Malý blbý psíček/ Dopisy z Tramtárie (6)

 

Vánoce jsou tady. Ještě poslední nákupy, poslední dárky, poslední zmatky. Coutry zpěváci lkají o cestách domů a já jsem strašně rád opuštěný v Tramtárii. Jenom při osamělém toulání se světem cítíte, bez čeho a bez koho byste nemohli žít.

Jedu nekonečným městečkem přízemních, maximálně jednopatrových domků, obtažených vánočními světýlky. Kromě dvou hlavních ulic je všechno veliká vesnice s domky zapadlými v kořenech starých smrků a javorů.  Ztišení. Další konec roku. Co dobrého jsem stačil v tomhle roce udělat?

Vyjíždím na dálnici. Provoz sice už trochu řídne, ale prší a je nevlídno, že bys psa nevyhnal. Najednou auto přede mnou  prudce brzdí. Smyk ho hodí přes oba pruhy. Tanec v plechové pixle. Auto ve vedlejším pruhu neubrzdilo. Řacha.  Zmuchlané plechy na Vánoce…

Vybíhám z auta. Po dálnici ve světlech prvního z aut zmateně pobíhá štěně. Paní řidička pomačkaného autem za ním běhá. Má na hlavě červenou Santovskou čepici a dělá takové to rozpačité kša, kša…

Pejsek se posadil na tu mokrou dálnici s hlavičkou na stranu a poslouchá paní, co říká. Ona jen nešťastně rozhodí ruce, bere ho do náručí a rozbrečí se.  Řidič, co neubrzdil a naboural do ní, jí otevřel dveře pomačkaného auta. Odklidil trosky svého nárazníku a na sedadlo jí položil svou vizitku. Ona sedla do auta a plačící zašeptala Hezké Vánoce. Pak nastartovala, srovnala auto s pomačkaným plechem a pomalu, životem pomačkaná s mokrým štěnětem na klíně, odjížděla.

A těch pár lidí, co jsme zastavili, jsme na sebe kývli, jako že Veselé Vánoce a vyjeli jsme do tmavého a deštěm lesklého předvánočního večera.

Ten večer jsme asi nikdo nevypravoval, že jsme nabourali.  Tak nějak jsme všichni zachránili opuštěného malého psíka, kterého by normální člověk do takového počasí nevyhnal…

(Text a foto Jan Krůta)

Napsat komentář