvavá herečka Květa Fialová, nejkrásnější Arizonská pěnice a Tornádo Lou z Limonádového Joa.

Přání jí splnili ve Slováckém divadle, v němž osmdesátiletou dámu, do které se zamiluje v Uherském Hradišti věkově asi tak pětatřicátník, v Higginsově hře Harold a Maude ještě mnohem mladší mladík, od ledna hraje

Líbánky v Řecku
„Ona to byla láska na první pohled. S Josefem Kubáníkem se mi hraje báječně, jsem kvůli němu ochotná při každém představení lézt i do koruny stromu,“ chválí partnera na jevišti za jednu z nejkrásnějších scén příběhu, kde s ním opravdu sní ve větvích.

Bezduchý bulvár to vzal doslova a pospíšil si se zaručenými zprávami, kde ti dva už všude spolu trávili líbánky.

„Kdyby o mně aspoň třeba napsali, že jsem se zamiloval do Ladislava Chudíka,“ brání se Kubáník, kterého ovšem podezírám, že si to – znamenitý herec a tiskový mluvčí divadla – všechno vymyslel jako skvělý marketingový tah.

Harold a Maude budou i v nové sezóně vyprodaní jako v té minulé, včetně repríz v Praze. A to prosím paní Květa hrála Maude už v roce 1995 v takřka rodném Divadle ABC s Filipem Blažkem, a o něco později s Petrem Mikeskou v Mladé Boleslavi. „Nebyli tak rozkošně bezbranní jako je v té postavě Jožka, a já jsem holt ještě nebyla v jejím věku…“, nemizí Květě Fialové úsměv z tváře.

Vypočítávat, kde všude ji diváci mohli obdivovat, to jednoduše v malém připomenutí jejích narozenin, které oslavila prvního září (už je o něco starší než Maude), nejde. Připomenu jen nejlepší filmy: Krškovy Jarní vody, Schormův Sedmý den, osmá noc, kněžna Zaháňská v Moskalykově Babičce…


Penzion paní Květy
V Uherském Hradišti nepotkala jen Harolda. Cítí se v tom královském městě jako doma. Příznivě ovlivnila o hodně staršího sršatého vrstevníka Jiřího Krejčíka, který se jako vždycky rozčiloval, že mu jiný režisér, u Moravy Igor Stránský, ničí jeho skvostný Penzion pro svobodné pány.

„Jiří,“ oslovila svatebníka jako řemen paní Květa s nevinností v očích, když sekýroval autorský tým, „doufám, že sis všiml, jak báječně herci hrají tu tvou blbou hru.“ A bylo dopřipomínkováno.

 

Vraždy Gabriela Dagana nevycídil ani čas
V Rokoku vstoupili do nové sezóny s rozpačitou groteskou na omšele mravoličné téma
Divadelní programy přinášejí často jen nezbytné informace o autorském a hereckém týmu. Dramaturgyni Věře Maškové se podařilo vyvolat vlnu úlevného spoluvzdoru v brilantním zhodnocení polistopadového vývoje při uvedení Vraždy jako poznané nutnosti Gabriela Dagana, režie Ondřej Zajíc v Rokoku.

Ano, Mašková otevřeně zdůraznila, že společenský život zcyničtěl, zbulvarizoval se, zvulgarizoval, zglobalizoval, zoctovatěl. Se zbytky kritického myšlení je ale stejně otevřeně zapotřebí přestat poklonkovat literatuře nevalné úrovně jen proto, že ji napsal režimu nepohodlný: disident nebo vyhnanec z vlasti.

Všichni jsme happy
Gabriel Dagan, bratr Viktora Fischla, v Izraeli Avigdora Dagana, je přesně ten případ. Jako kuriozita budiž, jako dílo podprůměr. Vražda jako poznaná nutnost dopadla na první předpremiéře 8. září (premiéra 18. 9.) přesně podle toho.

Zmíněná provokativně odvážná stať Maškové se na jevišti promítla do bezzubého, a mnohokrát na našich jevištích přece jen lépe ironizovaného konzumního způsobu života určovaného masmediálními masážemi usilujícími o vymytí zbytků mozku.

Dovedeno do důsledků vývoje pověstnou leninskou spirálou, ale směrem do pekel, lidé už mluví jen ve floskulích, v každém okamžiku jsou ale happy, in nebo aspoň trendy. V křečovitou show se může proměnit i vražda otce rodiny v přímém přenosu.

Ondřej Zajíc se pokusil zachránit, co se dalo. Vtiskl příběhu groteskní háv, všechno na jevišti je hyperbolizováno. Přes vydatné hýkání kolegiální herecké klaky jalovou Daganovu předlohu zachránit ale možné nebylo.

Dorazil ji přílepkový výběr hudby od popěvků až po Beethovenovu Davátou. Uf.


Marná chtění snaha
Herci se v tom rádoby varovném guláši cítili jako nazí v trní.

Od Dany Syslové, paní domu, a jindy výrazné Evellyn Pacolákové, její služky, či uniformních postaviček s reklamními kufříky Happy Fish (Luboš Veselý, Pavel Juřica, Jiří Hána, Martin Kubačák) až po příšerně přehrávající Veroniku Janků a šaržoidního Jiřího Klema (alternuje Petr Štěpánek) jedna hrůza vedle druhé.

Diváci čekali, že se to někam vrtne. Druhá část ale marnou chtění snahu završila. Trní zhoustlo, klaka zmlkla, diváci zdřímli, herci zcepeněli. Nebylo totiž o čem hrát.

Městská divadla pražská – Gabriel Dagan: Vražda jako poznaná nutnost. Přeložila Doris Grozdanovičová. Režie Ondřej Zajíc, dramaturgie Věra Mašková, scéna Adam Pitra, kostýmy Jitka Moravcová, výběr hudby Ondřej Zajíc. Česká premiéra 18. září, psáno z první předpremiéry v Divadle Rokoko 8. září 2010.


Monty Python v městě kultury nezabloudil
Soubor muzikálu a operety rozcupoval posvátnou legendu o králi Artušovi na cimpr campr

Domácím příspěvkem na festivalu Divadlo se stala inscenace souboru muzikálu a operety Divadla J. K. Tyla Monty Python’s Spamelot Romana Meluzína, „láskyplně vykrádající film Monty Python and the Holy Grail“, tedy Monty Python a Svatý grál.

V teatrálním světě kritiků a jiných zlých duchů divadla jsou komedie a muzikál diskvalifikovány intelektuální převahou a uražeností něco takového na jevišti vůbec sledovat. A tenhle kousek obojí spojuje. Těžké duchovní ujímání akademiků!

Jezerní dáma a suchá niť?

Jenom si to, pane doktore, představte: Na jevišti zlehčují posvátnou artušovskou legendu, hrad Kamelot s rytíři kulatého stolu přejmenují na Spamelot, a svatý jim není ani ten grál… Ano, je to přesně tak: Z legend nezůstane kámen na kameni.

Za všechno mohou ne Meluzín s choreografem Pavlem Strouhalem, scénografem Danielem Dvořákem, kostymérkou Ivanou Brádkovou, dramaturgem Jiřím Untermüllerem a překladatelem Adamem Novákem, ale už Eric Idle a John Du Prez, kteří tu krásnou slátaninu v roce 2004 přivedli na svět.

Po Chicagu se Python  přestěhoval na Broadway (1609 repríz) o rok později dobyl londýnský West End, a v rychlém sledu Las Vegas, Melbourne, Barcelonu, Madrid, Kolín nad Rýnem a Švédsko. S trochou nadsázky tedy: New York, Londýn – a teď Plzeň!

A to ještě ředitel Jan Burian netušil, že Prazdroj bude součástí hlavního města kultury roku 2015. S géniem Pythonem část úsečky k té vysněné metě uteče líp.

Nebyl by to velký Monty, aby na králi Artušovi (Jiří Untermüller) a na rytířích Lancelotovi (Jan Kříž), Robinovi (Radek Štědrovský Shejbal), Galahadovi(Roman Říčař), Bedeverovi (Bronislav Kotiš) nebo na Jezerní paní nechal suchou nit.

Mimochodem, jmenovanou dámu, majitelku zázračného Excaliburu, hraje náramně Dasha, která se s doprovodné dílny Karla Gotta vypracovala ve výraznou a krásně čistě intonující (to v českém muzikálu nebývá pravidlem) sólistku.

 Moc dobré řemesloVyniká příbramský odchovanec Zbigniew Kalina, Historika Ještě žijící Fred a další figurky. Pythonovský je i Hlas Boha – koho jiného než božského Karla.

Všechno na jevišti je krásně barevné – Dvořáka by ani vlastní bratr, teatrolog Jan nepoznal – potrhlé, zcizené, ano místy i blbé jako původní pythonovský TV kabaret. Kdo chce a umí to, baví se. UMĚNÍ chtějme po jiných žánrech.

Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň – Eric Idle, John Du Prez: Monty Python´s Spamelot. Překlad a české texty Adam Novák. Režie Roman Meluzín, choreografie Pavel Strouhal, dirigenti Pavel Kantořík nebo Jiří Petrdlík, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Ivana Brádková, dramaturgie Jiří Untermüller, sbormistr Kateřina Studentová. Premiéra 6. března, psáno z reprízy na festivalu Divadlo 16. září 2010 ve Velkém divadle Plzeň.

 

Napsat komentář