Jak jsem přežila svou první zabíjačku

Jsem robka z dědiny a když jsem ve svých 26 letech nastoupila do místního JZD na stavební úsek kvůli dětem, abych pracovala v místě a nemusela dojíždět za prací do města, stala jsem samozřejmě pobíratelem všech deputátů, včetně 1x za rok dospělého pašíka.

Mé děti brali jako životní křivdu, že jsme neměli zabíjačku jako ostatní děti ve školce a ve škole a svou svačinku-tříbarevný puding s ovocem a piškotky vyměňovali ze synem místního vraždiče (tak jsem říkala tomu řezníkovi, co prováděl v okolí zabíjačky) za chleba s jitrnicí a tlačenkou.

Nemohla jsem tohle příkoří na svých dětech dál tolerovat a tak jsem si zažádala o dovoz jednoho vykrmeného pašíka a domluvila termín této významné vesnické události s vraždičem.

Až potud to nebyl žádný problém. Řekl, že přijde v šest a ať je kotel plný vroucí vody. A jsme u toho, kde vzít kotel a co vlastně nachystat na tuto akci? Jako dítě jsem  byla na zabíjačkách každý rok. Nás děcka a psa stařa zavřela za šprlení od vjezdu a my to dění na dvorku pozorovali v přímém přenosu bez titulků. Byla to vždy rodinná akce, spousta lidí, řevu, jídla a rozchod v pozdních  nočních hodinách, až se vyškvařilo sádlo a my po cestě ( bylo to 2 km, většinou na saních) jsme s bráchou pojídali ještě teplé škvarky.

Šla jsem za rodiči oznámit termín a že jsou zváni a co mám vše připravit. Táta řekl, že snad česnek a špejle a že si to nepamatuje, že je to dávno, že to měla v režii stařa. Jenže naša stařa je dva roky mrtvá! Fajn, mamka bude vědět víc, vždyť vyrůstala v řeznictví, než jim je znárodnili. Mamka říkala, že to měl na starosti děda a její táta….a já jsem zase tam, kde jsem byla.

Šla jsem za manželkou vraždiče vybavená sešitkem a tužkou na poznámky. Ona mi nadiktovala, co mám nakoupit, co připravit a že ten její si to už pošéfuje, že nemám mít strach. Potom jsem ještě zavedla hovor s místními tetinami, co měly takové zkušenosti a byla jsem připravená. Nádobí mi půjčila kamarádka z vývařovny a kotel zapůjčil můj strýc.

Vše se mělo odehrát v garáži pod domem. Nanosilo se vše potřebné a ještě večer jsem dovázala sáčky na tlačenku, oloupala česnek a cibuli, seřízla špejle a znova umyla všechny velké hrnce, kbelíky, misky a přejela nože brouskem, napekla buchty a domácí chleba.

Noc nebyla vůbec klidná, pořád jsem si vše přehrávala, jak to bude. V pět ráno jsem vzbudila manžela, aby šel zatopit pod kotlem a napustil vodu. Ještě jsem navařila čaj, vytáhla slivovici a nanosila vše do garáže. Bylo před šestou a všichni se sešli v garáži a očekávali mé rozkazy. Tatínek bude držet při vraždě jednu nohu, manžel druhou, brácha dle rozkazů vraždiče a maminka bude míchat krev(je zdravotnice, takže smrt je jí povoláním), já budu k ruce, co podat a držet a synové budou v garáži u dveří se koukat, ale dál ne, aby se jim nic nestalo.

Přijela klec s pašíkem. Vraždič  vlezl do klece, zavázal mu provaz kolem čumáku, přiložil zbraň a vyšla rána. Pašík ani nekvikl a padl. Vraždič mu dal do smyčky přední a zadní nohu a podával provaz manželovi a tátovi, že jej vytáhnou z té klece, aby jej mohl podříznout a chytat krev. A v tom se stalo! Prase stouplo, skočilo z klece a hurá dolů do garáže, já jen chytla syny a hodila je za dveře a schovala se také…Začalo lítat dokola a shazovalo, co se dalo. V tom přilítl vraždič jako Rambo skolil pašíka,  klekl na něj a podřízl mu krk a řval na mě, ať podám misku na krev.. podívala jsem se po mamce a ta zelená, že tohle nezvládne, že je jí z krve zle..a tak jsem chytala krev a míchala rukou a představovala jsem si, jak je krásně u vody, když jsou tam vážky a svítí sluníčko na hladinu, protože jinak bych se asi pozvracela!

Když se měla pořádně oškrabat a očistit hlava než se dala do kotle, ptal s vraždič, kdo to bude dělat a já zvolala: „jedinej doktor je tady brácha, tak dělej, doktore!“ Jo, jenže on je doktor věd, ale čumáček byl do hladka! J)

Všechno začalo probíhat skvěle. Já byla k ruce vraždičovi, on si opravdu celou akci pošéfoval, maminka byla u plotny, manžel s bráchou u mlýnku a táta u kotle…Synové konečně okusili uvařené masenko přímo z kotle a já se pustila do těch kousků s česnekem…

Najednou se vraždič rozchechtal a jen jsem slyšela: „Kluci nebojte, já to zařídím“…moje krev, moje budoucnost, má zlatínka šla za vraždičem a prosila jej, aby zařídil, ať maminka už to masenko nejí, aby jim vyšlo na ty jitrničky! J)

Dopadlo to všechno skvěle a v půl čtvrté odpoledne bylo i umyto, uklizeno a vyškvařené sádlo, masenko, jitrničky a tlačenky se chladily. Byla jsem překvapená, jak se to zvládlo.

Druhý den jsem vše zavařila, nabalila do sáčků a zamrazila.. Další zabíjačky už byly pohodička a když jsem je dělala jen se syny a rodiči, bylo to ještě pohodovější, končili jsme se vším kolem půl jedné odpoledne. Akorát, to už se zabíjeli naší Pepoši a synům  při tom střílení tekly slzy jako hráchy a hladili Pepoše, aby jej to nebolelo. Oni se totiž o ně starali sami, udělali jim výběh, aby si užili sluníčka, koupali je, hladili, chodili s nimi na procházku po zahradě a Pepoši jim žrali z ruky.

Teď už zabíjačky neděláme a když chtějí synové jitrničky, koupí si je v prodejně ZD. J)

Maya

Napsat komentář