Mému internetu s láskou (a nadsázkou)

Strašně ráda a vždy čtu v časopisech úvodníky a úvodní slova šéfredaktora.Schopnost psaní v tomto žánru pokládám za obdivuhodnou.Umět shrnout celé číslo časopisu do pár odstavců, být trefný, aktuální, vtipný, originální, nepodlehnout touze po sebeprosazení a pokorně vypointovat dílo bez toho, abych čtenáři prozradil obsah zbytku čísla, je něco, co si stojí na mém spisovatelském a novinářském žebříčku hodně vysoko.

Myšlenkám v úvodnících napsaným také i proto věnuji velkou pozornost, někdy možná větší než všem ostatním článkům.

A tak do úvodníku šéfredaktora Týdne jsem se začetla s chutí a očekáváním. Navíc téma tohoto týdne bylo velmi zajímavé – internet.

Ale ještě jsem nedočetla ani do půlky a už jsem cítila zklamání.

Jak tak text plynul, vršilo se jedno stokrát omleté klišé na druhé. Dokonce, asi pro spěchající čtenáře, všechny ty hlubokomyslné pravdy byly vytučněné červeně:

„…dobrý sluha, ale špatný pán…“

„Ušetřím spoustu času, ale…“

„…nepřeberné množství zbytečných informací…“

Ne, tento úvodník asi nebude pro mě ozdobou žánru. Kde je ona lehkost pera (klávesnice), vtip, originalita…?

Ale dala jsem mu další šanci, protože vím, že na konci čeká pointa, třeba bude stát za to.

Pročetla jsem se tedy dále skrz kuriozitu týdne – holuba jménem Winston, který to internetu nandal asi tak 10:0, když doručil zásilku datového souboru o velikosti čtyř gigabytů z Pietermaritzburgu do Durbanu o hodinu dříve.

Pointa se blíží, já napjatě čekám, co se z toho vyvine.

„…poloanonymní komunitní sítě…raději se vyjádřit gestem, úsměvem, pohlazením, objetím…“

„…otevřou knihu vonící novotou a tiskařskou černí nebo krásně hmatanou a opřeni o kmen v chladivém stínu olistěné koruny…“

A konec.

Cítím, jak ve mně roste nespokojenost a potřeba autorovi něco vysvětlit.

Pane šéfredaktore, můj internet vypadá jinak!

I když chápu, že příklad snadného vyhledávání receptu na koláč s drobenkou, či jízdního řádu byla trochu nadsázka, tak přeci nejde jen o koláče a autobusy.

Pamatuji se, že děláním rešerší jsem kdysi, v dobách bez internetu, trávila i několik dnů. A ani potom jsem neměla jistotu, že mám všechny potřebné informační zdroje. Dnes jen sednu, naťukám a během pár sekund získám všechno, co potřebuji. Vím, že pokud nějaká informace existuje, mohu ji najít a získat.

Moc ráda čtu tištěné knihy, někdy i vedle počítače, ale všechno, co hledám, v nich nenajdu.

Nelze v nich najít třeba to, co potřebovala jedna profesorka popáleninové medicíny v dobách úplných internetových začátků, už tehdy to byla postarší dáma, léčila jednu mladou pacientku. Přestože paní profesorka byla velmi zkušená a v oboru špička, případ byl tak složitý a netypický, že si ani ona nevěděla rady. Byla dost pokorná na to, aby uznala potřebu znát názor někoho dalšího, jenže s kým se může poradit špička v oboru? Dodnes jsem si uchovala ten nesmírný obdiv k její osobě, který jsem pocítila, když vyprávěla, jak si na internetu vyhledala největšího světového odborníka na popáleniny, zkontaktovala ho a společně přes půl světa onu pacientku zachránili.

Mohu trávit čas na síti ventilací všech nastřádaných negativních emocí v poloanonymních diskuzích, ale také mohu potkat lidi, názory, příběhy, které bych nikdy nepoznala.

Číst zajímavé myšlenky, které by možná zůstaly schované v hlavě autora, nebýt možnosti je tak snadno a z domova veřejně vyslovit.

Bez netu bych neměla „babičku“ na hlídání, partnera na běhání, práci z domova, blízký kontakt s lidmi, kteří jsou daleko…

I když bych také raději čas ušetřený pilulkou proti žízni strávila pomalou chůzí ke studánce, nepokládám tu internetovou „pilulku“ za zbytečnou.

Jen si uvědomuji, že vždy je něco za něco.

Platíme za ten neomezený zdroj samozřejmě cenu v podobě onoho množství zcela zbytečných informací, které nás chtějí opanovat, riskujeme někdy ztrátu minimálně soukromí, ale přesto pro mě je to pořád cena úměrně vysoká a akceptovatelná.

Odpouštím a promíjím proto internetu jeho nedostatky.

Zkrátka, pane šéfredaktore, na INTERNET MNĚ UŽ NESAHEJTE!  😉

Napsat komentář