Mít názor je bitva uvnitř sebe

Je tak těžké zaujmout definitivní stanovisko k problému imigrace…

Jak se vyrovnáváte s tím vnitřním konfliktem vy? Ano, v tuto chvíli jsem realista. Dojde-li na situaci ochránit vlastní dítě, ochráním ho za každou cenu. Ale kde je ta hranice, kdy lidskost a empatie navenek přejde v zoufalství a strach uchránit pro sebe a svoje nejbližší zdraví a kus žvance?
Nemají chlapi před útěkem z bídy a násilím dát přednost boji tam, kde se narodili?
Uvádím dva protikladné pohledy, které se mi sešly na monitoru dneska ráno…
__________________________________
PRVNÍ POHLED Z DNEŠNÍCH MAILŮ

“V propagandistických masážích našich novinářů v posledních týdnech jaksizapadly či byly šikovně uklizeny některé výroky znepokojených českýchlékařů. A to výroky tohoto typu: “Děsím se okamžiku, kdy začneme v české kotlině řešit výskyty, neřku-li epidemie těch chorob, vůči nimž se musí nechat očkovat každý, kdo cestuje do exotické ciziny.”

“Pokud totiž dorazí k evropským břehům imigranti z epidemiologicky pro nás
prakticky neznámé končiny, nejčastěji již rozvrácené válkou či ozbrojenými
konflikty, je i laikovi nad slunce jasné, že v první řadě je třeba takové
imigranty umístit do několikatýdenní, velmi přísné karantény, v jejímž
průběhu by měli být všichni podrobně vyšetřeni, zda netrpí nějakou byť
skrytou exotickou infekční chorobou, nepřináší-li k nám ve svých útrobách
nějaké parazity a tak podobně. Ovšem v případě nekonečného proudu z Afriky
ke břehům Evropy dovážených migrantů se nejrůznější organizace a vlády
přímořských států již delší dobu chovají nezodpovědně, což odůvodňují
cynickým konstatováním, že “na něco takového nejsou peníze”.

A abychom si rozuměli, jak uvádí ABZ slovník českých synonym, výraz
“cynický” značí “nestoudný, necitelný, bezohledný”.Velké procento obyvatel
této části světa trpí nakažlivými chorobami. Jak uvádí například Jarmila
Průchová v dnešním článku v rubrice věda na serveru Nevitelný pes
http://neviditelnypes.lidovky.cz(http://neviditelnypes.lidovky.cz)),
publikovala Světová zdravotnická organizace (WHO) v posledních zhruba
sedmi letech několikrát informace o nebezpečí, které k nám v současné
době přichází a bude stále více přicházet z Afriky a z Blízkého i Středního
východu. Nekontrolovatelné, ale velmi velké procento obyvatel této části
světa trpí nakažlivými chorobami kůže.

V případě některých afrických států je až 90 % občanů napadeno a zaneseno
parazity a trpí nakažlivými parazitárními infekcemi. Zhruba 50 % (a dnes
možná už více) obyvatel řady afrických států se řadí mezi nositele a
přenašeče viru lidského immunodeficitu HIV nebo u nich propuklo 3. stádium
nákazy, zvané AIDS. V případě afrických imigrantů stále ještě potenciálně
hrozí též ebola, která zůstává v těle skryta půl roku a její propuknutí se
předem nedá zjistit pouhým pohledem. Z Blízkého a Středního východu hrozí
zhruba stejná, nebo podobná nebezpečí, navíc ještě TBC, neboť řada
příchozích trpí tuberkulózou neléčenou a dokonce i tuberkulózou nového typu,
odolnou vůči standardním postupům léčby, která se již v Evropě začala
objevovat i u očkovaných osob. Přičemž tuberkulóza, i když si to laik
neuvědomuje, je v nejvyšších odborných kruzích právem řazena mezi nejvíce
smrtící choroby v historii lidstva.

V této chvíli nejde ani tak o hysterické výlevy ohledně šíření islámu,
nebo o to, zda přijmeme přerozdělovaných pouhých 700 nebo 1400 migrantů,
vylodivších se v Řecku, Itálii, nebo snad Španělsku. Ale jde o to, jak je
budeme přijímat. Ve skutečnosti zde musíme čelit dosud u nás
bagatelizovanému, či spíše zamlčovanému dosti podstatnému nebezpečí.
Jinak řečeno, tváří v tvář tisícihlavé imigrantské vlně jde o to, zda naše orgány
státní správy nám nebudou cynicky tvrdit, jako tomu činí již řecká a italská
vláda, že na ochranu zdraví našeho a našich dětí “nejsou peníze”.
___________________________________
DRUHÝ POHLED:
Slovenský novinář Bella: Vítal jsem uprchlíky na Sicílii. Po týdnu se ze mě stal radikál

Na Sicílii lidé s migranty žijí, a tak už pochopili, že ne všichni jsou chudí, ne všichni jsou kriminálníci, teroristé, špinaví a nemocní.

Poprvé jsem Musu uviděl ve frontě na těstoviny.Podávaly se z obrovského hrnce. Musa už byl téměř na řadě, když se naše pohledy setkaly a on se doširoka usmál a impulzivně na mě zagestikuloval něco ve smyslu: Chceš nejdříve ty?

Nestál jsem ve frontě. Nikdy předtím jsme se neviděli. Byli jsme v uprchlickém táboře na Sicílii a celý jeho majetek sestával z oblečení, které měl na sobě. Musu před pár dny zachránila italská pobřežní stráž z lodě ve Středozemním moři. Po obědě jsem si k němu sedl.

znacka_reklamni_pozice znacka_konec_textu_zdarma

Je mu 16 let a pochází z africké Gambie. Nepamatuje si ani na jednoho z rodičů, zemřeli, když byl ještě velmi malý. Vychovával ho strýc, kterého považoval za svého otce. Mluví se mnou anglicky, i když nikdy nechodil do školy. Od dvanácti let pásl strýcův dobytek. “Přes den, v noci, každý den, čtyři roky,” říká.

Na prahu dospělosti očekával, že on a jeho sourozenci dostanou po malém kousku půdy, aby se mohli začít sami živit. “Najednou mi strýc řekl, že já nedostanu nic, protože nejsem jeho vlastní syn… Chápete, čtyři roky, každý den. Kdybych dostal alespoň jednu jedinou krávu. Ale on že ne, že nejsem jeho. Nemohl jsem zůstat, musel jsem odejít,” vysvětluje a jeho doteď veselý výraz se dramaticky mění, jako by se smutek z veškeré nespravedlnosti světa koncentroval do jednoho jeho pohledu.

Byl by to jeden z milionů podobných příběhů, ale díky těm dvěma na mě upřeným černým očím ihned chápu, co by jinak pro bělocha bylo nemožné pochopit − jak se cítí Gambijec, který po letech otrocké práce najednou ztratí naději, že jednou bude mít vlastní krávu.

Poděkuji mu, vyjdu na ulici, sednu si na schody a pláču. Toto nebude objektivní text o problému migrace cizinců do Evropy, neboť takový se po týdnu stráveném na Sicílii nedá napsat. Nebude to text ani o tom, co všechno Musovi dělali v libyjském vězení a na kterých všech místech ho bili. Bude to o tom, proč jsou migranti obrovskou hrozbou pro evropskou civilizaci − pokud je nepřijmeme.

Dvě zrádná slovíčka
Řekněme si něco o ekonomické migraci. Musa je ekonomický migrant. Odešel, neboť chtěl vlastnit kousek pole, jež mu nikdo nebude moct sebrat. Také sedmnáctiletý Buba, kterého jsem našel ve stejném táboře, je ekonomický migrant. Pomáhal matce v Gambii pěstovat rajčata, ale sousedi jim půdu sebrali. Jeho otec byl příliš starý, aby je ubránil, a on sám byl ještě příliš malý.

Matka ho proto poslala do sousedního Senegalu, kam utekla i jeho sestra. Buba viděl, že mnozí odchází do Libye, tak se přidal. Po několika měsících v Libyi − v bitvách a v internačním táboře − se mu podařilo propašovat do člunu směřujícího do Itálie. Dvě noci proplakal v podpalubí, nevěděl, co se děje, dusil se výpary z nafty.
V táboře je spokojený, protože mu Italové zachránili život. Jeho snem je pracovat na stavbě, ale vzal by jakoukoliv práci. Jen kdyby si vydělal tolik, aby se mohl vrátit do Gambie. A koupit matce půdu, kterou by jim už nikdo nevzal.

Ekonomický migrant je jazykové spojení zákeřné jako třeba “preventivní chirurgický raketový úder”, neboť vyvolává asociaci, která nás spíše vzdaluje od pravdy, než k ní přibližuje. Pod pojmem “jít za lepším si totiž ve střední Evropě představujeme něco úplně jiného než jen touhu mít jednou v životě práci, za kterou dostanete zaplaceno − namísto toho, aby vás jen zbili.

“Za ekonomického migranta považuji toho, kdo ve své zemi umírá nebo nemá dost jídla,” říká Chaira Montaldová, šéfka misie Lékaři bez hranic v sicilském Pozzallu.


Uprchlická ruleta

Uprchlický tábor může vypadat jako ten, který otevřelo v sicilské Scicli sdružení italských protestantských církví. Nenápadná budova v historickém jádru města má v suterénu učebny, v nichž se vyučuje italština, v přízemí je jídelna vyzdobená kresbami dětí, v patrech jsou kuchyně a ložnice pro pár desítek migrantů, jimž se nepřetržitě věnují sociálního pracovníci.

Zde jsem našel také Musu a Bubu. U dveří mě jako první přivítala scénka, jak se černí teenageři smáli a objímali s blonďatým pětiletým synem jedné z italských zaměstnankyň, jako kdyby právě vystoupili z nerealisticky přeslazeného videoklipu UNICEF.
Tábor však může vypadat i jako ten v jiném sicilském městě − v Mineu: 4000 lidí natlačených do bývalých vojenských ubytoven, nekonečné čekání ve frontách na jídlo a lékařské vyšetření, kriminální gangy, prostituce.

K nejbližším okolním budovám to je deset kilometrů. Na pohovor s komisí posuzující žádost o azyl nečekáte zákonem stanovené tři měsíce, ale rok. Na výsledek odvolání další rok či dva. Pokud se večer včas nevrátíte, stáváte se nelegálním migrantem.

Hra na schovávanou
Paradoxem je, že čím více Itálie potřebuje s uprchlíky pomoct, tím méně je ochotna ukázat proč. Jestliže je tábor v Mineu označován jako peklo, pak ten menší záchytný v přístavu v Pozzallu je důstojným předpeklím. Jste-li CNN a chcete jen pár dojemných příběhů o lidech zachráněných z moře, povolení ke vstupu získáte za tři dny, v případě “neziskovky” přes dodržování práv migrantů potřebujete šest měsíců.

Nám to s místním fotografem trvalo tři týdny, naplněné desítkami e-mailů a telefonátů. Povolení jsme nakonec dostali na přesně určenou hodinu: v jednu hodinu odpoledne, den po tom, co většinu migrantů rozvezli do dalších táborů, a hodinu před tím, než sem loď italského námořnictva dovezla dalších 267 migrantů.
“Jaký nejvyšší počet lidí jste tu měli v minulosti?” ptám se našeho průvodce. “Oficiálně 180, odpovídá bez mrknutí oka. Už roky platí, že každá loď doveze v průměru 300−400 lidí a maximální kapacita se nedodržuje takřka nikdy. Ví to starosta, vědí to lékaři, ví to policie, ale oficiálně to neví nikdo.

Tábory spravují soukromé firmy a zvýšení kapacity by stálo více peněz. Její překročení neznamená, že se nedodržuje jedno z nesmyslných nařízení určených hygieniky kdesi v Bruselu. Znamená to, že dvacetiletá žena ze Sýrie, jež v noci spí na zemi, cítí na tváři dech vedle ní ležícího muže z Eritreje, a že pokud je traumatizovaná a potřebuje psychologa, tak dřív než se k němu dostane na řadu, převezou ji do jiného tábora.

“Tak co chcete vědět?” pošklebuje se na nás úředník, jenž musel v horku cestovat 40 kilometrů, aby na nás dohlédl, ale vynahrazuje si to potěšením z toho, že tábor se zaplní až těsně po našem odchodu.
Hangár je rozdělený na dvě části zídkou do výšky ramen. Má oddělovat muže od žen, ale častěji separuje ty s kožním onemocněním od nenakažených nebo Syřany od lidí ze subsaharské Afriky. Pro stovky lidí je tu deset umyvadel a ještě méně záchodů. V menší části jsou palandy, ve větší jen deky na zemi. Na stěnách jsou neumělé graffiti a dětské výkresy: Miluji Pákistán − Miluji Itálii. Děkuji za život.

“Různé národnosti snášejí vstup do tohoto prostředí různě,” říká lékařka Chiara. “Afričani jsou zprvu šťastní, občas i tancují radostí, že jsou naživu. Syřani jsou mnohem odměřenější, jsou zvyklí na jiný standard a někdy se při vstupní lékařské prohlídce ptají na heslo k wi-fi. Tehdy se velmi stydím za to, v jakém prostředí je tu vítáme.”

Vítejte
Je šest hodin ráno a do nákladního přístavu v sicilské Augustě se postupně trousí zástupci velmi rozrostlé italské státní správy. Karabiniéři. Policie. Finanční policie. Protiteroristická policie. Ministerstvo zdravotnictví. Červený kříž. Civilní obrana. “Neziskovky” Emergency a Lékaři bez hranic. Všichni postáváme na betonovém mole, obklopeni přístavními jeřáby, a debatujeme. Většina lidí se navzájem zná, tento rituál zde probíhá několikrát do týdne.

Uběhnou dvě hodiny a na obzoru se objeví loď Lékařů bez hranic Bourbon Argos. Když už je jen pár metrů od břehu, přes síť zakrývající palubu se prostrčí ruka a začne nám mávat. Po chvíli se objeví tvář a další obličeje, desítky, stovky.

Stojíme s fotografem na okraji mola, policie a lékaři nepospíchají a jsou desítky metrů za námi, a tak jsme první lidé na evropské pevnině, které pasažéři vidí. Upírají na nás pohledy a v tom okamžiku máme oba vlhké oči. Jeřáb položí na molo můstek a na palubu nastupují hygienici v ochranných oděvech s rouškami. Provádějí zdravotní prohlídku. Podle zjištěných problémů každého označí papírovým náramkem s číslem.
Uběhne další hodina, než z lodi vystoupí první imigrant. Ženu − možná třicátnici, možná čtyřicátnici − podpírají z obou stran zdravotníci. Když sestoupí z můstku, okamžitě zvrací, ale nepřestává kráčet. Půlhodinu pak stráví v lékařském stanu na molu, nakonec ji odváží sanitka. Lékaři nás prosí, abychom nepublikovali její fotografie, neboť prožila “extrémní násilí, než unikla z Libye”. Její manžel tam zůstal ve vězení. Mažeme fotografie.

Začínají vystupovat další ženy, po nich děti, pak mladí muži. Pod můstkem dostane každý do ruky půllitrovou lahev s vodou a gumové boty. O deset kroků dále měří lékař každému teplotu. Dalších deset kroků a vstupují do lékařského stanu, kde se opět zaznamenává anamnéza.

Za stanem si sedají do řad na rozpálený beton, usměrňuje je policie. Muž z Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky zjišťuje národnosti. Dvě hodiny po zakotvení lodě všichni odcházejí do stanu přímo v přístavu, kde stráví prvních pár nocí. Potom je rozvezou do uprchlických táborů, které se stanou domovem některých z nich na mnoho dalších let. Pár desítek jich skončí v pekle Minea. Jeden dva možná v lidštější Scicli.

Jen o pár hodin později se nám od jiného oblastního úřadu podaří získat povolení sledovat i další příchod skupiny migrantů do 80 kilometrů vzdáleného Pozzalla. Rozdíl mezi oběma událostmi, které by teoreticky měly vypadat úplně stejně, ukazuje, nakolik je přístup k migrantům stále nesystematický.
Nyní k břehu připlouvá korveta italského námořnictva. Pasažéři nesedí ve stínu, ale na palubě přímo pod pražícím sluncem. Každý, kdo je na lodi v jejich blízkosti, má kompletní biologický oblek. Namísto vody a bot je vítá mnohem hustší kordon policistů a každého muže, jenž má více vrstev oblečení nebo tašku, prohledávají.

V tento den připlula na Sicílii i třetí loď, zakotvila v Palermu. Na palubě měla i dvanáct těl lidí, které Italové nedokázali zachránit. Z opačného konce ostrova k ní vyrážejí lékaři, aby se postarali o ty, kteří několik hodin plavali ve vodě s mrtvolami svých přátel.

Vždyť nemají kde sedětJsou jen dvě témata, o nichž mi sám začal vyprávět úplně každý, koho jsem na Sicílii zpovídal: peklo v Libyi a přesvědčení, že celý problém s migranty by byl brzy vyřešen, kdyby se s nimi lidé setkali osobně a nečetli o nich jen v novinách a na Facebooku.

“Když se nějaký politik snaží přesvědčit voliče, jak jsou tito lidé nebezpeční, zvu ho k nám na návštěvu, aby se jim podíval do očí, těm těhotným ženám nebo ženám s dvojčaty, a řekl − ne, my vás tu nechceme, musíte se vrátit,” říká starosta Pozzalla Luigi Ammatuna.

Snažím se z něho dostat aspoň trochu vyvážený příběh o tom, zda jejich uprchlický tábor nezpůsobuje přece jen nějaké problémy, ale nedaří se. “Jednou, když bylo v táboře asi 700 lidí (oficiální kapacita je 180 osob), kupoval jsem si v blízké lékárně léky, a když jsem vyšel ven mezi zástupy postávajících migrantů, přišel ke mně možná pětasedmdesátiletý starousedlík. Čekal jsem, že bude nějaký problém, ale on jen říká: Starosto, když už jich je tady tolik, neměli bychom postavit více laviček? Vždyť nemají kde sedět!

“Na Sicílii lidé s migranty žijí a vidí, že ne všichni jsou kriminálníci, teroristé, špinaví a nemocní, zdůrazňuje Lucia Borghiová z “neziskovky” Border Sicilia, monitorující dodržování lidských práv.

“Před tím, než tábor vznikl, místní protestovali, obávali se zdravotních rizik a že přijdou o práci,” říká zas Frederica Briziová, starající se o migranty teenagery v táboře Scicli. “Dnes už žádné problémy nejsou.”

Jako holokaust
“To, co se tu teď děje, není migrace, ale exodus. Je to jako nový holokaust, lidé umírají doma, umírají v poušti, umírají v Libyi. Musíme je zachránit,” říká naléhavě psychiatr Peppe Cannella z Lékařů za lidská práva. Drží mě přitom za obě ramena, jako by už nevěděl, jak má více zdůraznit, že alespoň tuto jednu věc musím pochopit.

Peppeho angličtina je slabá, a tak nám tlumočí jeho kolega Angelo Kiros Abraha, který sem před čtyřmi lety sám přišel jako utečenec z Eritrey. “Když tyto lidi poznáte, poznáte jejich bolest a pochopíte krásu jejich kultury, dost se od nich sami naučíte,” pokračuje Peppe.

“Kdysi, když už jsem měl v lahvi jen trochu vody, vyhodil jsem ji, dnes bych to neudělal − naučil jsem se od migrantů, že všechno má svoje využití a nic se nemá vyhazovat,” říká. “Možná je naše evropská kultura na rozcestí, možná naše zaměření jen na produktivitu a profit má narazit na zrcadlo, jež našim hodnotám oni svými příběhy nastaví. Snad je to začátek nové Evropy. Snad právě to nejvíce potřebujeme.”

Ohrožení je skutečné
Za osm dní strávených na Sicílii mě nepřekvapily nejvíce negativní emoce, ale nečekaně ty pozitivní. Můj fotograf Andrea bydlí pár kilometrů od přístavu. Fotografoval už desítky přistání migrantů pro mnoho světových agentur. Když však sledujeme vyloďování z plavidla Lékařů bez hranic, jež má zvláštně důstojné kouzlo, v očích se mu lesknou slzy. Několikrát pak děkuje, že mohl něco takového vidět.

Co je tak dojemného na tom, když vás zvědavě a s nadějí pozorují dvě stovky lidí z lodě? Cítím hrdost, ale stydím se za to, protože já jsem těm lidem nijak nepomohl. Ale i tak jsem hrdý, neboť jsem součástí civilizace, která je vytáhla z moře, a oni se teď z tváře každého bělocha snaží vyčíst, jaký bude jejich úplně nový život, jenž za okamžik začne.

Na Sicílii jsem se stal radikálem, protože pokud mi teď někdo začne mluvit o problémech s migranty, budu mu já vyprávět o Musovi a budu při tom zvyšovat hlas a možná ho i držet za ramena jako Peppe, když mi zoufale vyprávěl o lidech, co po stovkách umírají v poušti.

Od teď budu radikálem, neboť si myslím, že evropskou civilizaci je třeba ubránit za každou cenu, a neubráníme-li empatii a vůli podívat se lidem vystupujícím z lodí do očí, tak nic jiného z naší civilizace už nemá cenu.

 

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    Chtějí-li občané zemí EU přežít, musí se bránit masovému přílivu uprchlíků (přistěhovalců, politických, ekonomických nebo jiných imigrantů, utečenců) opevněním hranic EU, vybudováním linie obranných valů a neprostupných zátarasů. Brzo, až se z desítek a stovek tisíc migrantů stanou miliony, půjde o život, o samotnou naši existenci. Buď se dokážeme ubránit, nebo zanikneme. Až to pochopí všichni pravdoláskaři a multikulturalisté, bude již pozdě!

  2. Emma napsal(a)

    Emailem mi přišel odkaz na video na youtube.com Imigrace, světová chudoba a kuličky. Zajímavé.
    Em

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Jednoduché, ale přesvědčivé. Není v našich silách “zachránit” všechny hladové, zbídačené, chudé, strádající, ohrožené, potřebné a spolu s nimi poskytnout štědré sociální dávky a podporu i flákačům, budižničemům a tzv. nepřizpůsobivým a sociálně vyloučeným. Vždyť už nyní jsou v EU miliony nezaměstnaných, nemohoucích, bezdomovců či jinak potřebných.
      Jsou dvě možnosti – buď opravdu stavět nové Maginotovy linie, Atlantské valy, Hadriánovy valy nebo Čínské zdi a vytvořit z Evropy nedobytnou pevnost, nebo změnit kapitalistický systém v jinou, sociálně spravedlivější společnost, ve které by všechny státy světa spolupracovaly na odstranění příčin “stěhování národů”. Počítám, že druhá možnost je jen mojí naivní fikcí.
      Nezávidím našim potomkům jejich perspektivy 🙁

  3. Jan Krůta napsal(a)

    Už i někteří velmi moudří lidé, kteří nepíší komentáře a nevykřikují své názory na demonstracích vědí, že všeobjímající gesta jsou nedomyšlený populismus. Koho necháš doma vyspat: Svoje dítě nebo člověka odjinud (i když víš, že pravděpodobně přichází proto, že ve své zemi už udělal všechno pro to, aby se tam situace změnila). Komu dáš najíst, bude-li nouze nejvyšší? Svému dítěti nebo člověku odjinud? Komentáře, že přece všichni směřují na Západ a k nám nechtějí, jsou pitomost. Co udělají země “na Západě”, až nebudou moci pojmout další uprchlíky? Nepřijmou je a oni rádi zůstanou u nás. To přece není stahování kalhot, když brod je ještě daleko!

    • Strejda OLIN napsal(a)

      To nicnedělání, ten bohorovný klid a uklidňující falešné tvrzení, že se nic hrozného neděje, že nás se to týká jen okrajově a podobné žvásty mi připomínají rétoriku politiků ve 30. letech v souvislosti s nacismem.
      Já také věřím, že většina lidí je slušných a dobrých a přesto si své obydlí chráním plotem dveřmi se zámkem. Pustím do domu jen toho, koho chci a za jasných podmínek. Bude-li to potřeba, své obydlí a rodinu budu i bránit.
      Střežené hranice státu přece neznamenají omezení pohybu osob a zboží. Ale protože všichni lidé nejsou jen slušní a dobří, nechat hranici státu otevřenou, nestřeženou a nebráněnou je to samé, jako strhnout plot a vysadit dveře.
      Moralistické, pravdoláskové a multikulturní kecy o jakési povinnosti přijímat migranty a postarat se o jejich potřeby vycházejí z dosavadní praxe, kdy do republiky přicházely jednotlivci v řádech desítek za rok a byli to převážně vzdělaní a kultivovaní lidé. Dnes je situace naprosto jiná a bude gradovat!

  4. Peggy napsal(a)

    Skoro mě už dostal pocit viny… boj se zbytkem logiky a výčitkami, že nejsem dost dobrý člověk, když se mi na tomhle exodusu, něco hodně divného, nelíbí…
    Tak nevím, myslím, že je to už moc velký průšvih a přijde mi to jak v dobách minulých, kdy se informace napřed pořádně přesypaly a lidem se lilo přes ten cedník, jak Honza kdesi, kdysi psal…Peggy

    Vřele doporučuji http://www.pravyprostor.cz

Napsat komentář