Mají homosexuální páry osvojovat děti?

Psychologické posuzování heterosexuálních párů je v náhradní rodinné péči (NRP) na ubohé úrovni – je nesjednocené a posudky mají velmi rozdílnou úroveň. Jestliže dnes nejsme schopni pořádně posoudit kvalitu majoritních párů, jak velké bude selhání diagnostiky u homosexuálních párů? Kteří psychologové v NRP mají zkušenosti s homosexuální subkulturou? Bez důkladných zkušeností nebude mít většina posudků cenu ani popsaného papíru. Jinými slovy už nyní je mnoho dětí v NRP dáváno do rodin prakticky naslepo, protože posudky jsou nevypovídající. I když tento neuspokojivý vztah trpně tolerujeme u heterosexuální populace, troufne si někdo naslepo dávat děti do homosexuálních párů? Vzhledem k uzavřenosti homosexuální populace nemá běžná sociální pracovnice šanci zjistit, jak daný pár funguje. Okolí o nich většinou neví nic jiného, než jsou to “ňácí homosexuálové”. Takže v praxi budeme dávat děti komukoli, kdo si o ně řekne.

Homosexuálové jsou totiž výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování v těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek. Je tedy těžké s uspokojivou pravděpodobností zaručit, že daný homosexuál nebude mít navíc ještě deviantní preference. Například netroufl bych si dát dvěma homosexuálním mužům do péče malého kluka, aby nevznikla trojka. Jenže dát dvěma mužům do péče dívku, je podobně absurdní. Vždyť nebude mít doma žádný ženský vzor.

Kolegyně zažila, že si o hostitelskou péči zažádalo v krátkém období několik mužů. Spíše šestým smyslem než nějakým testem pojala podezření, že s dotyčnými muži něco není v pořádku. Tak je za cenu hádek, stížností a masivního odporu poslala na nestandardní sexuologické vyšetření, které potvrdilo její zlou předtuchu – byla to domluvená parta pedofilů, kteří si chtěli v NRP opatřovat děti pro svou trestnou činnost. Osobně neznám mnoho psychologů, kteří by měli odvahu jít do války s podobnou nátlakovou lobby a ustáli ji.

Homosexuální páry jsou mnohem méně stabilní než vztahy heterosexuální. Dítě zažije rozvod u homosexuálního páru s větší pravděpodobností než u heterosexuálních rodičů. Vzhledem k těmto okolnostem bych ponechal právní situaci tak, jak je dnes. Homosexuál si může zažádat o dítě jako samožadatel(ka). To znamená, že se dítě může právně dát jednomu z registrovaného páru s tím, že psychologické posudky se dělají na celý rodinný systém, ve kterém dítě nakonec žije. Tento přístup je vůči homosexuálům už tak hodně benevolentní.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Komentáře

  1. karelkarel napsal(a)

    Souhlasím s autorem a dodávám: nevím, proč by zrovna psychologové měli mít patent na to, že rozhodnou, zda dítě přidělit tam, či onam. Nemají s tím zkušenosti, nemají na to “vercajk”.
    Nebylo by lepší vrátit se k laickým etickým komisím složeným z věrohodných občanů, kteří znají – jakž takž – žadatele o přidělení dítěte k adopci? I když při dnešní anonymitě (obětavý nájemník pomůže zlodějům vykrást do mrtě byt svého souseda, protože souseda osobně nezná) je i toto řešení sporné.

  2. poletucha napsal(a)

    Překvapila mě informace, že homosexuál si může zažádat o dítě jako samožadatel/ka. Zajímalo by mě, kolika takovým samožadatelům bylo dítě dáno.

  3. Strejda OLIN napsal(a)

    Já bych nechtěl být desetiletým dítětem, jehož “rodiče” jsou homosexuálním párem. Umíte si představit ty kecy ve škole? Prokristapána, to už jsme se úplně zbláznili? Co všechno ještě lze vydávat za svobodu jednotlivce? Nezačalo to náhodou Růžovým tankem?

  4. poletucha napsal(a)

    Obávám se, Oline, že pro to dítě, resp. ty, kdo o tom rozhodují, to není volba mezi mladý heterosexuální harmonicky sehraný bohatý pár fyzicky i psychicky tdravých a zdatných lidí proti páru homosexuálů. Spíš to bude volba mezi tihle dva nebo děcák (a v osmnácti vykopnout s obnošenými svršky a snad 10000 Kč do nezajištěného života). Jo, být dítě k adopci, to není žádná životní výhra.
    Pokud vím, týká se tenhle problém hlavně mužů. Žena přinejhorším “vydrží” a porodí. A nikdo jí do toho nekecá.

    • Strejda OLIN napsal(a)

      Kdyby tu nebyly stovky nebo tisíce heterosexuálních bezdětných manželů, kteří dlouhá léta usilují o adopci, tak bych se nedivil, že se zvažuje event. možnost umístit dítě z DD do péče homosexuálnímu páru. Já si prostě neumím představit duševní vývoj třeba tříletého dítěte, o které se starají dva muži, z nichž jeden je táta a druhý máma. Vidí děti v “normálních” rodinách, slyší kamarády si o mámě a tátovi povídat. Dá se to takovému dítěti vůbec nějak vysvětlit? A co potom ve škole, kde děti dokážou být zlé, posmívají se (cha, cha… dítě teploušů, jsi taky buzík? cha, cha…) a kladou nepříjemné otázky (jak to spolu dělají?). V tom děcáku by mu snad bylo líp. Vůbec to nedokážu posoudit.

  5. poletucha napsal(a)

    Taky to nedokážu posoudit. Jen si dovolím podotknout, že jsem jako dítě neřešila, jak to naši spolu dělají. Záminka k posměchu se najde vždycky, když se chce a dotyčný/á se neumí prát.
    Nevím, jaké procento dětí v dnešní škole má normální rodinu: máma, táta, bydlí spolu, pracují a pomáhají si – a všichni sourozenci mají tytéž rodiče.
    Děcák má podle mne jednu zásadní vadu. Nepřipravuje pro normální život. Nenaučí hospodařit s časem a hlavně s penězi a nedá sociální vazby s (normálním) okolím. To není vina personálu, ať jsou sebeobětavější, z principu to nejde. Jinak ale – ano, těžká volba.
    Stovky a možná tisíce čekatelů, to je samozřejmě špatně pro obě strany. Rozhodně bych očekávala, že ty heterosexuální páry by měly přednost. Já jsem chápala článek jako příspěvek k diskusi, zda vůbec umožnit.

    • Strejda OLIN napsal(a)

      To máte pravdu, jako děti jsme neřešili mnoho jiných, pro dnešní děti samozřejmých věcí.
      Mluvíme tu obecně o dětských domovech. Myslím, že jich existuje několik typů, kategoriií. Co víme o dětech, které prošly DD? Dá se najít nějaká seriozní dlouhodobá studie, statistika odkud se do DD děti dostávají a jaké jsou toho příčiny, jak se po odchodu z DD zapojují do praktického života, studium, práce, kriminalita, manželství, zaměstnání, kariéra apod.??? Abychom jen nebyli neustále ovlivňováni psychology a pod. experty, kteří musí především zdůvodnit svoji nepostradatelnost a vypouštějí do světa různé smyšlené teorie bez seriozních důkazů, získávaných desítky let. Já si nemyslím, že člověk opouštějící DD je podobný Tarzanovi, který se ocitnul ve městě.
      A ještě jedna věc. Asi bychom se víc než na podmínky v DD měli zaměřit na příčiny a důvody umístění dítěte do DD.

  6. poletucha napsal(a)

    Já mám DD v sousedství. Snad žádné dítě tam není úplný sirotek, umístění zpravidla ze sociálních důvodů. Ty děti chodí do běžné školy ve městě, některé navštěvují zájmové kroužky, jsou rozdělené do “rodin”, každá má i svou kuchyň, takže se učí jednoduché vaření… Personál se opravdu snaží. Ředitel má dobré styky a tak se mu daří shánět sponzory. Nevím jak letos, ale dříve děti jezdily v zimě na lyže a v létě k moři. Považují to za standard. Ne, že bych jim to záviděla, ale je to podpásovka. Ony netuší, že na takovou dovču musí rodina tvrdě šetřit. Žijí v materálním blahobytu a přitom většina z nich má zaděláno na chudobu. Budou o to chudší, že se s ní neučí zacházet. V osmnácti se většinou vrátí ke svým původním rodinám, málokdy s výučním listem a jen zcela vyjímečně s maturitním vysvědčením.
    Ve funkční rodině (vlastní, adoptivní nebo třeba pěstounské) odrůstající dítě vidí mnohem víc do hloubky provozu, je konfrontován s problémy vztahovými i finančními, pochopí jak jsou věci na sebe navázané. To ho připraví na samostatný život víc než sebelépe připravené přednášky.
    Je to všechno můj laický pohled, nikdy jsem sociální práci nedělala.

Napsat komentář