Doktor Petarda (1) / Exitus

1. Exitus

Amen * Nebe se odstěhovalo do pekla * Nepozvete mě na krvavý bifteček, doktore? * Kristůsek bez kříže * Smrt Madonny * Krvavé odstrojování * Kousek Máří Magdalény * Léta vzpomínek * Rytířské brnění jménem cynismus * Rituál s Evou * Lidi  jsou vlaky * Okamžik vstoupil na nebesa * Nosila mu duši do čistírny * Pravidla „Člověče, nezlob se“ * Ani podtržítko, ani spojovník * Album se spoustou prázdných stránek * Momentky jako plovací vesta * Zženštilost rváče s Osudem * Kolik vteřin slabosti je příděl pro chlapa? * Urvaný jako pes
_____________________________

„Sestro pište: Exitus 16.40.“

Drobná postava docenta Abraháma se opírá o operační stůl a zakrvácenou rukavicí si ze zpocené tváře sešupuje roušku. Jeho obličej vykazuje nepatrné známky života. Všeobecně známý i po smrti půvabný obličej zestárlé megastar na stole pod ním nikoli.

Amen. Dělal jsem, co jsem mohl.

Jejich předkové v téhle chvíli otvírali okno, aby duše mohla najít cestu do nebe. Na operačním sále okna nejsou. Nebe se odstěhovalo do pekla.

Lékař se s ostatními neloučí. Zítra ráno se jede dál. Po operačním sále se jako roboti rozběhly sálové sestry a nemocniční sluhové. Operační rukavice už skončily v koši. Drobná postava docenta Abraháma stojí s rozpaženýma rukama a sestřička z něj ohleduplně strhává zakrvácený zelený plášť na jedno použití. Je tak vyčerpaný, že toho sám není schopen. I on už použitý byl. Při záběru z ánfasu vypadá jako neuměle vyřezaný Kristůsek, kterého starý řezbář ještě nestačil přibít na kříž. S hlavou ke straně a výrazem trpitele, který snímá hříchy světa. Co teď?

V nekrolozích ve všech zítřejších novinách bude napsáno, že smrt Madonny, bývalé legendy světové populární hudby, nastala i přes maximální osobní péči doc. MUDr. Petra Abraháma, když podlehla dlouhodobým potížím neslučitelným se životem…

Sestřička doktora při krvavém odstrojování malinko vyzývavě pohladí po zádech a unaveně se usměje. Je v tom i  kousek stárnoucí Máří Magdalény. Ti dva spolu mají léta vzpomínek.

„Nepozvete mě na krvavý bifteček, pane doktore?“ zašeptá mu do ucha.

Doktor se rezignovaně ušklíbne. Cynismus jako rytířské brnění… Má tenhle rituál s Evou rád. Jsou jako vlaky. Míjejí se životem každý po jiné koleji, ale letmé zamávání z okna bývá někdy tou vzácnou chvílí, kdy okamžik vstoupil na nebesa, kdy chvíle je právě tak okamžikem jako věčností.

Jeden čas mu nosila duši do čistírny. Teď jen vzácně. Něco jako každý rok touhle dobou. Ani jeden z nich o pravidlech hry „Člověče, nezlob se“ už nediskutuje.

Míjejí se, odcházejí od sebe každý jinam domů, ale to, co je mezi nimi, není podtržítko ani spojovník. Spíš pomlčka. Stejné momentky letí jejich hlavami v druhém plánu. Stejné momentky ve dvou různých hlavách, album s několika desítkami fotek a spoustou prázdných stránek… Neuvěřitelná síla vteřinových napojení, pilířů v rozměru lidského věku. Silné momentky jako plovací vesta, když hrozí, anebo přijde ztroskotání…

Eva ví, že doktorovi není do řeči. Pouští ji do dveří k předsálí první a ztěžklou ruku jí položí na rameno. Od rváče s osudem, jako je on, to působí až trochu zženštile. Kolik vteřin, minut nebo roků slabosti je příděl pro život chlapa?

Všichni to o nich dvou už léta vědí, ale nikdo se nedívá. Není na co.

Doktor je urvaný jako pes.

2. Docent Abrahám větrá hlavu

Slova jak štěrk sekají do lýtek * Pod skalpelem * Perspektiva popelnice * Můj bože, mládí, jsi tulák, vagabund a kradeš * Neslazený hlas a slova proti srsti * Písničky na dřeň * Pásla husí kůži na jejich zádech * Vyvětrat čelo * Jel Smíchovem a do smíchu mu nebylo * Liliová ulice * Pooperační dávka chůze * Splynout s podzimem * Hlava začínala vidět * Samičky

__________________________

Ani nevěděl, jak se vymotal ze špitálu. Nechával za sebou komplex modrých neosobních nemocničních budov jako pohozené pyžamo. Znal tam už všechno po paměti a všichni znali jeho. Každý z oddělení se mu v tuhle chvíli raději klidil z cesty. Slova jako štěrk sekají do lýtek.

Dá se zvyknout na to, že ti někdo zůstane pod skalpelem? Nebylo to poprvé a nebylo to taky naposled. Jen se vždycky cítil jak igelitový pytel s odpadky. Perspektiva popelnice. Perspektiva kontejner. Obrovské vzorně organizované smetiště s miliony podobných pytlů.

Morenu vhodí do proudu a vracejí se s létem,

lípa se posté vzepne do mraků,

zas noví milenci jdou naproti svým dětem

a stará tráva hoří od vlaku.

 

Zas přijdou jarní prosluněné podvečery,

ty, kdy je vidět dvakrát daleko,

kdy mámy láskyplně trnou o své dcery,

kdy prvně hraje letní kino za řekou…

 

Můj bože, mládí…

Kde je ta síla, hladkost, pnutí,

co z toho, že teď vím o světě víc?

Kdy ty jsi vyšlo z mého bytu do ulic?

Kde jsou ta rána, každé s novou chutí?

 

Můj bože, mládí…

Není mi líto, že jsme oba sami,

že z domu víc už nevyženeš chlad,

že stoupám vzhůru, vzhůru čelem vzad,

že břehy mé jsou modré pomněnkami.

 

Můj bože, mládí…

Jsi tulák vagabund a kradeš,

někdy mám chuť tě spráskat jako psa,

někdy mám chuť tě spráskat jako psa,

ty slizký jedovatý hade.

 

Můj bože, mládí…

Jak sněhuláci sochy bílé

vyšli mí spolužáci z třídy do ulic,

co z toho mám,

že teď vím o světě víc,

něco mi píšou, kam jsem dala brýle?

 

Můj bože, mládí… V hlavě mu hrají písničku z pravěku. Petrův nejlepší kamarád Hardy ji pro tu zpěvačku napsal, když mu ještě nebylo třicet. Ta jasnozřivost! Petr ji před časem objevil na zaprášeném cédéčku, kterými se bezmyšlenkovitě prohraboval v bazaru. Dokonce si nebyl jistý, jestli unicom v autě ještě bude umět ten starobylý nosič přečíst.

Neslazený hlas šansoniérky a slova proti srsti ho ale i po těch letech chytla za hlavu a vytáhla mu ji do průvanu. Zpívávala písničky, které šly na dřeň… Kde je jí konec? Takový snad už dneska nikdo ani není.

Vymetali s Hardym kdejaký koncert. Bývala to zvláštní doba. Nacpaná Lucerna, upocení lidé v hledišti beze strachu a štítivosti namačkaní na sebe. Nějak zvláštně to mezi nimi vibrovalo. A ona stála v černých šatech sama na jevišti jako seschlá švestka a pásla husí kůži na jejich zádech. To už je let.

Na parkovišti před chirurgií nasedl do stříbrné škodovky i3001 a pomalu bezhlučně se sunul k bráně. Závora vyjela vzhůru a vrátný ledabyle pokynul. Doktor ho nevnímal. Domů se mu ještě nechtělo. Musel si vyvětrat hlavu.

Projížděl k centru Prahy Smíchovem, ale do smíchu mu nebylo. Jako vždycky, když mu zůstane pod rukama madona.  Zajel až na parkoviště u Národního divadla. Nehleděl na daň z luxusu, kterou za vjezd do centrální zóny musel zaplatit, a vyšel uličkami ke Starému Městu.

Betlémské náměstí, Liliová ulice. Podzimní Praha byla těžce nostalgická. Vřískajících turistů rapidně ubylo a on mohl s rukama v kapsách khaki bundy nachodit ve starobylých uličkách svoji pooperační dávku. Nebylo to moc. Půlhodinka… Měl svou chvíli, kdy chtěl jen tak chodit a vidět neviděn. Splynout s podzimem. Být jedním z pomalu se snášejících listů, klouzajících po šikmých rovinách podzimního vzduchu.

Po celodenním zápřahu nad operačním stolem sotva stál na nohou. Otevřel dveře do první poloprázdné kavárničky. Jedno pořádně velké kafe. Hlava začínala vidět: dvě nádherné mladé samičky za stolkem u okna. Té, co k němu seděla zády, vylézala z džínsů kraječková šňůrka miniaturních kalhotek… Starého pána u šachového stolku, který tu možná léta nad zvětralým pivem řeší neřešitelné šachové úlohy…

Docent Petr Abrahám se probouzel k životu…

(Pokračování zítra)

(Zásilková služba Arcadia Art Agency, Renoirova 1051/2a,152 00 Praha 5)

Napsat komentář