KURZY ZÁZRAKŮ/Dopisy z Tramtárie (5)

 

Tím, že jsem zmizel z předvánočního blázince v Česku, něco se ve mně ulomilo. Praskla obruč kolem hrudníku. Najednou se zhluboka dýchá, Mr. Stress zůstal za oceánem.

 Asi jsem byl uzamčený jak Zlatá kaplička. Najednou pozoruji ojíněné a lišejníkem obalené stromy a není mi líto času.

 Zajedu do čínského bufetu „sněz, co můžeš“ a kupodivu tu nejsou žádní Češi. A když odcházím a nepřecpal jsem se, ani „když to bylo skoro zadarmo“. Šikmoočka v pokladně se na mě usmála a dala mi do ruky štěstíčko se zapečenou moudrostí. Schoval jsem si ho do kapsy na jindy, na chvíli, kdy mi bude kousek štěstí scházet.

 Byl jsem pozvaný na party. Ale věděl jsem, že to nebude ta party, na jaké bych chodil teď v Praze: Studené čumáky celebrit třetího řádu se cpou před objektivy a já sedím v koutě s Petrem Jandou, který říká, že nechápe, co on vůl tady vlastně dělá. Jenže on je ta celebrita a dobrá duše, která chodí kamarádům křtít knížky (díky, Petře!) a otvírat hospody a pak sedí v koutě a zírá na ty, kteří se cpou do kamer.

 Tahle party u mé bytné Tramtárijky je tak jiná jako ona sama. Už při přistěhování jsem přede dveřmi málem upadl. Přivítala mě cedule:

KURZY ZÁZRAKŮ, středa 19-21hod.!

Moje bytná Tram není čarodějnice. Je dáma ve věku, kdy už tloušťce říkají plnoštíhlost i největší sprosťáci. Účastníci kurzu přišli večer do vyzdobeného domu s dárečky v rukou a automaticky si nalévali kafe či čaj. Pochopitelně, že se nezouvali („to je jako byste hosta v předsíni svlíkal“!) a v botách postoupili do obřího obýváku se sezením pro 46 osob.

Jen abyste věděli, Tram není žádný boháč. Dům je sice velký, ale přízemní, prkenný a zvenku solidně zanedbaný, stejně jako velký pozemek okolo. Hrabání listí nebo sekání trávy zapovězeno… V suterénu Tram pronajímá tři pokoje dlouhodobým nájemníkům.

 Kurzistů přišlo málo, chřipky a předvánoční čas udělaly své.

„Proboha, co se tam ode mě čeká?“ ptal jsem se Tram.

„Jsou to přátelští lidé. Představím tě jako svého hosta, chvíli si sedni a když tě to nebude bavit, prostě se zvedni a odejdi…!“

 Přišel jsem a pozdravil skupinku lidí středního a vyššího věku, kteří společně pronikají do podstaty zázraků.

 Představil jsem se. Vyslechl jsem krásnou vzpomínku jednoho z nich na Prahu – nejkrásnější město na světě. Recepční v hotelu byl Tramtárijec žijící v Praze a s maminkou přímo z tohoto městečka, kde právě sedíme. Nebyl to zázrak?

Ale zpět k programu. Ten šedovlasý distinguovaně vyhlížející muž, který právě vedl řeč, obrátil list učebnice na kapitolu o odpouštění. Začal Ježíšem, ale hned to převedl na svou momentální zkušenost. Dneska ráno spěchal do práce na meeting a těsně před ním jakési auto obsadilo jeho placené místo na parkovišti. Nevydržel a hádali se. Jak to je s tím odpouštěním? Měl mu odpustit, když kolem žádné volné místo a on pospíchal? Bylo to večer vlastně o lásce. O vnitřním klidu…

A jak řeč šla dokola a ti lidé přinášeli spoustu příkladů z literatury, náboženství i běžných každodenních zkušeností, přemýšlel jsem, jak to, že nesedí doma u televize. Nebo na pivu. Kupodivu tam byla většina chlapů, jen jeden v evidentně důchodovém věku! Čekal jsem sestavu obstarožních paní, které si quasi intelektuálním posezením prostě krátí dlouhou chvíli… Musím vám říct, byla to přátelská terapie čištění hlav. Nikoliv vymývání mozků! Je tohle něco jako modlení? Nevím. Nikdy jsem se nemodlil… A tím pravým modlením nemyslím automatické odříkávání modliteb. Takové to tvůrčí, sebereflexní, očistné.

Včera večer v jedné zastrčené hospodě u dálnice jsem u vedlejšího stolu uviděl zvláštně krásné divadlo:

Padesátníci On a Ona dostali plné talíře a zatímco se z jídla kouřilo, pán vzal naprotisedící paní za ruce, díval se jí do očí a něco jí říkal. Natahoval jsem neslušně uši. Asi tam padlo i slovo Bůh, ale jinak to bylo o nich dvou. Nakonec žádné Amen. Usmáli se na sebe a dali se do jídla…

Kurzisti ten večer zaklapli knížky kolem 22. hodiny. Popřáli si Vánoce, odcházeli ke svým autům a projížděli kolem světýlky obložených domů. Kolikpak oken svítí svátečně na barrandovském sídlišti? Tři? Deset? Padesát? Nejde o množství, ani o vkus. Jde o svátek… O obřad. U nás v předvánoční době nějak jen pečeme a lítáme v davu po obchoďácích…

Ale patriot ve mně obhajuje kouzlo českých Vánoc. Na to v Tramtárii nemají, říkám si a jdu se projít do noci. Začíná padat sníh. Přitahuji šálu ke krku, zvedám límec a obracím ke svému dočasnému domovu. Dveře za mnou zaskřípou a zase je nikdo na noc nezamkne.

Rozsvěcím lampu, nažhavím laptop a jdu se podívat, co mi milí lidi z domova napsali.

Padá na mě sváteční samota. Sněží mi v posteli na hlavu. Rozbaluji štěstíčko z bufáče:

„Jestliže si něco umíš představit, můžeš toho dosáhnout. Jestliže o tom umíš snít, může se to stát…“

Dobrou noc, Tramtárie.

P.S.
Na rubu toho zapečeného lístku stojí menším písmem jiná moudrost: Učte se čínsky! J

Napsat komentář