Reakce na článek pana Radkina Honzáka Moc, bezmoc a nemoc mediciny.
__________________
Často přemýšlím o tom, co se v dnešní společnosti děje při zrození. Věřím totiž, že dítě má právo na šetrné narození v energetickém prostoru mezi matkou a otcem. Cítí-li jejich příjemné radostné pocity, uklidňuje se jejich dotyky i známými zvuky hlasů rodičů, je schopno se okamžitě zahřát na kůži matky a později najít zdroj potravy a samo se přisát k matčině prsu. Je-li dítě podporováno v kontaktu s matkou a rodiči, má obrovský potenciál ke zdravým reakcím.
To je okamžik zrození nové rodiny, dítě a matka v náručí otce. Narozené dítě se dozvídá, že se vydává na cestu, která vyžaduje velkou odvahu a je odměněno úspěchem. Úspěchem nalezení vztahu s rodiči, radostného shledání a štěstí v kukle jeho nejbližší rodiny, sociální sítě a kultury a hlavně rodičovské náruče.
Pohled očí dítěte do očí matky v hormony rozjitřené situaci po porodu způsobuje obrovskou zamilovanost a dává neochvějně pevné základní kameny. První hodiny života se již nikdy dále v životě neopakují a emocionální naladění s nejvyšší hormonální hladinou u matky a dítěte se u dané dvojce dějí jenom jedenkrát v životě, krátce po porodu.
Proč podceňujeme raný kontakt mezi dítětem a matkou po porodu? Většina z nás byla separována a proto separaci podceňujeme a obhajujeme? Vyrůstá třetí, čtvrtá generace separovaných dětí a společnost volá po obnově základních rodinných hodnot.
Obhajujeme systém, snažíme se hledat sílu v sobě a svých dětech, že separace je vhodná, nutná, prospěšná a že i když je negativní, tak ji přeci vydržíme? Období kolem porodu a porod medicinalizujeme, patologizujeme fyziologické procesy. Kam se však poděly potřeby dítěte? Zamýšlíme se nad systémovou chybou, hledáme viníky, obhajujeme nevinné, ve které skupině je však narozené dítě samo?
Rodičovskou náruč při porodu se systém rozhodl podceňovat. Anebo se rozhodl využívat možnosti manipulace oddělenými dětmi a jejich rodiči jako mnoho totalitních systémů před ním?
V ordinaci mne navštěvují ženy, které mi vyprávějí o svých trápeních z porodní doby, jiné hledají podporu v prosazení svých porodních přání a přání zůstat po porodu se svými dětmi. Přání zůstat se svými dětmi, či zpracovávání trápení z nenaplnění tohoto přání je jim všem společná.
Duch posttotalitních porodních institucí se přirozenému lidskému přání být se svými dětmi velmi, velmi brání. Poskytování péče v českém porodním systému má zažité rutinní postupy – pečování o oddělené děti od jejich matek, které poskytuje jistotu zdravotníkům i rodičům, nikoliv však bezpečí. Pokud někdo nahlédne separaci a pečování cizích lidí o cizí děti jako falešnou jistotu a navrhne změny, mobilizují se obranné mechanismy odporu. „My se o vaše dítě postaráme lépe, vyspěte se“ slýchají matky toužící být se svými dětmi, či dokonce „Kontakt s vámi je pro dítě nebezpečný, s námi je vaše dítě ve větším bezpečí“. Ve vyhrocené situaci také dítě prochladíme a poté zahříváme v inkubátorech a pozorujeme na novodových „bečárnách“ čili observačních bodech.
Jaký rozdíl mezi „bezpečím“ a „jistotou“? V němčině rozeznávají „Geborgenheit“ („bezpečí“), které vzniká v láskyplném teplém chránícím hnízdě a „Sicherheit“ („jistota“), jež je závislá na regulovaném pořádku, jako jsou pravidla.
Péčí ve zdravotnictví, která reguluje rodičovskou přítomnost, mohou zdravotníci, rodiče a jejich děti nabýt jistotu, ale ne bezpečí. Když nás hlídají bodyguardi, cítíme jistotu, avšak jen pramalé bezpečí. Bezpečí lze najít jen v bezvýhradné lásce, především u rodičů, a hlavně u maminky.
Cítím, že změna systému zevnitř není v silách jednotlivce a změna základního paradigmatu lidského myšlení je nesmírně těžká. Smysl cítím a vidím v podpoře dalších odvážných a zodpovědných lidí, kteří totalitní praktiky neodpovědnosti a předávání kompetencí institucím za své děti, mění v praktické naplňování myšlenky „dítě patří k rodičům“.
Věřím, že na zvnitřnění této myšlenky zdravotnickým systémem v naší zemi se bude podílet také stále početnější skupina zdravotníků, právníků a mnohých dalších jednotlivců, pro které kompetentní anebo i jen separaci bránící se či zoufalí a nejistí rodiče nebudou ohrožením, ale vítanými partnery a základem efektivní péče o dítě, o novou narozenou rodinu.
Mateřská náruč je pro dítě tím nejpřirozenějším a nejbezpečnějším místem na světě. Dítě patří k matce, zdravé či nemocné, živé či mrtvé, dítě patří k rodičům.
Nahrávání ...
Vážená redakce, nějak mi ušlo, na CO z mého článku reagujete; o žádné separaci v něm nebyla řeč.
Navíc nemám pocit, že by se dnes v porodnicích významně narušoval kontakt matky s novorozencem.
Pane doktore, autorkou článku je klinická psycholožka, paní Michaela Mrowetz. Je to prostě příspěvek do diskuze.
Dobrý den, k narušování kontaktu matky a dítěte dochází v našich porodnicích bohužel poměrně často – jasně to ukazují výsledky výzkumu, který právě provádíme na Katedře psychologie FF UK. Z téměř 800 žen, které se dosud zúčastnily dotazníkového šetření a které rodily v českých porodnicích v letech 2008-2011, jich pouze 35% uvedlo, že jejich kontakt s dítětem po porodu nebyl přerušen (za přerušení se nepočítalo krátké poporodní vyšetření novorozence). Od svých matek jsou velmi často oddělováni i zcela zdraví novorozenci a jsou rutinně umisťováni „na zahřátí“ do inkubátoru – k matce se vracejí za několik hodin či dokonce až následující den. Matkám je důrazně doporučováno, aby si po porodu odpočinuly, a to i tehdy, když o kontakt s dítětem projevují zájem. Mnohé ženy popisují, že si kontakt s dítětem musely „vydupat“. Oddělení od dítěte po porodu uvítalo 9% žen, protože se po porodu cítily vyčerpané, nebo jim zdravotní důvody zabraňovaly v tom, aby se o dítě mohly starat. Kromě zdravotních důvodů na straně matky či dítěte je častým důvodem separace i nedostatek místa na oddělení šestinedělí (matka a dítě jsou pak hospitalizováni každý na jiném oddělení). U žen po císařském řezu (hospitalizovaných na JIP) je separace od dítěte nezřídka několikadenní – a ne vždy je personál ochoten umožnit matce, aby se během této doby mohla s dítětem vidět aspoň na krátký čas. Cituji jednu z respondentek: „Z operačního sálu mě převezli na jipku. Hodinu, co jsem se probudila, si mě nikdo nevšímal. Vůbec jsem nevěděla, kde je to dítě, jestli je živý, jestli je zdravý a jestli to je holka nebo kluk. Pak jsem se konečně domohla těch sester. Tak se jich ptám, co je s tím miminkem. A ony: A vy to jako nevíte, nebo co? A byly opravdu nepříjemný. Tak jsem se jich zeptala, jestli to je kluk nebo holka. A ona teda, že je to holka a odešla. Tak jsem potom zavolala další sestru a ptám se jich, kde je a jestli ji můžu vidět? Na to mi řekla: Přece ne, vy jste na jipce, to nevíte, že to nejde? Tak jsem se ptala, jestli mi ji můžou teda přivézt ukázat. To mi řekla, že teda ne, že to primář zakázal. Byli opravdu protivný a radši se jich na nic neptat. Ráno už jsem to nevydržela a šla jsem za sestrou, že to dítě prostě chci vidět. Hrubě se na mě ohradila, že tady jsem na jipce, tady si nebudu vyskakovat a že tady se jim nikdo po baráku courat nebude. Na to nikdy nezapomenu, připadala jsem si bezmocná.“ Nemáme ještě k dispozici kompletní statistiky, jelikož sběr dat stále probíhá, nicméně z dosavadních výsledků je zřejmé, že právě rutinní separace matky a dítěte po porodu patří mezi největší slabiny českého porodnictví a nejčastější důvody negativního hodnocení porodnice rodičkami. Vysoký počet separovaných párů matka-dítě se ukázal i v našem výzkumu, který sledoval souvislost psychosociálních faktorů a zahájení kojení:
http://e-psycholog.eu/pdf/takacs-etal.pdf
Lea Takács
Paní kolegyně, velmi děkuji za odkaz a informace o Vaší práci, která vysvtluje mnohé ze informací v mém článku. S pozdravem. M. M.
No, přečetl jsem si článek, a tak si dovolím touto cestou otázat se autorky, klinické psycholožky, jaký je její názor na existenci a fungování “baby-boxů” v ČR, když tato otázka se, podle mého názoru, ve vztahu k obsahu článku tak nějak vnucuje sama?
Dobrý den, netroufnu si říct, do jaké míry se otázka babyboxů “vnucuje” k tématu článku. Můj odborný a osobní názor na fngování babyboxů v ČR je podrobn rozepsán v mé knize, krátce, pokud sociální systém nezajistí veškerou podporu k podpoře kompetencí ohrožeýh matek, jsou babyboxy jako jedna z iniciačních možností k odložení dítte diskutabilním nástrojem. Podporu mateřských kompetencí v Č sociálním systémem nezralých a ohrožeých rodičů velmi autenticky zachycuje např. snímek paní Třeštíkové – Katka. Sama jsem mnohdy přítomna situacím, kdy nejen sociální, ale i zdravotí systém produkuje síly k separaci dítěte od matky, nikoliv k posílení a podpoře jejích kompetencí, také popisuji v knize. Je nutná zmna paradigmatu pracovníků sociálních a zdravotních služeb k myšlence, že je nutno matku podpořit v péči o dítě, ikoliv produkovat separovanou péči za ni. V USA velmi dobře funguje preventivní program pro nezralé a ohrožené matky “Netřes dítětem”, kdy jsou tyto matky již v průběhu těhotenství vedeny k posilování jejich mateřskýc kompetencí, jsou podporovány v nepřetrřitém kontaktu s díttem po porodu, čímž se velm isnižuje ance na odložení dítěte. Stejn jako byly matky v chudinských prodnicích v Latinské Americe a Asii neseparovány, pdporovány v kontaktu po porodu s díttem a velmi kleslo odkládání dětí a podpořitlo se kojení. Jde jen o změnu paradigmatu.
Vážená paní doktorko,
nic proti tomu, že zde propagujete svoji jistě zajímavou knížku, a nyní zpět k věci:
—
Připojuji se k dotazu nicku Lex a zajímá mě Váš názor na ROZKMIT práv od práva porodit v chatrči až po právo šoupnout novorozence do trouby u porodnice (nepopírám, že některým to zachránilo život).
—
V uvedené kauze lékař rodičku od novorozence neseparoval – nepočítáme-li přestřižení pupeční šňůry – jak se díváte na celou situaci?
A můj další dotaz směřuje k problému, že lékař v této kauze byl odsouzen nikoliv za živa, ale “za mrtva”, tedy dva měsíce po smrti. Byly – pravda – doby, kdy to patřilo k justici, ale to se v kalendáři psalo o deset století méně. A já si myslím, že i zesnulý má svá práva.
Pane doktore, k tomu odsouzení “in memoriam”: Nejsem právník a nesledovala jsem kauzu, jen z příspěvků tady uveřejněných soudím, že žalovanou (a odsouzenou) stranou nebyl konkrétní lékař, ale brněnská záchranná služba. Ta, pokud vím, dosud nezemřela.
Vážený pane doktore Honzáku,
to snad nemyslíte vážně, že dítě od matky nikdo neseparoval! Vytrhne-li někdo nešetrně dítě matce z náručí tím, že na ni zavolá policii, přestože k tom unení žádný pádný důvod a nechá ji násilím hospitalizovat, přičemž dítě se prakticky jeho vinou podchladí a je dáno do inkubátoru, pak je to tedy co? Přiznám se, že jsem se na tento blog přihlásila kvůli tomu, aby mohla reagovat na Vaše myšlenky. Žiju v zahraničí, kde je běžné, že se dítě narodí doma, kde také dotane náležité ošetření a nikdo rodiče nenutí, aby s ním jezdili kamkoliv, zvláště když je mrazivá zimní noc. Naopak, porodní asistentky jezdí ženu i dítě ošetřovat k nim domů. Ta žena patrně chtěla něco podobného – pouze ošetřit. Bylo-li vše v pořádku, nevím, kde vzal lékař tu drzost volat policejní eskortu namísto toho, aby si nechal řádně podepsat revers, pokud chtěl být pro naše podivné vyhlášky “krytý”. Nezlobte se, ale z pohledu území, kde žiju, kde je téměř desetkrát více obyvatel než v malém českém rybníčku a kde porody doma, byť i neplánované, mají možnost se z domácího prostředí nikam nepřesouvat, mně Vaše reakce na tuto událost přijdou jako z jiné planety. Představte si, že i Vás by někdo chtěl eskortou odvelet do nemocnice i přes Váš nesouhlas. A je jedno, v jakém duševním rozpoložení se u toho nacházíte: pokud jste svéprávný, nikdo si k Vám nic podobného přece nemůže dovolit!
Paní doktorce Mrowetz děkuji, dítě patří rodičům, ne státu, jenomže to se v české kotlině prosazuje jen velmi těžce.
Tamara Hanáková
Brněnští policisté podle České televize obvinili dvě sociální pracovnice kvůli týrání devítiletého Dominika. Podle vyšetřovatelů si měly ženy všimnout, že se v rodině něco děje a zasáhnout.
.
To dítě taky patřilo rodině.
Paní Tamaro, velmi děkuji za Váš příspvek k diskuzi a popsání relaity v neposttotalitním zdravotnickém systému. Věřím, že při více a více zkušenostech a hlavně zveřejňování těchto zkušeností a vyžadování jich v českém systému přinese časem možné změny paradigmatu a vhodé, systém nezatžující, finančně mén nákladné realizace ošetřování dítte a matky po porodu jako jedné jednotky k tomu vyškoleným zdravotníkem v domácím i nemocničním prostředí. S pozdravem. M. M.
Vážený pane doktore, děkuji, moje kniha s tématem úzce souvisí a mnoho otázek kladených zde v diskuzi je v ní obšírně zodpovzeno. Mmch nejsem doktorka.
K babyboxům jsem se vyjádřila výše.
Lékař se dle dostupných – mediálních informací na separaci byť nepřímo – spolupodílel. Směšujete trestní a občanskoprávní postupy, bylo by vhodné si je ujasnit. Je obžalována zácrka, nikoliv lékař. Také si myslím, že zesnulý, potažmo umírající má svá práva, z nichž je to také možnost zemřít důstojně ve své vlastní posteli (ideáln v té, ve které se narodil – metafora).
S pozdravem. M. M.
Přečetl jsem si článek ještě jednou, protože ve mě stále vzbuzoval nějaké podvědomé asociace. A pak ještě jednou, a teprve pak jsem na to přišel, jaké to asociace jsou.
“STRÁŽNA VĚŽ”! První tři odstavce jako vyšité ze Strážne věže, dokonce vidím i ty pestrobarevné stupidní obrázky šťastné a vysmáté rodiny.
Autorka mj. píše: “Vyrůstá třetí, čtvrtá generace separovaných dětí a společnost volá po obnově základních rodinných hodnot.” – a já se jí dále (k těm “baby-boxům”) ptám: Kam umísťujete svůj děj? – kde, v které zemi (kterých zemích ano a v kterých ne) vyrůstají ty třetí čtvrté generace “separovaných dětí”? V Česku (Československu)- a v jeho rámci i v různých komunitách charakteristických odlišným způsobem života od většinové společnosti?, v totalitních a posttotalitních zemích, v rozvinutých zemích auroatlantické civilizace? Upřesněte, prosím!
A dále – která “společnost”, kdo v jejím (jejich) rámci volá po obnově “základních rodinných hodnot”? Připomínám – ve svobodné společnosti, kde existuje rovnoprávnost mužů a žen. Co považujete za “základní rodinné hodnoty”, konkrétně, prosím, a navíc zasazené do reálných společensko-ekonomických podmínek?
A co na to feministky a ostatní různé spolky “džendrtet” (půjčil jsem si tento výraz od Pepy Řepy z akt.cz), jinými slovy genderově zanícených spolků a společností?
Pište, paní autorko, přehánějte!!!
Lexi, jste moudrý muž… Víte, že v českých porodnicích se dnes (za mne to ještě nebylo) považuje za standard vložit dítě po porodu na dvě hodiny do inkubátoru, “aby se zahřálo”. Opravdu nevím, proč dnešní rodičky při porodu vychladnou…
V porodnici Motol měla snacha miminko u sebe v komfortně vybaveném pokoji. Miminko bylo v postýlce vybavené senzorem, který ona nemohla vypnout (nebo nebyla informována), takže mohla své miminko zvednout jen se souhlasem sestry.
Nabudu nic přehánět, nemám chuť, sílu ani energii reagovat na Vaše invektivy. Pokud se chete cokoliv dozvědět o mých ázorech na Vámi kladené toázky, krom tch toužících vyvolat konflikt, dozvíte se v citované knize, či v článících na mém webu. S přáním klidného víkendu. M. M.
Nikoliv, paní Mrowetz, díky, opravdu nebudu hledat odpovědi na kladené otázky ve Vaší knize. To Vy jste vstoupila se svými názory na tohle pole, platí tedy to přiléhavé “Hic Rhodus, hic salta!”.
Že invektivy? Přečetla jste si ty tři první odstavce po sobě? Do reality Vás zavádí Jack Russel.
Ale abych byl upřímný, nemám zájem o odpovědi na naznačené otázky. Váš článek totiž implicitně ty odpovědi sděluje. A Vaše názory v tom článku obsažené mají charakteristické znaky fanatismu. Takového, který přehlíží významné souvislosti a akcentuje jen vybraný okruh. Navíc operuje nedoloženou (smyšlenou?) kategorií “energetický prostor mezi matkou a otcem” a jeho vlivem na lidského jedince.
I já Vám přeju hodně štěstí!
L.
Pokud vím, energetický prostor mezi dítětem, matkou a otcem tu nikdy nebyl, nejen mezi lidmi, ale ani zvířaty. Většina samic rodí v ústraní, rodící žena byal “bábami” separována od otce a rodiny, nebyl čas “válet se” doma s děckem, bylo nutné jít co nejdřív pracovat a plnit si své povinnosti. V “lepších” rodinách se o dítě staraly kojné a chůvy. Já si myslím, že chlap nemá u porodu co dělat, stejně jako chtít, aby ženy rodily doma. Dříve žena doma nebo na poli porodila 4, 6, 8 i více dětí, sem tam nějaké zemřelo, to se považovalo za normální. Dnes, kdy mnoho žen není sto otěhotnět, kdy je plno rizikových těhotenství a manželé kalkulují s max. dvěmi dětmi, chtít ještě podstupovat riziko domácího porodu je nezodpovědné. Souhlasím, aby jestli matka chce, ať má dítě v porodnici u sebe. Moje manželka rodila dvakrát a neumím si představit, že by chtěla rodit doma a pokud si vzpomínám, byla opravdu ráda, když si mohla v porodnici v klidu zdřímnout. Věděla, že o dítě je vzorně postaráno a neměla pocit, že by mezi ní a dítě někdo stavěl “separaci”. Stejně radostně nastoupila do zaměstnání a vozila děti do jeslí a školky. Dnes jsou naše děti dávno dospělé a nemám ani náznak pociti, že by mezi námi “něco leželo”, nebo že by ranným dětstvím byly poznamenány. Jsou to citliví, hodní a laskaví lidé a rodiče. Především si myslím, že o těchto věcech by si měly mít možnost svobodně rozhodnout samy ženy.
Energetický prostor pro narození dítte mezi mužem a ženou vytváří společnost, narozeí dítte se vyvíjí dle sociálních potřeb psolečnosti a překlápí se do tohoto energenitckého prostoru, je to vývojová změna. K dalším, Vámi nepřesně popisovaým historickým tématům a nepřesným popisům se můžete dobrat přečtením knihy např. Červený stan, popisující práci porodních bab Starého zákona či knih o historii babictví, je jich na trhu dostatek.
Popírání dopadů kolektivního trumatu vytvářeného totalitou a separací dětí v socilistickém porodnictví je zcela běžný a většinový fenomen a bude trvat ještě několik generací, než se možná kolektivní trauma zhojí. Věřím, že je takováto možnost.
Podpora raného vztahu nemusí mít dopad na kvalitu vztahů dosplých lidí se svými rodiči, jenom způsob vytváření tohoto vztahu je zásadně ovlivěn. Toto téma je na velmi dlouhou diskuzi, neralizovatelnou v tomto chatu, omlouvám se. . S pozdravem. M. M.
“Především si myslím, že o těchto věcech by si měly mít možnost svobodně rozhodnout samy ženy.”
Jacku, totéž si myslím i já
Poletucho, také souhlasím, a přidávám, mly by se samy rozhodnout po té, co jsou rodiným a společenským systémem adekvátně podporovány v mateřských kompetencích a mají přísun nemanipulativnních a pravdivých informací. S pozdraavem. M. M.
Jsou tu rozpohybovány dva extrémy.
1.Právo ženy rozhodnout o tom, kde a jak bude rodit, se vší osobní odpovědností za život svůj a dítěte. Nejsem si jist, zda opravdu každá žena má vedle vlastního názoru či pocitů schopnost posoudit všechna rizika s tím související. A už vůbec si nejsem jist, že těsně po porodu je každá žena schopna objektivně a s chladnou hlavou posoudit situaci svoji a dítěte.
2. Odpovědnost lékaře. Umím si představit, co by nastalo, kdyby respektoval názor matky a došlo by k ohrožení zdraví či života dítěte. Ani kdyby si nechal alibisticky podepsat revers, neunikl by trestnímu stíhání a vlastnímu svědomí. To, že v tomto případě neproběhlo vše ideálně (viz podchlazení, které lékař nezpůsobil; volání policie místo účinného vysvětlování) je samozřejmě méně dobré. Ale pořád je lepší, udělá-li lékař zbytečně víc, než neodpovědně míň.
Mě by tedy opravdu zajímalo, co by se stalo po právní stránce s ženou, která by se bez vědomí lékaře rozhodla rodit doma a dítě by zemřelo v důsledku zanedbání péče.
To je otázka určena právníkovi. Na stránkách napr. Ligy lidských práv je poradna, můžete zadat svůj dotaz tam či jinde v právní poradně. S pozdravem. M. M.
Já opravdu nechápu to mávání extrémy. Život naštěstí není tak hysterický. Moje dcera žije ve Velké Británii a porodila tam tři děti, takře v kostce tamní praxe:
Většina žen rodí v porodnicích. Rodí se normálně na posteli i jinde, polohu si volí žena a je respektována. Mnoho žen ze strachu z bolesti žádá císařský řez (a hledá pro něj důvody), lékaři mají trochu problém s odmítáním operace. Epidurální anestézie je považována za standard, ale není vnucována. Po nekomplikovaném porodu odchází žena domů, jakmile se na to cítí, zpravidla tentýž den, ale na jednu noc v porodnici má nárok.
Rodit se dá i v porodním domě (těch není moc) nebo doma, pokud není těhotenství rizikové, vícečetné, nebyly komplikace při předchozím porodu… To se samozřejmě konzultuje s lékařem. V takovém případě matka již před porodem úzce spolupracuje s porodní asistentkou. Její služby jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění stejně jako porod v porodnici. Porodní domy i tyto asistentky úzce spolupracují s nemocnicemi a porodnicemi, takže v případě neočekávaných komplikací je pomoc rychle k dispozici.
Po porodu navštěvuje rodičku doma porodní asistentka i jakási poradkyně v péči o dítě.
V souvislosti s porodem dcery jsem se vyskytla v porodnici. (Ne, neoplendovala jsem při porodu!) Nastala drobná komplikace. Přišla lékařka, pozdravila, představila se (křestním jménem, tituly a příjmení měla na vizitce) a před celou rodinou vysvětlila dceři co se chystá dělat, proč to bude dělat a jak to bude probíhat. Pak dceru odvezli na sál.
Děkuji za reakci, Poletucho. Ano, je zde v idskuzi směšováno mnoho témat. M”j článek se týkal pouze a jen podpory raného kontaktu s dítětem, podpory mateřských kompetencí systémem a zmny paradigmatu. Velmi si cením vašich reakcí. S pozdravem. M. M.
Děkuji za reakci. M. M.
Pro všechny se zájmem o téma domácích porodů a zajištění péče o matk ua dítě tento odkaz: http://www.bbc.co.uk/news/health-14145862
Hezký víkend všem. M. M.
No skoro jsem se vyděsila.. že jsem zabloudila
nějak Brejlíky ty porody “rozpohybovaly” 
No skoro by mi mohlo být líto, že tohle už neodzkouším..:-) na živo 
)) jinak si myslím, že vždycky jde snad hlavně o to, aby se dítě narodilo především zdravý.. a bylo zdravý… Přijde mi divný, když je už “po tom”, žalovat kohokoliv, když všechno dopadlo ok.. ale zase, je to na každým…
A ještě k tomu, co psal Jack..já si nemohu pořád tohle srovnat nějak v hlavě.. nechápu, proč ženský dnes chtěj, aby byl chlap u porodu.. přijde mi to navýsost intimní chvíle, a nějak mi nejde do palice, jestli je opravdu pro chlapa, co tohle absolvuje, takový porod, tak fantastickej zážitek, jak se o tom všude píše..ale budiž.. každej za sebe… to musí vědět ten, kdo to prožil..hezkej večer
Peggy, když já měla děti, byla mi představa manžela při porodu silně proti srsti – jak při tom vypadám a tak – a ten můj se rozhodně nevnucoval
, pro něj dítě stálo za úvahu až když nemělo plíny a umělo mluvit. Pak jsem byla zpovzdálí svědkem porodu své dcery a ta mi vyprávěla, jakou psychickou i fyzickou pomoc pro ni znamenal její muž. Několik měsíců nato mi vyprávěl syn, jakým hlubokým zážitkem pro něj byla ta chvíle, kdy přišla na svět jeho dcerka, a jak to prohloubilo jeho vztah k manželce. Tak asi jak píšeš – každej za sebe…
Peggy, asi mě to spousta lidí bude mít za zlé, ale já taky netoužím vidět milované stvoření v okamžicích, kdy trpí. Ne, že by to se mnou seklo, ale asi bych všechny kolem raději vyházel za dveře a zkoušel to udělat sám…
To ale musí posoudit ženy, jestli je pro ně přítomnost manžela při porodu důležitá. Slyšel jsem názory plus i minus. Asi se ti dva prostě musí předem dohodnout.
No právě… o tom je to v nemalé míře rovněž.. osobně si svý bolesti všeobecně vylizuji z ran sama.. natož bych toužila po tom, aby ji sdílel někdo jinej,o to víc v tomto případě..Ale nemohu porovnat radost chlapa, když poprvé spatří svý dítě, zda je větší,když “rodí”, či když je poprvé drží v náručí, nebo je uvidí..nevím,to je fakt… Já chápu porod ženy tak, že je moc fajn, když muži porodí sama jejich dítě.. Mám totiž nějakou blbou představu, že je to jistým způsobem dar muži.. kterej až za tuhle hranici lásky, jít nemůže..Myslím, že se v poslední době, zříkají ženský krásných poslání všeobecně… tak nějak zbytečně..a do kterejch ryze ženskejch věcí, se budou nadále zatahovat muži? snad už to ani víc nejde..Občas se mi zdá, že se skutečně a zbytečně ženský a mužský proměňujou v ty opačný..ale to je zase o něčem jiném.. hezký den.. Bude!!!:-)
Energetický prostor mezi otcem a matkou je metafora, která nerovná se přítomnosti otce u porodu. Porod dítěte je pokračováním kontaktu otce a matky a je na matce a na otci, kdy otec vstupuje do porodního procesu. Z mých zkušeností a pozorování se otcům i matkám velmi zamlouvá přítomnost otce ve 4. době porodní, kdy mohou podpořit kontakt dítěte s matkou tím, že vytvoří ten ochraný energetický prostor pro dítě a matku. Stejně jako osvícení odborníci Michael Odent, který přítomnost otců u porodu vnímá jako možné riziko z důvodů adreanalinu a testosteronu, který muži vylučují a tím porodní procesy mohou brzdit, tak Ina May Gaskin podporuje otce u porodu ke stimulaci ženy ke zvýšení vyplavování oxytocinu u ženy. Celé je to právě o tom, v jaké situaci se rodící pár nachází.
Jestli můžu tak bych přidala svůj osobní pocit.
Prvního syna jsem rodila (zpětně musím říct, že jako zcela neinformovaná prvorodička) “hezky spořádaně” v porodnici. Přítomnost manžela jsem cítila jako nutnost. Potřebovala jsem pocit bezpečí, opory, někoho “na mé straně” v tom, pro mě a vlastně i ten porod nepřátelském, aspoň, jak jsem já cítila, prostředí nemocnice… On to bral jako současnou společenskou nutnost (ale je pravda, že jsme o důvodech, proč tam chtěl být moc nemluvili).
Druhý porod byl doma. Můj manžel byl přítomen po celou dobu. Sám chtěl a pokládal to za samozřejmost. Mně to ani nevadilo, ale je pravda, že v klidu domova jsem ho nejen nepotřebovala, ale naopak možná intenzivně cítila, že ideální, pro mě i dítě, by bylo porodit úplně sama. Tedy přesněji s jištěním porodní asistenkou, která by ale zůstávala v pozadí.
Porod cítím jako ženská věc, ženský princip, ale v odlištěném prostředí nemocnice už je to, dle mého názoru, jedno… Tam pak nastupují jiné priority, jako třeba mít “mediátora a ochranu”…
JT
Ahoj jani, ano, po přečtení tvé zkušenosti, musím přiznat, že z tohoto pohledu, na tom něco je. Ano, ten pocit úzkosti co bude a jak bude,je povědomý snad každému, kdo do nemocnice jde.. a je jedno, zda tam jde ležet, či na vyšetření, operaci, nebo má holka rodit. Sohlasím s tebou. A moc pěkně a upřímě jsi napsla i ten druhý případ. Je fajn, když se zahledíme , byť třeba už jen zpětně, na vlastní zkušenost a občas si i přiznáme, že nejsou všechny postoje definitivní, jednoduché a neměnné. Měj se pěkně.
PEGGY Ahoj
pro mě právě porod doma byl tím impulsem, kterým jsem si uvědomila, že naše postoje nejsou definitivní, jednoduché a neměnné, že zrajou, vyspívají, stávají se otevřenějšími a chápavějšími… 
Byla to pro mě veliká úleva!
J.
Ahoj jani, já chtěla ještě vepsat reakci na Honzovi krásnonožky a je tu tvůj vzkaz.. Ano, já si všímám právě tvýchjiných, drobných proměn i v jiných názorech,, stojíš si za svým,, krásně, imponuje mi , když se za svý dokážem postavit a ne jen označit jinej názor za blbost.. já si všímám i tvý krásný přemýšlivosti.. jsi partnerem.. myslím že poctivým a přemýšlivým.. Vážím si tvých úvah.. všech. Měj se pěkně..
A vlastně…:-) nenapsla jsem to podstatný, co jsem napsat chtěla.. nic z toho, co zde píšeš, říkáš, není ukoptěné opisování od někoho, podbízení.. pro to, abychom se zalíbili.. imponují mi tvý postoje, jsi sebou,,což není tak časté..měj se krásně.
PEGGY- rdím se a červenám
Myslím, že budeš čarodějnice, s minimálně šesti smysly… Říkáš mi přesně ta slova, která já teď životně nutně potřebuju slyšet. Nestojím totiž zrovna v tuhle chvíli s praporem hrdě na barikádě, spíš jsem zavřená ve sklepě a plna nedůvěry v sama sebe se bojím vykouknout
J.
Jani, musela jsem to najít !
protože jsem ti chtěla ještě odpovědět, až bude čas..a dnes tu řádím, tak to vezmu jedním vrzem.. Jani, tohle znám a víc, než by se mohlo zdát..Kdybych byla ta čarodějka!!!! čti dobře! ča- ro- děj- ka!!!, protože čarodějnice už jsem slušný léta.. (skoro od puberty, chichi), tak bych ti přičarovala víc jistoty, sebevědomí a sil..(sama vím, jak moc ho člověk někdy potřebuje)…jsi skvělá baba.. držím palce, bude všechno dobrý, jak být má.. ikdyž se to někdy nechce zdát.. měj se pěkně