Jak jsem s dárkem neuspěl

Bylo to v době, kdy jsme od revolučně odborového Ježíška dostávali o Vánocích kolekce, na které jsme si celý rok střádali procenty z platu za známky ROH.  Úvahy na téma Co drahého drahým pod stromeček, se ještě komplikovaly otázkou: Co nesehnatelného sehnat?

Drahé bylo všechno nesehnatelné, všechno sehnané nesehnatelné bylo ještě dražší. Věděl jsem, že pro moji hezkou a parádivou manželku a pro do hezké a parádivé dívky dorůstající dcery by nejlepším dárkem byly šaty, šatky, kalhoty, kabátky – zkrátka oděvy viděné jen ve filmech nastavujících zrcadlo spotřební společnosti. Přestože i v Tuzexu byl těchto věcí omezený výběr a na nákupy za hranice se jen tak někdo nedostal, na ulicích byly k vidění dámy oděné do šatstva výrazně se lišícího od běžné konfekce.

„Kam na to chodí?“ láteřívala manželka. „Kde na to berou?“ lísával jsem se alibisticky. Na podnikovém předvánočním večírku jsem se po pár vodkách osmělil a oslovil šéfovu sekretářku, která svými oděvy mohla reprezentovat Diora:  „Dám vám moji kolekci, když mi řeknete, kam na ty hadry chodíte.“ Řekla mi to zadarmo, kolekci nechtěla, bezdětná a štíhlá: „To si všechno šiju sama!“ Vedle toho, že tím prozradila svoji bezúhonnost (říkalo se o ní, že ty hadříčky jí vozí šéf ze služebních cest), inspirovala mne ke koupi originálního společného dárku pro ženu i pro dceru. Koupím jim šicí stroj! Sehnal jsem ho jako nesehnatelný za tučné všimné i s patřičným kufříkem, sadou nití a jehel a s balíkem starých výtisků Burdy s papírovými střihy.

To bude radosti!, těšil jsem se. Moje holky za pár šupů nakoupí střižní zboží, v zimních večerech zasednou ke stroji a na jaře vyrazí do ulic jako sebevědomé manekýny. Při štědrovečerní večeři jsem nasadil významný úsměv. To budou zírat, těšil jsem se. Mimořádně jsem nedával pozor na kapří kosti, abych už, už, už mohl zazvonit na zvonek a poslat holky pod stromeček.

Konečně! Chvíle rodinného štěstí nastala. Manželka nejdříve velký balík potěžkala a zvážněla. Určitě si myslela, že jsem zase koupil vysavač, mixér, přenosný televizor – zkrátka něco, co je užitečné, ale nepotěší. K významnému úsměvu jsem začal ještě významně pomrkávat. Jako Neboj, z toho radost mít budeš, v balíku je základ štěstí krásné a elegantní ženy!

Překvapení z rozbaleného základu štěstí a elegance vyjádřila otázkou: „Na co šicí stroj?“ Pohotově jsem pomohl její fantazii: „Na šití!“ „Vždyť šít neumím!“ „Šít se naučíš, šije i šéfova sekretářka s maturitou!“ „Tak sis měl vzít maturantku. Já mám vysokou a nepůjdu do učení na švadlenu.“ „Ale ona si šije samé elegantní věci, které v krámě nekoupíš! A všichni se za ní otáčejí.“ „Hlavně pak ty, že jo? To by se ti tak líbilo, já budu po večerech doma šít a ty budeš  někde vyšívat se sekretářkou……“

Dialog se očividně zvrhnul jinam, než jsem chtěl, než jsem čekal. Stroj na sešívání textilu se stal symbolem rozpárání manželství.

Ale já se nevzdal. Kde nestačí slova, musí přijít činy! Moje holky si zkrátka nevěří, myslí si, že ušít sukni je něco bůhvíjak těžkého. Rozhodl  jsem se motivovat je příkladem. Nakoupil jsem metráž, po několika pokusech jsem pochopil mechanismus šicího stroje, kudy kam vést niť. Začal jsem šít. Nejdříve lůžkoviny, ty šly snadno, protože rovně, doprava, rovně, doprava a zapošít. Ze zbytků jsem ušil noční košili a z jejích zbytků košilku. Pověsil jsem vlastnoručně na míru ušitý závěs a navlékl elegantní trenýrky, jaké nikde nekoupíš. Závěs seděl, v trenýrkách sedět nešlo, při braní míry jsem počítal jen obvod stehen bez příslušenství. Ale chybami se člověk učí.

Šil jsem a čekal, že žena nebo dcera se konečně chytí. Nechytily. Přišly totiž celospolečenské změny a s tržní ekonomikou sekáče i prodejny módní oděvů všech možných značek. Šicí stroj jsem odnesl do sklepa. Nevyhodím ho! Možná se ještě bude hodit po důchodové reformě.

Komentáře

  1. maya napsal(a)

    Jo, tuhle dobu znám. Jednou jsem balila na dovolenou a zjistila jsem, že kufry jsou sice plné,ale ošacení synů a manžela a já nemám, co na sebe. Jsem žena činu,jela jsem do sousedního městyse, kde prodávali zbytky látek za pár korun, nakoupila stejné materiály. Vzala trička a sukně, co mi seděly, ustřihla látky podle nich a šila. Do večera jsem měla dvoje slušivé šaty, dokonce i s nášivkou ze zbytků, jedny kalhoty a kraťasy. Musím podotknout, že jsem byla děva lepá,štíhlá a když jsem si navlékla pytel, i ten mi slušel, ale přesto dílko se podařilo. Od té doby jsem už nic pořádného neušila, protože se k tomu postavila moje mamka, ale ta po absolvování dvou kurzů šití se stala úplným profíkem. Takže synové ve svých pěti letech měli obleky, rifle s laclem, bundy, no prostě vše podle zahraničních katalogů. Táta sehnal látky v tuzexu a synové byli jako ze škatulky. Ale v momentě, kdy nastala éra sekáčů a já tam měla kamarádku a dostala se k věcem, co byly ještě originál zabalené a nepoužité, šicí stroj se stal jen vkusným stolíkem na časopisy.:-))

  2. lukrecia napsal(a)

    Zdravím, milí módní tvůrci! Při třech dětech a strašlivé konfekci jsem děkovala, že jsem se učila šít ještě ve školních letech. Ve škole jsme sice vyráběli ptačí budky – bez rozdílu pohlaví(nás žáků, u těch budek to bylo fuk). Já ale šila všechno, pletla, háčkovala, učila jsem se od píky, prý to dřív patřilo k dobré výchově. Ještě jsem musela stíhat jeden hudební nástroj. I cizí jazyk, protože ruština se nepočítala, bylo třeba zvládnout. Nakonec jsem využila právě ty ruční práce. Na děti jsem kupovala spodní prádlo, boty a punčocháče. Látky se daly sehnat na partiovce a pak už jen stačilo obětovat večery. Sousedky si šuškaly, že synek má kombinézu ze západu, což mi kazilo obraz socialistické důvěryhodnosti, ale bez šití by to tehdy nešlo. Proto chápu, že pisatel článku uchopil jehlu do vlastních rukou. I zoufalí muži dovedou zoufalé věci. A dnes, když by člověk řekl, že šití netřeba, šiju zase. A pletu, protože čínské modely získám všude, ale buď má člověk zálibu v uniformě, nebo nemá vztah k čínské módě. A navíc – v Asii jsou lidi menší, tak si člověk musí poradit. A vytvářet něco vlastníma rukama, i když je to jenom svetřík, to je úžasný odpočinek – lepší, než si lámat hlavou nad politikou a dalším balastem, čím nás media v současnosti krmí. Radím, vyneste stroje ze sklepa a vesele se odreagujte, zapomeňte, jak se to všude hádá a buďte v pohodě. V románu Betty Mac Donaldové jsem se dočetla, že ruční práce uvolňují napětí.

Napsat komentář