Má drahá

Má drahá,

děkuji za Váš povzbudivý dopis a o nic méně i za to, že jste mne nezatratila, tak jako jiní.

Víte, moje trápení s těmi sousedy, co jsou tak zaujetí vůči těm mým kočičkám, se zdá být jenom jako nějaký rozmar stárnoucího morouse, co snad nemá rád lidi, natož pak děti, protože jak jsem už psal, tak vlastně všechny ty problémy se točí okolo toho, že ty jejich dva parchanti, hlavně ten mladší, co vypadá jako andílek, ale je to ztělesnění ďábla, nemají celé dny nic jiného na práci, než vymýšlet rošťárny, jak ubližovat Bílému a Šedivce a to je jediné štěstí, že Lišejka se drží doma a nikam necourá, protože je tak bezbranná, jak jí zchromla ta levá přední tlapka, když jako koťátko se připletla do šílené rvačky, to je už nějakých pět let a v té době jsem měl těch kočiček ještě sedm a nebyly to žádné vyděšené chuděrky, ale když byly pohromadě, troufly si i na tu psí obludu

ze čtvrtého patra, já se v těch psích rasách nevyznám, ale bylo to něco mezi dogou a bernardýnem a ono to zvíře mělo nějaký problém s kočkami, prostě by to nejraději sežralo všechny kočičky z celého Žižkova a nejspíš jich opravdu pár sežral, protože tady v okolí se pořád nějaké ztrácely a nikdo nevěděl kam.

No, a jednoho večera, pamatuji si to, jako kdyby to bylo včera, těsně před svátkem svatého Jiří, bylo už docela teplo a dokonce možná víc než je v té době obvyklé. Víte, já bydlím v přízemí a v létě mám skoro celý den otevřené okno v kuchyňce co vede rovnou na takový zarostlý dvorek, je to tam samé křoví a sem tam nějaká travička a co je nejhorší, z horních pater tam některé partaje házejí kde jaký, s prominutím sajrajt, ale co naděláte, tak když si odmyslím ten smrad, tak je to přeci jenom kousek přírody a ty moje kočičky tam mají pré, je to taková jejich rajská zahrada, jenomže ten večer někdo nechal z chodby na ten dvorek otevřené dveře a ten bernardýn křížený s dogou se zrovna vracel z venčení a najednou se té jeho paničce vytrhl a jako ďábel utržený ze řetězu se vyřítil na dvorek a ty kočičky, ty neviní tvorečkové, mazlíčci předoucí v posledních paprscích zapadajícího slunce, jako když do nich udeří hrom, v tu ránu zaujaly bojové pozice a než se to hovado stačilo rozkoukat, než stačilo pochopit do čeho se to vlastně pouští, byl uprostřed nepřehledného klubka pištcích, prskajících a drápajících šelem, těch mých holčiček, kočiček, ubohých tvorečků.

Byl to děsivý masakr, jatka, že kde jaký americký horor, je proti tomu procházka rajskou zahradou a nebýt toho, že jsem ho k smrti nenáviděl, snad by se mi ho i zželelo, ale, a na tom si trvám, má drahá, tomu hovadu by v ten osudný moment mu nepomohl ani Pánbůh. Netrvalo to snad ani minutu, prostě na ten dvorek vlítnul plný sebevědomí, naprosto si jistý svojí převahou a i když nikdo neví, co se během té chvíle stalo, prostě sedm koček a jedna dělová koule, samý sval a šlacha a za minutu se po schodech plížil uzlíček pocuchaných nervů, hromádka mindráků, zlomená duše, jako by vám v něm prdlo nějaké perko, už se z toho nikdy nevzpamatoval – prázdný pohled, stažený ocas, prostě takovej cimrhunt, do kterého byste mohla kopnout a ten pes by ani neštěknul.

Dneska už mám jenom ty tři kočičky a z toho masakru je ta Lišejka ještě nemocná, a tak nevím, ale jestli se něco nestane, ti parchanti je utrápí a co já s tím nadělám, když jejich táta se netají tím, že má prý doma ve skříni docela opravdickou brokovnici a co může takový důchodce jako já, víte, má milá, já už na to raději ani nemyslím, to víte, přízemí, vždyť mi sem může vlízt kdejakej pobuda, to jsou dneska lidi, že vás klidně v noci podříznou jako dobytče, nebo vám hodí do bytu nějakou bombu, a to nemluvím o těch malejch parchantech, protože naposledy chytili Šedivku a přivázali jí na ocásek nějaký dělobuch a ta chuděra, představte si, ona je totiž od té doby docela hluchá, no a divíte se, když jí to bouchlo rovnou za zadkem a ta chuděra se tak lekla, že v té hrůze běhala po stropě a při tom, jak skočila na ten lustr, co tu visí už od nepaměti, ten lustr se utrhl a spadl zrovna do té krabice, co jste mi v ní laskavě poslala ten štrúdl. Ono se těm prevítům řekne – nějakej štrúdl, obyčejný kus listovýho těsta s jablkama, ale mně zbyly oči jenom pro pláč, taková škoda, on ten jejich táta dělá něco, jako že prodává reality a co si budeme namlouvat, v tom jsou, má milá, prachy, že se nám o tom ani nezdá, a tak, když nakupujou, tak nakupujou všechno ve velkým, co nějaký štrúdl, to jsou vám nákupy, že my bysme to nesežrali, s prominutím, ani za celej život a tyhle lidi to mají jenom na víkend a schválně zajedou tím svým bourákem až před barák, to není jedna taška nebo dvě tašky, ale třeba deset, aby všichni viděli, aby všichni čuměli, jak se jim dobře daří, to čumíte, vy chuděrkové, kdo umí, ten umí. Tedy, má drahá, nerad bych, aby to vypadalo, že jim snad závidím, nakonec neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a zrovna včera říkali v krámě, že on má snad rakovinu prostaty, nebo slinivky, protože prý v poslední době nějak strašně zhubnul a vypadá nějak sešle, no a vidíte, to mu není ještě ani čtyřicet.

Ale co já Vás otravuji takovými hloupostmi, jenomže to víte, já už mám takový nějaký stigma, nevím čím to je, ale jiní lidé si pěkně vegetí, pěkně lehárko, gaučíček, nějaký ten televizní seriálek, hlavně žádné starosti, zajímá je tak akorát, co se děje v jejich nejbližším okolí a jestli mají plnou ledničku a ráno, když otočí vypínačem, tak aby svítilo světlo a tekla voda a dělají dobře, jenomže se mnou je to úplně jinak, prostě se pořád trápím tím nezadržitelným děním, co se odehrává kolem, vředy nevředy, prostě a dobře, stačí, že se občas podívám na televizi, nebo si přečtu noviny a na nespavost je zaděláno, ne né má milá, mně už dávno není pomoci, stačí zavřít oči a vidím ty tisíce hladovějících dětí, žízní umírajících zvířátek, lidí nezadržitelně přibývá a čím jsou chudší, tím rychleji se množí, Bože, jako by ta chudoba je zbavovala rozumu a země se točí, ledovce odtávají, hladina moří stoupá, ten vlak ujíždí jako zběsilý a ví vůbec ještě někdo, kam a proč a co bude na konci, je-li vůbec nějaký?

Má milá, včera jsem koupil, těm mým kočičkám mlíčko, na té krabici je namalovaná kravička jak se pase na louce, nalil jsem jim, těm mejm miláčkům plnou misku a do toho jsem jim nadrobil dětské piškotky, jak to mají rády. No a dneska chodím po bytě a čichám, co tu tak strašně smrdí, šel jsem si nejdřív čichnout k výlevce, ale výlevka to nebyla, a tak jsem se dočichal až k té misce a podivte se, místo zbytku mlíčka tam byla, no skoro se štítím to popsat, taková hnusná, odporně páchnoucí zalenkavá tekutina, že se mi chtělo zvolat, ach kam ses podělo ty bělounké voňavé mlíčko. Jojo, mlíčko. Zelený hnusný sajrajt.

Tak mi, prosím, řekněte, na tý krabici píšou TRVANLIVÉ MLÉKO, že se nestydí, takových peněz to stojí a kdo ví, z čeho to vlastně vyrábějí, člověku se ani nechce domyslet. No a vidíte, zase o starost víc, co já těm chuděrám budu dávat, a tak se na mně nezlobte, že ze mě nevypadne něco veselejšího.

Moc Vás zdravím a těším se na Váš další dopis.

Váš Karel.

Napsat komentář