Jízda králů a prdel na tři půlky

 Mít syna králem je čest. Ale žádná čest není zadarmo. Mít syna králem, to je „malá“ svatba. (Velká svatba, to je na Slovácku opravdu hodně velká svatba!) A když se řekne malá svatba, myslí se 60, 70 lidí na dva, tři dny do domu.

Když jsem byl před léty hostem rodiny „krála“, koláčky se pekly  ze šestnácti kilo másla, sedmdesát tři plechů, na jednom plechu devadesát devět koláčků nebo pětasedmdesát makovníčků. Mít syna králem znamenalo vařit a péct šedesát kilo masa, v bečkách mít sto litrů vína, několik „půlek“ piva, šik láhví „sodovek“ a pochopitelně slivovici. Kolik? „Slivovice je dost. A když dojde, poščajú súsedi…“ uklidnili mě tehdy.

Měsíc před slavností se po večer scházejí sousedky a připravují výzdobu koní. Sejdou se se starými tetkami a baběnkami, kterým se s úctou říká pentléřky. Na stole se začínají kupit růže, vystřihované mašle, slámové třasáky, věnečky lilijí z křídového papíru…

„Chlapci vlčňovjané majú koně vrané, košulenky tenké, ňadra vyšívané…“

Letos měl Vlčnov ještě jednu slavnostní předpremiéru. V jedné staré stodole ve vlčnovském areálu památek lidového stavitelství  se otevíralo se Muzeum lidových pálenic, expozice věnovaná velice sympatickému fenoménu výroby slivovice a ovocných destilátů podomácku a její historii na moravsko-slovenském pomezí. Expozice obsahuje rarity jako je pálenice z Norska, která pálila kořalku až za severním polárním kruhem, ale také pálenici, vyrobenou z pračky nebo zabudovanou v obci Strání přímo do stavby domu.

Z piva se tloustne, z kořalky blbne a z vína se zpívá… tak mi to tehdy vlčnovští rekrúti říkali. Dali si „po bani“ a zpívali: „To vlčnovské širé pole, to je božie poléčko, zasadil som rozmarýnku, vyrostlo mi žitéčko…“

Ze dveří domu „krála“ vyjíždí ten letošní, dvanáctiletý Roman Hruboš. Podle tradice v dívčím kroji s růží v ústech.

„Poslúchajte horní, dolní/ domácí i přespolní,/ co vám budu povídati/ o této sváteční neděli./ Máme krála chudobného,/ ale velmi poctivého…! Vyvolavači naskakují žíly na krku… Začíná slavnostní průvod. Tisíce lidí zevlují, cvakají tisíce snímků, kameramani se tlačí v chumlu o nejlepší záběr.

Koukáte z dálky a napadá vás, jestli to není jen jedna zastávka trapného cirkusu. Staletá tradice. Ale to podstatné se přece už dávno vytratilo! Kde je ta červená nit, která nás spojovala s těmi „baběnkami a dědáčky“?

Davy se tlačí po okrajích ulice. Autobusy navezly stovky zevlounů…

Ulicí jede pozlátko. Ulicí se sune tradice. Už před léty jsem nad ní rezignovaně dělal křížek. To když mě staré švícko, které jediné umělo šít ty správné čižmy, odhánělo od zápraží se slzami v očích: „Nechte nás umřít. Už to není pravda. Rozumíte?“

 Už to není pravda.

Seděl jsem tehdy v búdě, narychlo postavené u domu krála. Víno nám už dávno rozvázalo jazyk do zpěvu a když se po čtyřech hodinách jízdy vrátil na oři, který už sotva pletl nohama,  malý Jarin Koníčků, tehdejší král, řekl větu, která mi uvízla za čelem:

„Už ňa pojďte rozpraviť, mám prdel na tři půlky.“

 

Napsat komentář