Dříve Hadrák, dnes unikátní veterán

Ohlédněme se za jednou českou automobilovou legendou, která byla určena invalidům. Dnes je originální vozítko unikátem, kterým se chlubí výstřední sběratelé a romantici. Dříve narození kdysi nad Velorexem krčili nos. Dnes se při jeho spatření nostalgicky usmívají.

Kdo by ho neznal, třeba jen z filmu, v němž Dalibor Vrána jako falešný vrchní předjíždí na plné čáře autobus. Hadrák, Hadraplán, Prchající stan. To jsou jen některé z přezdívek dnes už historického tříkolového vozítka vyráběného v padesátých a šedesátých letech minulého století pod názvem Velorex. Dnes už jej na silnici téměř neuvidíte, a kdybyste jej chtěli koupit, sáhnete pořádně hluboko do kapsy. Sto tisíc korun za plátěného krasavce je zcela běžná taxa.

Dříve Oskar, později Velorex

Na pětapadesát těchto koženkou potažených krasavců se před časem sjelo do Bukovan na Benešovsku, kde se už po desáté sešli fandové těchto originálních veteránů na pravidelném Ortotraxním srazu Velorexů. Bukovanský sraz každoročně uzavírá řadu setkání příznivců těchto unikátních dvoutaktů.

„Jsou tu majitelé Velorexů z celé republiky. Většina z nich je mladší, než jejich Oskar. To je původní označení podle káry na ose, pod kterým se Velorexy vyráběly. Nejvzdálenější účastník sem přijel až z Maďarska,“ informoval u večerního guláše v areálu výletní sokolské restaurace Stodola, kde nacházejí velorexáci zázemí pro svá setkání, pořadatel srazu Tomáš Jaroň.

To už měly plátěné tříkolky a jejich osádky za sebou vyřazovací boje zhruba stokilometrové jízdy po silnicích Týnecka a Benešovska. Při nichž museli splnit požadované limity a projet v daném čase řadou kontrolních stanovišť.

Tříkolová rarita

„Zítra nás čeká ranní prohlídka strojů a vyhodnocení výsledků dnešní jízdy. Potom se seřadíme do kolony  vyrazíme do muzea motocyklů v Netvořicích,“ přiblížil další program setkání zakladatel Velorex Teamu Praha Tomáš Jaroň s tím, že areál v Bukovanech je pro tato malá vozítka ideální a jejich majitelé jsou tu spokojení. Proto se tu určitě příští rok sejdou, už pojedenácté. V depu strojů stojí vyrovnané tříkolky, které jsou jen o málo větší než dětský kočárek. Mezi nimi lze spatřit i opravdové rarity, jako je „korbička“ z 60. let, kterých bylo vyrobeno asi jen patnáct kusů nebo další kousek vyrobeny v roce 1953. Nikdo z přítomných však nemá tušení, kolik těchto tříkolek se v současnosti na českých silnicích pohybuje a kolik jich ještě ukrývají půdy nebo stodoly. Podle údajů některých jezdí už asi jen sedm stovek z původně osmnácti tisíc těchto plátěných krasavců, kteří byli původně určeny invalidům.

Romantici a dobrodruzi

Majitelé tříkolek s obsahem 250 nebo 350 kubíků říkají, že na hlavních tazích je s jejich stroji nejspíš neuvidíte. Oblíbili si méně frekventované silnice, kde svou cestovní rychlostí kolem osmdesátky nejsou brzdou provozu a kde také tolik nefouká. Vítr s poryvy je asi největším nepřítelem majitelů Velorexů. Fandové Hadráků jsou nejen motoristé, ale tak trochu i romantici a dobrodruzi. Jak jinak si vysvětlit jejich toulání po Evropě, šplhání k alpským velikánům či expedice do Afriky nebo za polární kruh.

„Vyjeli jsme v tříčlenné expedici přes Rakousko do Itálie a pak trajektem do Tunisu. Najeli jsme za tři týdny tisíce kilometrů v tvrdých podmínkách. Přesto nejhorší závadou, co nás potkala, bylo píchlé zadní kolo a několikrát jsme museli čistit karburátor, protože byl zanesený pískem,“ podělil se o zážitky Miroslav Mondry, který na sraz dorazil z podle něho nedalekých Karlových Varů. Předseda karlovarských velorexářů se však jen s Afrikou nespokojí a za tři roky by chtěl vyrazit s expedičním týmem Hadraplánů na Aljašku.

Napsat komentář