Křísničky 2016

Jsem starej chlap a dostal jsem nabídku udělat si jakousi textařskou bilanci. Svým písničkám, které se mi otřou o srdce, říkám Křísničky. Vybíral jsem a některé nahrnul. Ostatní supraphonské tituly seřadila paní reLítání-obálkadaktorka do dalších dvou supraphonských souhrnů.

Tu stovku známých textů pro Dalibora Jandu máme na Daliborových deskách. Na Křísničky jsem nasypal “kousky” pro jiné interprety, které po cestě buď někde zapadly, nenašly si tu nejsprávnější cestu k posluchačům, nebo dokonce vůbec nebyly z nejrůznějších důvodů ani vydané. Na vyžádání Supraphonu jsem si k souborům dvou CD napsal něco jako vizitku. Neměla by vyznít jako nostalgie. Prostě podtržení, mezisoučet. A zatím se jede dál…

Křísničky a já
Už jako dítě jsem byl velký šumař. Od druhé třídy housle. Tzv. nadaný žák, kterého skřipky ale vůbec nelákaly. Končilo to s nimi tak, že po hodině v hudební škole putovaly do tajné schránky pod skříní v šatně. Za týden nástup na hodinu, housle vytaženy, odehráno na jedna minus a vše s nekonečnou repeticí.

Odmalička jsem si šetřil na akordeon. To byl sen. A šumaření začalo. Zase hudební škola, ale nezáživná, znudění učitelé a já místo etud doma, na nejrůznějších schůzích a vystoupeních mrskal hity padesátých let… Párek nebo dort, no neberte takový honorář. Za harmonikou jsem skoro nebyl vidět, ale mastil jsem všechno, co se mi líbilo. Harmonie šla do ucha sama, měch velkého akordeonu trochu dýchavičný, ale publikum vděčné. Na nové nástroje nikdy nebylo. Pianino po sestře, následovala kytara se strunami snad centimetr od hmatníku, altka saxofon s neladícím “h”, ale od třinácti vlastní kapela s kamarády, v noci Radio Luxembourg a druhý den už primitivní aranž a jelo to.

Ve čtrnácti zhudebňuji texty staršího kamaráda, střídám venkovské big beatové kapely a v sedmnácti první nahrávání v rádiu se skladatelem, klavíristou a trumpetistou Jindřichem Brabcem v rámci působení v souboru Saturn na Pedagogické fakultě UK.

První publikované básničky, příslib vydání mé první knížky od Františka Hrubína, ale jeho nečekané úmrtí… Začátek působení jako kantor s kytarou v ruce, vyhazov z kantořiny za to, že jsem děti učil píseň Běž domů, Ivane.
Nashledanou, Benešove…

Hodní lidé v pražské redakci mi pro novináře nepřijatelné kádrové materiály podstrčili ke spálení. Díky jejich normálnosti v době nenormalizace pracuji jako kulturní redaktor v nejčtenějším časopisu – Mladém světě.
Jsem v Praze! V té době už mám v sešitě svých dvě stě padesát songů – křísniček. Jako písničká%

Komentáře nejsou povoleny.