Jak jsem přežila bazén

Minulý rok jsem nesmočila v létě ani jeden úd. Na vině byla reklamace nového bazénu s perličkou, podaná v květnu a vyřízená koncem září vrácením peněz. Byla jsem pevně rozhodnuta, že letos to musí klapnout!

V dubnu, poté, co jsem rozdejchala, že mi pod tíhou sněhu praskla střecha a tající sníh mi zničil byteček, jsem usoudila, že je čas na koupi bazénu a čističky. Nabízené bazény nesplňovaly mou představu. S čističkou jsem byla úspěšnější a tak spolu s pytlem filtračního písku zaujmula čekací místo v přístřešku.

Letnímu válení v bazénu nemohlo tentokrát nic stát v cestě! Jak já si snila!!

Když koncem června konečně opadla voda v domě a sklepech po jarní povodni. Když drny  na zahradě neplavaly po spodní hladině. Když pohyb se zlomeným  kotníkem  už nevyžadoval obě berle, usoudila jsem, že je ten správný čas na koupi bazénu.  Plna optimizmu jsem vyrazila směr obchoďák. Až tam mi došlo, že plavky a bazény se kupují v zimě a lyže v létě. Už bylo vše přebrané a já si koupila bazén v rámci možností, jak finančních, tak rozměrových. Detail ve formě, kdo mi pomůže tu obrovskou krabici dát do auta byl vyřešen po odpovědi pokladní, že je jich málo. Nasoukala jsem ji tam a vítězně vyrazila směr domov.

Nastala instalace. Mamka, prosta všech vědomostí týkajících se techniky, rozhodla, že na beton se dá PVC, co bylo na půdě, mimochodem velmi  kvalitní. Neměla jsem sílu ji vysvětlovat, že se na tom zabiju, že koberec, co tam byl předcházející roky, je zcela vyhovující, protože krásně vysychá. Mí dvoumetroví synové jsou na rozkazy jejich nemohoucí stopadesáticentimetrové babičky už zvyklí. Vše probíhalo skvěle. Mamka byla spokojená, já seděla na židli s nohou nataženou a synové vše bravurně zvládli. Až do fáze, kdy po několika hodinách napouštění byl bazén pořád poloprázdný. Ano, byla v něm díra. „Mami, to snad není pravda, běž to reklamovat!“ „ Pánové, vaše stará chorá matka už nemá sílu se dohadovat, prosím, zalepte to, ať alespoň letos smočím údy.“

Jsou to hodní synové. Bez řečí zalepili díru, dopustili vodu, já dodala chemii a tři parné týdny, kdy psi se prali o kousek stínu, se já válela v bazénu. Samozřejmě, jen když máma tvrdě spala, protože ona má z pozice upoutaného na lůžko zcela jiné představy o nakládání s časem. Zahálka je cesta do pekla a válení v bazénu je přece jen válení.

PVC pod bazénem se ukázalo jako téměř smrtící zbraň, pokud trochu zvlhlo. Ale já to vyřešila tím, že jsem se pohybovala v ponožkách a ne bosa. A jako bonus byl v blízkosti sušák na prádlo, takže další záchranný bod. Celá akce koupání proběhla bez úrazu.

Drahá čistička neopustila své čekací místo, protože instalace na děravý bazén by byla zbytečná.

Nastal avízovaný poslední teplý zářijový víkend a já usoudila, že je to jediný možný čas, kdy sklidit bazén. Hlavně proto, že mamka byla ve špitále a mohla se tato akce uskutečnit bez dalších nepochopitelných rozkazů a rad. Mělo to jen jeden nedostatek, synové měli zrovna službu v práci. No nic, to zvládnu. Vodu jsem vypustila, neustále jsme se pohybovala s nějakou oporou, abych neuklouzla.

Musela jsem se pochválit, jak jsem to zvládla, i když to chvílemi hraničilo s padnutím z vysílení. Už jen poslední úkon, obrátit jej dnem vzhůru, aby vytekla všechna voda. Stoupla jsem na PVC, které bylo tak kluzké, že led byl podle něj smirkový papír a oběma rukama zabrala. Najednou tma a ticho. Uvědomuji si, že mě nic nebolí, aha, tak to jsem mrtvá. Otevřu oči a vidím modré nebe. Ani tohle mě nepřesvědčilo. Pohnu rukou, nohama, kotník nebolí, cítím mokro na svém těle a zvedám pomalinku hlavu. Já žiju! Zase mi ulétla myšlenka na našu stařu: „ Spadneš jak pytel hoven a teď se tu váliš jak kravěnec.“ Musím se smát. Pomalinku se přitahuji k sušáku a stoupám na jednu nohu. Nebolí, teď zkouška zlomeného kotníku, také nebolí. Stojím!. Teď mi to došlo! Ještě, že za roky pečlivého vykrmování z mého sexy zadečku je pořádná zadnice, ta zachránila kostrč a další kosti před zlámáním. Konečně výhoda, že jsem baculka! Díky, mé Michelinky!

Druhý den, když už pršelo, přišli synové a ptali se, proč jsem na ně nepočkala, že by to udělali. Když jsem jim popisovala, jak jsem sebou švihla, podívali se na mě jako na blba a prohlásili: „ Proboha proč jsi jej  otáčela a čistila, když je píchlej a půjde vyhodit? My bychom jej u dna rozřízli a bylo by to.“

Tu otevřenou hubu jako Kelišová jsem zavřela po pár minutách.

Poučení? Jsem blond! A příští rok netuším, jak tentokrát vyzrát na bazén. Už bych fakt měla jednou mít navrch já! 🙂

Komentáře

  1. Peggy napsal(a)

    Mayo,no tvé příběhy jsou nekonečné boje se všemi živly, co snad mohou člověka pronásledovat.Ale žasnu nad tvou neskonalou trpělivostí a silou. Já neměla s bazénem podobné zkušenosti, sloužil věrně, byl ke mně přívětivý.Milovala jsem ho hlavně proto, že nám poskytoval ty nejkrásnější chvíle s dětmi. Panebože,nejpěknější fotky z tý doby, máme právě ty bazénové.Jsou skoro umělecké, zachycené okamžiky s tříští vody, odraz tyrkysu a slunce , opálená kůže blýskyvého bronzu, jojo, bazén v zahradě, ten mi tu chybí…Mayo, dík.Díky tobě se mi vrátily vzpomínky, proti kterým nebojuji, jsou laskavé.. Pěkný den

  2. Emma napsal(a)

    Mayo, nádhera!
    Vždycky mám radost, když zjistím, že průšvihy nepřitahuji jen já! Úplně jsem to viděla “v barvách”.
    Krásné dny a kalamitám ZDAR!
    Em 😀 😀 😀

  3. vlk napsal(a)

    čelk
    koukám, že s bazenem to byla tvoje tradiční story.. Ty jsi fakt pecháčekk pohledání. Kdybys koupila do záhrady trpaslíka, najdeš tam ráno nejspíš nějakého nového Stalina z Letné. Jenže ze sádry a milé tváře a barevných šatiček…
    Ale stejně tak platí, že není na světě nic, co by tě dostalo a co bys nezvládla.

Napsat komentář