Dobrodružství na veřejném záchodě


Ještě když jsem byla hodně malá, moje máma mě vzala s sebou i na veřejný záchod. Učila mě očistit prkénko toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: “Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda.” Pak mi ukázala záchodovou “pozici”, která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.

To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto “pozici” vydržet, když je můj močák těsně před explozí.

Když „musíš jít“ na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu. Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.

Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vsoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí….., podržím je rukou. Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale….. žádný tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe, a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky „stíná“ hlavu, jelikož máš kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu „střádala“ a z něhož většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby náhodou…..

Ale vraťme se ke dveřím….. jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost – podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově sudnaváš kalhotky a zaujímáš „pozici“…..

Úleva…… Áhhhhhh….. Ještě větší úleva….. A najednou ti zazvoní mobil – který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly začínají vypovídat službu…. Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ „pozici“, nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály, snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse a od kterého sis ušpinila silónky – což bude určitě vidět!!!  Ale mobil už naštěstí přestal zvonit. Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí, začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale….. haha! Role je prázdná…!

Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ješte kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: „OBSAZENOOOOOO“!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon.

Jak se snažíš ho definitivně vypnout, onen kousek kapesníku ti vypadne z ruky přímo do loužičky na podlaze, o které si nejseš jistá, jestli je voda nebo hmmmm….. che! Nohy už nezvládají vypětí, podlomí se ti a ty letíš naznak, až dosedneš na záchodovou mísu. V mžiku jsi opět na nohách, se štítivým odporem, ale už je příliš pozdě, tvůj zadek už přišel do kontaktu s těmi všemi původci a formami života z prkénka, které jsi TY, i když jsi měla čas to udělat, předtím neobložila toaletním papírem, který tu v každém případě nebyl. Když pomineme tu ránu do hlavy, uříznutou hlavu od ucha kabelky, ušpiněné nohy a silónky a tu ještě stále vlhkou věc i vzpomínku na to, jak ti máma říká: „To je nechutné….. nedokážeš si představit, jaké všechny nemoci bys tu mohla chytnout……“, tahle katastrofa tím ještě nekončí…

Automatický senzor záchoda je teď tak zmatený, že nechá vodu spláchnout do odpadu všechno tak vehementně, že se musíš chytit držáku, na kterém visí toaletní papír (pokud tu je) ze strachu, že tě spláchne s sebou a ty vypluješ někde v Číně. Až teď konečně rezignuješ. Jsi zlitá vodou, která vystříkla ze záchodové mísy jako fontána. Jsi vyčerpaná. Snažíš se utřít celofánem ze žvýkaček Winterfresh a pak vyjdeš z kabinky k umývadlu. Nejsi schopna zjistit, jak funguje automatický senzor na kohoutku, tak si umyješ ruce slinami a utřeš je do papírového ručníku.

Procházíš kolem fronty žen, které ještě stále čekají se zkříženýma nohama, a nejsi schopna se ani zdvořile usmát. Vtom tě jakási dobrá duše na konci řady upozorní, že za sebou táhneš na botě přilepený toaletní papír dlohý jak Mississippi…! Sundáš ho z podrážky boty, tupě ho vložíš do ruky ženě, která ti to sdělila, jemně řekneš: „Vemte si ho….., možná ho budete potřebovat!!!“ a vyjdeš ven.

Tam koukneš na svého manžela, který vešel na pánský záchod, použil ho a vyšel zas ven a který měl dostatek času si přečíst Vojnu a mír, zatímco na tebe čekal. „Proč ti to tak dlouho trvalo?“ zeptá se tě naštvaně…. „Bál jsem se o tebe….. dokonce jsem ti volal, jestli se ti něco nestalo…….., ale nezvedalas to!!!!!!!“. A tohle je přesně ta chvíle, kdy ho pošleš do „hajzlu!“.

Tento příběh je věnován VŠEM ŽENÁM NA CELÉM SVĚTĚ, které kdy musely použít veřejný záchod. A konečně vysvětluje vám, naši mužové, proč nám to tak dlouho trvá.

Suat Eman, Freedigitalphoto

Komentáře

  1. Maya napsal(a)

    Tohle je klasika!:-))
    Bratr promoval v roce 1984 v Liptovském Mikuláši. Na posledním odpočívadle před městem se naskytl zajímavý pohled. Zastavilo auto s českou, či moravskou značkou vyběhlo osazenstvo a začalo hromadné převlékání mezi otevřenými dveřmi a kufry do svátečních rób a obleků. Připomínalo to vozovou hradbu husitů. Protože jsme všichni měli za sebou pět a víc hodin cesty, ustrojeni jsme se vrhli na veřejné záchodky. V zašlém a špinavém zrcadle jsem se neviděla, natož se nějak přikrášlit a tak jsem otevřela kabinku. ŠOK!! Díra v zemi, u ní dvě šlapky a dveře začínali 50cm od země a končily ve výši očí. Bojovala jsem s myšlenkou, že to vydržím,ale touha mého močového měchýře byla silnější.Uvázala jsem uzel na mých hříšně drahých šatech a v lodičkách na neuvěřitelně vysokém podpatku jsem zaujmula pozici blba nad dírou. Ještě, že nebyly přes vrch dveří vidět mé vytřeštěné oči. Roztáhla jsme obě ruce, ale nedosahovaly na stěny. Má stabilita byla velice nestabilní. Když už jsem myslela, že už mám tu hrůzu za sebou, uslyšela jsem hluk a mé nohy včetně lodiček ošplíchl proud vody se směsí toho, co bylo u díry a odrazem jsem měla ten hnus až na stehnech. Já se zakymácela a hrozilo, že se v tom ještě vymáchám. Vybrala jsem to a vyběhla ven. Uklízečka měla velkou hadici a tou stříkala po zemi a z dvou metrů i do kabinek. Zařvala jsem na ni jestli je normální?!! Odpověděla ” aby si sa neposrala”. Když mě tatínek viděl, začal se smát. Já, která před chvílí byla ještě za dámu, jsem byla jako mokré kotě. “Bohunko, tak takhle je to v Rusku!” Do města jsem jela obutá v teniskách a maminka mi vysušovala botičky. Nakonec promoce byla nádherná a Češi a Moraváci se na sebe potutleně smáli a mrkali, protože všichni měli stejný zážitek na posledním odpočívadle před Liptovským Mikulášem.:-))

  2. wbgarden napsal(a)

    O veškerém hajzlíkování v bývalém cccp bych mohl i já cosi adhocnouti tu. Neb po tři léta přerušovaně o prázdninách jsem to zažíval na vlastní onú.
    Prostě družba.
    Myslím že to bylo někdy kolem osumašedesátého, kdy pod potěmkinovými schody v oděse byl otevřen novyj marskoj vakzal. No luxus vůkol. I rozkřiklo se to až na naše obščežiťje no. vósem, že tam mají i naše porculánové bíloučké hajzlíky. Po měsíci voňavého šlapkování to byla skoro zpráva z jiného světa. Byl jsem tam jako první a jako první jsem taky neskutečně tenkrát zavyl.
    Ano byly tam kabinky, možná víc než deset, jenže přepážky kabinek začínaly těch zmíněných už tu padesát cenťáků nad podlahou a končily tak bratru deset čísel pod ramenen sedícího na porculánku člověka.. Takže souzi si tam hověli, někteří četli pravdu, někteří jen tak o nespravedlnostech kapitalistického světa rozprávěli spolu. Pár jedinců se ovšem nebezpečně povyšovalo. To byli ti, kteří se pravděpodoně s porculánkem setkali asi poprvé a pro sichr vylezli až na prkýnko.
    Ovšem pravý ruský hajzl, to jsou pouze dva kůly, jak mi u baru pak pravil jistý gruzín. Jeden se zapíchne do věčně zmrzlé země, by se bylo čeho držet, a druhým se odhánějí vlci, medvědi a komouši.
    Dám družbu a družba je, jak je jistě všeobecně známo, a jak mi u baru pravil jistý gruzín, když se gruzíni, ukrajinci lotyši čukčové atd spojí proti rudejm….
    http://storm.interzet.ru/uploads/posts/2008-08/1218317416_ussra.jpg

Napsat komentář