Jsem bordelář závislý na pořádku

 

Se závislostmi je to pokaždé tak, že si je člověk nechce přiznat. A tak bych určitě na otázku, zda je pro mne pořádek důležitý, odpověděla záporně. Kdepak, vždyť já vlastně z principu nesnáším veškeré domácí práce, uklízení nevyjímaje! Jsem vlastně hrozný bordelář. Špinavé nádobí ignoruji tak dlouho, dokud na něm buď nevyroste plíseň nebo se někdo jiný nenaštve a neumyje ho. Prach utírám, až když se roztoči pod ním začnou dusit (snad ze soucitu ke zvířátkům). A zcela zásadně nedovírám šuplík se svými kosmetickými přípravky, protože za prvé bych se k němu musela ohýbat a za druhé si pak velice ráda pětkrát denně vyslechnu manželovy průpovídky na téma „jsi hrozná”. V manželství totiž není nic horšího, než když už si není o čem povídat.

Zkrátka radši jsem za bordeláře než za uklizečku. Nakonec je to mnohem pohodlnější. A také výhodnější. Díky své pověsti nehospodyňky jsem si třeba zajistila příjemný údiv návštěv, které tak nějak podle mých slov předpokládají, že i v kravíně je víc čisto než u nás. Potom mi z vděčnosti, že se nemusí štítit posadit v obýváku na gauč a dát si kávu, odpustily i takovou maličkost jako nevyžehlený ubrus či boty skopané vedle botníku na hromádce.

A teď si představte, co se mi nedávno stalo: byla jsem si ve fotoshopu vybrat nějaké rámečky na fotky. Chtěla jsem tři stejné, ale nebylo snadné si je vybrat, neboť v regále je měli zpřeházené. Nejprve jsem si vzala do ruky jeden typ a hledala k němu dvojče a trojče, potom jsem to samé udělala s dalším typem, až nakonec jsem strávila dvacet minut tím, že jsem celý regál, včetně rámečků, které bych si už pro jejich výstřednost nikdy nekoupila, srovnala. Tak. Konečně se mi to líbilo. „Co tu děláte?” zaskočila mě prodavačka otázkou, ke které jsem honem hledala adekvátní odpověď. „Stojím.” A vtom mi to došlo! Já tu uklízím, proboha! Byl to šok. Chápejte, asi jako kdyby bengálského tygra nutili k přiznání,  že je vegetarián!

Jakmile jsem si uvědomila, co dělám, mou pořádkem neposkvrněnou mysl zaplavily záblesky vzpomínek. Jak mě kolegyně vtipně upozorňuje: „To je divný, tobě nevadí, že ten šanon tu leží bez povšimnutí už víc než pět minut?” Dotčený manžel nad skříňkou v garáži: „Nech mě jednou, ať si to srovnám, jak chci já. Nemůžu pak najít ani šroubovák.” Upřímný kamarád po první návštěvě u nás doma: „Jestli mám ještě někdy přijít, tak mi ale slib, že nebudeš kolem nás pořád lítat s hadrem. Já jsem se tak bál, abych někde něco nepocákal nebo nenadrobil, nedej bože, abych svýma zpocenýma fuseklema udělal šlápoty na podlaze!“ A ta úlně nejděsivější vzpomínka ze všech:  právě před čtrnácti dny jsem si přerovnávala oblečení ve skříni tak, aby šlo barevně za sebou!

Je to vůbec možné? Jsem tohle opravdu já?

Ale protože si jako správný závislák přeci nemohu připustit, že je pro mne pořádek tak velice důležitý, našla jsem si jiné vysvětlení: jsem bordelář, to ano, ale přestože uklízení nesnáším, jsem k němu nucena okolnostmi, protože jiní jsou ještě větší bordeláři než já. A s tímhle pocitem už dokážu žít.

Uf, věřte nebo ne, náramně se mi ulevilo, že jsem přese všechno docela normální!

Foto: autorka

Komentáře

  1. Kutil.bloguje.cz napsal(a)

    Jestli to s tím nepořádkem nepřeháníte, paní Renato: Jste bordelář, nebo bordelářka? 🙂 Podívejte se do občanky…

  2. Maya napsal(a)

    Můj tatínek zastával názor, že “pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos”. S tím každý kvartál se zavřel do svých dílen a kanceláří a jal se ten chaos roztřídit. Já měla z toho neuvěřitelnou radost, protože jsem dostávala celý rok “Jéééžiška”, protože tatínek nacházel různě poschovávané dárky pro mě a bratra, které kupoval průběžně a do Vánoc na ně zapomněl.:-))
    Ale já mám ráda pořádek a čím menší byt, tím víc tam pořádek musí být, protože jinak se nehnete vůbec. Byl to šok, když jsem se přestěhovala z 6+1 do 1+1. :-))

Napsat komentář