Jelen, kanec, klokan

Už je to spousta let, ale mám to v živé paměti. Takové události se nezapomínají a každý si je neseme v soběpo celý život. S mou  ženou Hankou jsme se na tu událost dlouho připravovali. Po jejích sedmnáctých narozeninách nám rodiče dovolili jet se spolužáky na víkend na chatu. Už dávno jsme probírali, kdy si dáme dárek. Dárek bylo naše tajné heslo a jen jsme čekali na vhodnou příležitost.

Chata byla sice maličká, ale to naší skupince vůbec nevadilo. Dobrá muzika, rozsvícené svíčky, něco k pití. Ale my s Hankou jsme měli jasno. Jakmile se každý začal starat o svoji holku, nenápadně jsme se vytratili. Už odpoledne jsem vyhlídl takový malý dolík kousek od chaty a připravil si pod smrček složenou deku. Krásná měkká tráva mezi malými smrčky. Už jsme se nemohli dočkat. Rozložili jsme deku a začali jsme s rozdáváním tak dlouho očekávaných dárků. Když už se hodně přiblížilo TO, něco vedle nás zarachotilo. Asi dva metry od nás vyletěl z roští jelen. Nebo to byl kanec nebo klokan. Kdoví. Podstatný je, že by se v nás krve nedořezal. A byl konec. Rychlé oblékání, zkažená nálada a nešťastný návrat mezi ostatní.
Ale než bude pohádky konec, musím vás uklidnit: Za nějakých čtrnáct dní se To stalo! Naši byli v kině a jelen tentokrát nepřišel. Co by taky dělal jelen u nás doma!

Napsat komentář