Jihomoravský podzim s Jaromírem Tomečkem

Jeden čas jsem si vždycky týden dovolené šetřil do Mikulova, kam jsem jezdil v rozmezí září a října. Ten čas patřil osmdesátým letům minulého století. Český literární fond zde vlastnil miniaturní, zato půvabný barokní domeček o třech místnůstkách a o jednom miniaturním dvorečku, kde se vám nad hlavami pnulo víno.

Domeček se tiskl ke skále pod Svatou horou. Jezdil jsem tam kvůli jihomoravskému podzimu, který byl vždycky prosluněný a barevný, a kvůli burčáku, který jsem tam pro sebe objevil. Dodnes ho považuji za jeden z nejlahodnějších nápojů, pokud je tedy přímo ze sudu ve vinném sklípku.

Hned vedle domečku byl totiž jeden z největších a nejstarších mikulovských sklepů, patřil Janu Vítkovi, známému mikulovskému vinaři. Správný burčák, pokud to nevíte, musí mít takovou barvu, jako by se v něm koupalo slunce, a takovou lahodnou chuť, jakou snad nemá žádný jiný nápoj. Jen se musí pít ve sklepu, nasátý koštýřem přímo ze sudu, protože burčák se ani převážet nedá. I za dvě hodiny převozu se vám z něj stane našedlý řezák, který je k nepití a můžete ho zachránit jedině cukrem, vodou a kyselinou citronovou, jak se to dělává v Praze, ale to už burčák není. To je bolehlav. Kvůli jihomoravskému podzimu a burčáku do domečku jezdil také spisovatel Jaromír Tomeček, milovník burčáku, milovník vína a milovník přírody. Však také ve svých knížkách uměl vyprávět o přírodě hlavně té jihomoravské, a škoda jen, že dnes nikdo nevydává takové parádní knihy jako Kameje, Doteky, ticha, Závaží času, Jenom vteřiny, Zázraky v přírodě…… Pravda, žádná erotika v nich není, mordy také ne ba ani sranda. Zato každá z těch vyprávění je jako japonská kresba. Vždycky kvečeru jsme se scházeli ve sklepu u pana Vítka, přicházeli sem sousedé vinaři, ochutnávali jsme odrůdová vína ze všech sudů, zkoušeli směsky a čekali na burčák, až bude v nejlepším.

A jednou, když jsem tak seděli ve sklípku, popíjeli, ukrajovali sýr, ulamovali chléb, vešel chlapík v zelené uniformě, ornitolog z Brna, který se tu znal se všemi. Jaromír Tomeček mi řekl, ať si vezmu něco teplého a že teď pojedeme někam, co jsem ještě v životě neviděl. Nasedli jsme do auta a jeli cestou do lužních lesů, kde byla výstražná cedule zákazu vstupu, ale na toho ornitologa se zákaz nevztahoval. Zastavili jsme u velkého rybníka, na jehož jméno si už nevzpomínám. Byl zachumlaný tisíci husí, tisíci racků, tisíci kachen, stovkami labutí a husicemi bílými. Posadili jsme se mezi rákosí na břeh, koukali na to množství ptactva, které tu mělo seřadiště před dalším pokračováním cesty na jih.

Už se mírně stmívalo, když to začalo. Jako na povel všechny husy zamávaly křídly, prudce nabraly výšku a odletěly. Pak husice. Pak kachny. Pak labutě. Pak rackové, ti nejdříve letěli nízko nad vodou a křídly brnkali o hladinu. Jestli ptáci odlétali v tomhle pořadí, taky už přesně nevím, ale najednou byl rybník vyprázdněný. Jen uprostřed se na vodě pohupovalo od každého druhu pár ptáků.

„Teď odletěli na pastvu a večer se zase vrátí, my tu na ně počkáme,“ vysvětloval ornitolog. „Všiml jste si, jak se husy zvedaly kolmo hned ze středu rybníka? Dříve vzlétaly pozvolna, jako letadlo. Ale u břehu byli střelci a stříleli je, tak se naučily startovat kolmo.“

Seděli jsme až do setmění. Dozvěděl jsem se, že taková seřadiště jsou v Evropě tři – v jižní Francii, tady a na Ukrajině. Někdy kolem desáté hodiny se začali ptáci vracet. Nad hlavami jsme zaslechli šustot křídel a hejno téměř přeletělo rybník. Zezdola se ozval křik husí, hejno se obrátilo a kolmo přistálo do středu rybníka.

Ornitolog nám vysvětloval, že ptáci, kteří zůstali uprostřed rybníka, dělají navigační stráž. Až se v noci budou ptáci vracet, aby nezabloudili.

Mně jen vrtalo hlavou. který z ptáků jako první dal pokyn k tomu, že už nastal čas vystartovat na pastvu. Kdo ho k tomu určil, aby dal povel, a kdo určil, kteří nepoletí a budou držet navigační stráž? Tenkrát mi na otázky neodpověděl ani onen ornitolog, ani skvostný fabulátor přírody Jaromír Tomeček, o kterém bylo známo, že občas se příhody, o nichž píše, odehrály jen v jeho fantazii. Některá tajemství si příroda nechává jen pro sebe a lidem je neprozradí.

Myslím, že o tomhle ptačím večeru Jaromír Tomeček nic nenapsal. Pro mne to však byl večer nezapomenutelný a beru ho jako dárek, který mi on přichystal. Jaromír Tomeček byl lovcem právě takových okamžiků, uměl je spatřovat, uměl je procítit a uměl je vyprávět. A miloval a ctil svou zemi.

„Hleděl jsem dolů k Starému Městu a k Velehradu: tam otevřená země vydává svědectví po slávě Velkomoravanů, o jejich umu a dovednosti, o odvaze a statečnosti. A byl jsem pyšný, že se nemusíme stydět před nimi, že země, kterou jsme po nich zdědili, je zemí sluneční, krajinou květů a vůní, že tyto hory, na nichž stojím, dotýkají se hvězd velebnými korunami jako tenkrát v dávnu pod žezlem Mojmírovců.

Dobře mi zde bylo tenkrát jako chlapci, dvakrát dobře jako člověku, jehož voskovice, hořící plamenem života, má blíže k dolnímu konci. Není na škodu se vracet: proti proudu unášejícímu tvé dny dojdeš k pramínku dětství, teničkému jak panímámin vlásek, hebkému a čistému, a to posílí tě v strázních všedního dne.“

A tak i letos v podzimních dnech, kdo v krajině u Mikulova pozdvihne hlavu, spatří na modré obloze táhnout husí hejna ve tvaru šipky, jako když se zipem zavírá obloha.

 Michal Černík

Komentáře

  1. Jan Porizek napsal(a)

    …obloha šipkou husího hejna uzavřená… je prvním veršem básně k poctě Jaromíra Tomečka. A poctě věru zasloužené. Zdravím pana Michala Černíka.
    JP

Napsat komentář