Mějsehezky v Praze!


Zdá se to nesrovnatelné, ale mé dnešní vyprávění zavede do hlavního města, do divadla Ta Fantastika, na Karlův most a skončí neskutečným setkáním.

Neděle ráno, budík na šestou a vnitřní pocit nedočkavosti.

Uvařila jsem si kávu, zapálila cigaretu a nakrmila kočičky. Čekala mne dlouho očekávaná cesta do Prahy, na můj první muzikál s dcerou i vnoučátky. Zrcátko mi vracelo rozzářený pohled, zvedlé koutky a přimalovaná víčka. Jaké to bude?

Úderem deváté přišla dcera Jana s dětmi, za hodinku nato auto, které nás mělo odvézt. Už jen představa, že nám někdo obětoval čas a přijel až z Plzně bez nároku na odměnu, ve mne vyvolával vděčnost i ostych. Onen muž – řidič byl prostě sympaťák. Usmíval se celou cestu. Dorazili jsme na místo k mé nové kamarádce Míše, která si mne sama našla na internetu a umožnila mi dnešní, jistě nezapomenutelný, zážitek. Její domek ve mne vyvolal ony známé pocity a touhu, touhu po vlastním domku s červenou stříškou. Odmítla jsem nachystané řízky a zůstala na zahradě. Foukal větřík, nebem šněrovaly mraky a zeleň jiskřila při občasných paprscích slunce. Bylo mi tak hezky. Zevnitř se ozýval cinkot příborů a já se zahleděla na letadlo nad hlavou. Za chvilku budu sedět v hledišti. Za několik hodin se projedu po Karlově mostě. Další splněný sen. Držela jsem v dlaních svůj kousek štěstí. Děti i dospělí dojedli, další z kamarádek Ivča naložila vnoučátka do svého auta a vyrazila směr zoologická zahrada. Já, dcera Jana a Míša jsme vyjely k divadlu.

Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění. Těch lidí kolem. Ženská z městečka, kde v poledne potkáte na náměstí tři čtyři chodce jen udiveně sledovala davy turistů, tretky ve výkladních skříních a třes těla na vozíku po kočičích hlavách. Vchod do divadla byl na dohled. Srdce se rozbušilo, zrak zakalil a ruce rozklepaly. První muzikál, no páni. Vjely jsme dovnitř a já jen šeptla: Jeď pomalu, chci si vychutnat tu atmosféru.” Zklamání přišlo vzápětí. I když Míša několikrát volala do divadla, aby se ujistila, že se tam s vozíkem vejdu, uvaděčka se mnou vůbec nepočítala. Nakonec jsem byla mým drahým odebrána a seděla jsem na opačném konci než ony, sama u dveří. Mrzelo mne, že nemám komu říct své dojmy a díky poněkud vyšší paní přede mnou, jsem Lucku Bílou chytala na jevišti jen nakláněním se z jedné strany na druhou. Naštěstí pro mne si ona žena přesedla na volné sedadlo dopředu a výhled byl takový, jaký jsem si přála.

Bylo plno. Dav šuměl jak mořský příliv. Některé oči mne pozorovaly, jak si poposedám na vozíku a rovnám květiny pro hlavní hvězdu večera. Kolem se protahovaly těla opozdilců. Hledala jsem očima své blízké, ale netušila jsem, kde sedí. Ale co, však se na konci představení sejdeme.

Světla zhasla.

Šum utichal a červeň opony bila do očí.

Zapnuté reflektory umocnily povznášející pocit.

Jsem tady, jsem v divadle.

V hrudi mi jásalo a první tóny hudby mi daly křídla. Přestala jsem vnímat diváky, byla jsem jen já a pódium. Lucka Bílá i ostatní skvělí zpěváci mne vtáhli do děje. Při potlesku jsem jednou dlaní drtila druhou. Ta tichá radost mi sálala zpod víček. Byla jsem součástí hraného. To já byla ta hrdinka, která prožívala občasné půvabné zapomenutí textu, to já zpívala píseň za písní. První dějství skončilo, pořadatel mne vyvezl ze dveří a Jana s Míšou mne popostrčily do haly.

“Mamčo, vidělas jí?” ozvala se dcera.

“Koho”

“No Ivanu Gottovou se Charlotkou,” odtušila a já jen vydechla: “Nee, ona tu je?” A teprve tehdy jsem si uvědomila, kde vlastně jsem. Pro místní je těžko pochopitelné, jak moc mne zasáhl pohled na Ondřeje Soukupa, Antonína Procházku nebo právě Ivanku Gottovou. Já, která jsem žila ve městě, kde umělce a známou osobnost prostě nevidíte. Sever je opravdu krutý na kulturní vyžití, aspoň pro vozíčkáře. Možná své udělalo oněch deset let, kdy jsem se zaobírala sebou a svou nemocí.

Přestávka skončila, diváci se vrátili na svá místa, já byla vyvezena na vyhrazený kousek u dveří. A právě tehdy kolem mne prošla malá Charlotka. Nádherná holčička, mnou platonicky milovaný Karel Gott může být právem hrdý. Obě seděly dvě řady přede mnou a má dušička poskočila vědomím, že “část” z božského Karla je na dosah. Druhé dějství jsem si už vychutnávala s klidem, s pozorováním okolí a reakcemi publika. Výbuchy smíchu a spontánní potlesk. Konec byl jemně nostalgický a dojemný. Diváci se zvedli ze sedadel, jen já, skrčená na svém vozíku, vnímala pouze sluchem, co se odehrává přede mnou. Viděla jsem jen záda, skleničky se šampaňským cinkaly na pódiu. Přišlo mi líto, že nemohu popojet a předat kytičku přímo do rukou Lucie, i když jsem si uvědomovala to obrovské množství gratulantů. Nakonec jsem jen otočila hlavu na pořadatele a nechala se vyvést ven. Sama jsem otočila kolečky vozíku a ještě naposled pohlédla zpět do sálu. Ovace neutichaly a právem. Seděla jsem v hale a čekala na své blízké.

Zatímco ve mně dozníval potlesk z divadla, tam venku čekal Karlův most. Do té doby neshlédnutelný, nedostupný, historicky unikátní most. Vyjely jsme do ulice a blížily se. Kolem se vlnilo lidské mraveniště, na dohled byl vznášející se balón. Konečně. Kola vozíku minula první sochu, prvního malíře i prvního žebráka. Klečel na zemi, palcema poklepával na položený klobouk, hlavu skloněnou. Chtěla jsem zahlédnout jeho tvář. Zeptat se proč. Proč tu tak klečí, co ho dohnalo na ten most. Otázky, které nikdo nezodpoví. Výhled na Vltavu i hrad mi vehnal slzy do očí. Mám pod sebou Karlův most. Mohu se dotknout soch i zábradlí. Ještě před rokem se mi o tom ani nesnilo.

Čas pokročil a další přátelé z Prahy už volali, kde jsem. Má poslední zastávka se jmenovala kavárna Slávia. Kdo všechno do ní chodil, jací velikáni sedávali u oken s výhledem na Vltavu. Potíž byla s dostupností. Pět strmých schodů. Ovšem přátelé nezklamali. Byla jsem vzata partnerem kamarádky Soničky do náruče a vozík už vzalo ženské osazenstvo. Příjemným zjištěním bylo, že na mne čekalo bezbariérové WC, méně příjemným se stal fakt, že se dveře otevíraly proti vám. Tudíž se z vozíku na kliku dosáhnout nedá a bez pomoci bych musela vycouvat a najet ke dveřím pozpátku. Nakonec i výměna pleny proběhla jak měla a já se mohla těšit na horké kafíčko i posezení s přáteli. Dostala jsem pořádný kafáč, cukru, kolik bylo milo a dárky od Soničky a jejího Ondry, mnou láskyplně nazývaného andílkem. Tímto jim moc, opravdu moc děkuji za předčasného Ježíška, jste oba skvělí. Jste mou další rodinou. Zároveň s nimi se k nám přidala další má internetová kamarádka Jolana, které tímto děkuji za to, že přišla a stala se mou průvodkyní až do našeho odjezdu.

Myslela jsem, že tím překvapení končí, ovšem setkání, které mne čekalo, se mi zapsalo hluboko do srdíčka. Popíjeli jsme každý svůj horký mok, věta střídala druhou, příhody a příběhy se mísily smíchem i úsměvem. Zhruba po hodince ke mně přistoupil číšník s tím, že vedle u stolu sedí dva nevidomí, prý mne znají z facebooku a ptají se po mně. Otočila jsem hlavu a opravdu, nádherná křehká ženská bytost s dlouhými vlasy a její přítel. Dcera se mnou popojela k jejich stolu. Kamarádka z netu Markétka a David. Ta jemná a úžasná dívenka vstala, obešla stůl a objala mne. Slzy jí tekly po tváři. Cítila jsem, jak se chvěje. Její přivítání i dojetí ze setkání mi vyrazilo dech. Děkovala mi za přátelství, za články, za básničky a já se z hlouby duše styděla, že nemohu nabídnout víc. Sevřelo se mi hrdlo a setřela jsem jí slzy.

“Neplač, maličká, víš, že Ivet má ráda úsměv..”

Víc jsem ze sebe v tu krásnou chvíli nedostala. Dala mi své křehké srdíčko a já cítila, že od té chvíle musím začít jinak. Máme v sobě moc i sílu změnit druhým život, byť by to bylo pouhé povzbuzení, čas na pár hřejivých slov. Chci znát její pocity, jiné “vidění” světa. Držely jsme se v náručí. Mohla by být mou dcerou a já přesně takový pocit měla. Stanu se její internetovou maminkou, budu tu pro ni, abych jí mohla otřít slzičky a vyvolat úsměv. Nezapomenutelný okamžik a já jsem nesmírně šťastná, že mám tu čest být Markétčinou přítelkyní. Holčičko moje, jsem tu pro tebe, kdykoli a napořád!

Vše hezké musí jednou skončit, tak i neskutečný den potemněl přicházejícím večerem. Lampy osvítily uličky. Večerní Praha zářila jak vánoční stromeček. Mé tělo bylo v jednom ohni, nikoli dlouhým sezením. To kočičí hlavy mi rozložily páteř i obratle neustálým třesením a pohupováním. Únava zalezla pod kůži. Přesunula jsem se zpátky do auta. Před očima se mi míhaly prožité chvíle. Příjezd do Prahy, muzikál, Lucka, Karlův most, orloj, Národní divadlo, Vltava, Slávia, přátelé. Ivča s dětmi se k nám připojila na odpočívadle a my ujížděly utahané a šťastné k domovu.

V momentě, kdy kamarádky bouchly dveřmi a já se zase uvelebila ve svém malém pokojíku, zadívala jsem se z okna. Mám štěstí, mám obrovské štěstí na přátelé. Prožila jsem úžasný, fantastický den. Neopakovatelné odpoledne. Jednoduché gesto, které ženu, co přelstila osud, povýšilo na princeznu se zlatou korunou na hlavě.

Lucko Bílá a přátelé moji, já děkuji a hluboce se před vámi ukláním!

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Ivettko, děkuji za krásný zážitek, o který jsi se s námi podělila.Mrzí mne, že jsem tě neviděla, ale na stranu druhou,máš tolik krásných přátel kolem sebe, že se skoro za to své, ničím neprokázané stydím. Vím, že budeš z toho dlouho žít a snad se mi konečně podaří Ti někdy svou blízkost k tobě víc dokázat a uskuteční se i další hezké chvíle.Jsi statečná a plná lásky, moc ti přeji další krásné dny. Tentokrát byla chyba zase na mé straně. ( Jsem snad chybami vytvořená!:-) papa , měj se moc pěkně a za tohlepsaní ještě jednou dík.

  2. Camilla napsal(a)

    Milá Ivetko,
    provázela jsem Tě ráda, opravdu. To setkání mělo i pro mne velkou cenu. Jsi člověk strašně bohatý svým vnitřním životem, to mám na lidech nejradši. Je to velký dar, každému to dopřáno není, ale nic není nikdy zadarmo. To, že jsem vylezla z ulity, byl projev pokorného sklonění hlavy před Tebou.
    Měj se hezky,
    Jolana

  3. jiřička napsal(a)

    I9Vuš:paráda: odměna dle zásluh. Jen tak dál. Jen se přiznávám, že jsem ti část textu ukradla pro eseznam. Ostatní ať si dočtou sami…
    Jinak, jak říká můj mužský: nemá cenu se ponižovat “maličkostí”osoby. I ti velcí jsou prostí lidé jako my/pakliže nejsou velcí blbostí. A to vzácní lidé nejsou-patříš mezi ně- jsi velká svým srdíčkem.Proto to ocenění.

  4. Ivet - Mejsehezky napsal(a)

    Moc moc děkuji, všem.. bez vás, bez odezvy i přátelského objetí by mé psaní nemělo smysl. Držíte mne nad vodou 🙂
    Snad se zadaří a já pojedu za tři neděle na koncert “božského” Káji. Jen netuším, jestli pro slzy dojetí uvidím na klávesnici.. pusu a úsměv od Ivet

  5. vlk napsal(a)

    PAní Ivetm

    řekl bych, že jste si ten den štěstí v rchovatě zasloužila…
    A skláním s e před těmi, kteří vám ho umožnili.

  6. Hana napsal(a)

    Ivet, na Vás jsem si musela udělat lepší chvilku. Moc Vám ty zážitky přeju a Karlův most Vám velice slušel 🙂

Napsat komentář