Milý Ježíšku, letošní rok byl pro mě přelomový

Letošní rok byl pro mě v mnoha ohledech přelomový, a proto i moje přání bude sice stručné, ale naléhavější, než bývalo dosud.

 

Ano, byl jsem – jak z mých modliteb víš –  už několik let rozhodnut, že po patnácti letech mediálního manažerství ve veřejnoprávním sektoru s jeho radostmi i strastmi tuto práci s koncem roku 2010 opustím. Kromě jisté únavy jsem  pociťoval potřebu sebereflexe, nutnost přiznat si, že jsem v jistém věku, že jsem  značnou část života prožil v jiné době, což mě tak či onak nemohlo nepoznamenat, a že více než dvacet let po převratu by se měla kormidel chopit generace, která dospívala už v současném světě a měla by se s ním umět lépe poprat. Nejen proto, že umí skvostně zacházet s počítačem či mobilem a snad ovládá cizí jazyky; také – a možná především – proto, že je odvážnější, dravější, bezohlednější.

Nicméně,  jedno z mých nejoblíbenějších úsloví říká, „pokud chceš Boha rozesmát, sděl mu své plány“, a tak  se vše odehrálo trochu jinak. Dospět do  věku, jenž  by se – nebýt penzijních reforem – blížil důchodu, také často znamená vyrovnat se s důsledky narůstající dlouhověkosti vlastních rodičů. A tak jsem se hned počátkem tohoto roku musel den ze dne postavit čelem k tomu, že moje skoro devadesátiletá máma se takříkajíc rozsypala, v podstatě přestala chodit a stala se výrazně závislou na svém okolí. Když jsem k této výzvě, jak se zachovat, připočetl ještě letitou nevyjasněnost poměrů v Českém rozhlase, kde se mění generální ředitelé, ať už stálí či prozatímní, jako figurky na orloji, což je pro manažerský tým zničující, dlouho jsem neváhal. Urychlil jsem svůj odchod z Vinohradské 12, který proběhl oboustranně klidně a korektně – a vrhl se do nových vírů života. Kam mámu umístit a proč? Kolik za to platit a z čeho? Jak pečovat nejen o její tělo, ale o její duši? A potažmo – jak  naše společnost dbá o své seniory, jak na ně myslí, jak vůbec vypadá skutečný svět a nikoli ten virtuálně mediální?

Řeknu rovnou, milý Ježíšku, že opustit atmosféru veřejnoprávní bohorovnosti, která je schopna v dohledu zcela marginalizovat význam veřejnoprávní myšlenky, a obout si opravdové boty na výlet skutečným světem, bylo tím nejcennějším, co jsem mohl letos dostat. Poznal jsem pečovatelky, které se za jedenáct tisíc hrubého dřou obětavě s klienty postiženými nehybností a obdařeným nadváhou sto jedenácti kilo. Pochopil jsem, že ale mnohem těžší než zvednout tyto pacienty z lůžka je denně jim dávat v rovině energie a emocí – a nedostávat nic zpět, protože tito lidé jsou toho času natolik zuboženi, že nemají co nabídnout, potřebují jen brát a brát. Viděl jsem, že mezi nimi nejsou jen vetší letití senioři, ale chlapi o patnáct let mladší než já, kteří si mysleli, že prachy je ochrání před čímkoli, ale tvrdě dopadli na zem. Zjistil jsem, že zpovykanost většiny českých politiků a nevědomost většiny českých novinářů ve vztahu ke skutečnému stavu našeho okolí je mnohem větší, než jsem se domníval i v nejčernějších snech. Tato (j)elita národa netuší, jak žijí skuteční lidé, a ani je to nezajímá. Při všem, co jsem nenáviděl na minulé době, nemohu zapírat, jak  v lecčem krutá a bezohledná je  doba nynější.

A tak, milý Ježíšku, jsa obdarován poznáním, k němž jsem beztak už léta směřoval, totiž že vše – majetek, postavení, sláva – je méně než  polní tráva a že jediné, o co v životě jde, je život sám, prosím Tě pod stromeček už jen o jeden dárek navíc. Dej, abych já i ti, které mám rád a považuji za své bližní, prožili nejen Vánoce a vstup do nového roku, ale  také všechny jeho dny ve zdraví, s nadhledem nad malichernostmi, s odstupem od zlých lidí či  zpráv a s vírou v těch „mizerných pár procent naděje“, které –  nejen podle Grahama Greena – každá bytost vždy má.

S díky,

Jiří Vejvoda

Napsat komentář