Děloha není futrál na dítě

S urputností hodnou lepších věcí se snaží paní ministryně spravedlnosti protlačit zákon o náhradním (surogátním) mateřství, které by mělo být završeno poskytnutím dítěte neplodnému páru. Její návrh, který krom loňského podzimního „kulatého stolu“ nebyl nikde diskutován a již se projednává ve vládním výboru pro lidská práva, kamžto nedopatřením (nebo naopak) z uvedeného jednání nedošla jedna podstatná část.

Není mi jasné, proč chce paní ministryně zaplevelit náš dostatečně chaotický právní systém dalším paskvilem, který by buď zcela rozvrátil stávající zákon o rodině a zrušil jeho klíčovou část (matkou je žena, která dítě porodila), nebo by přinesl další legislativní potrat s nezbytnými novelizacemi ještě dříve, než by vstoupil v platnost. O motivech její usilovné snahy lze jen spekulovat, v žádném případě však nejde o naléhavou společenskou prioritu.

Své názory na tento (abych se nedopustil urážky majestátu, tak bez epitet) nápad jsem na podzim 2009 prezentoval ve stati Děloha na leasing a proč jsem proti (dostupné na blogu http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=7403). Rád bych tento text doplnil o několik skutečností týkajících se postavení, rizik a práv těch zúčastněných, kterým se předkladatelky zdaleka nevěnovaly tolik, jako virtuálnímu právu neplodné ženy na dítě (čekám, kdy v duchu vznikající svérázné tradice vznesou některé ženy svá práva na manžela s opčním právem na tchyni).

Začněme etickým hlediskem a myslím, že se můžeme shodnout na Aristotelově názoru (Etika Nikomachova), že jde o hledání „dobra“. Novorozeně uložené do až dosud beznadějně prázdné kolébky je pro objednávající pár nepochybně dobrem. (A já dodávám: pokud dítě bude zdravé! Ale co když nebude?) Je však celý proces také dobrem pro dítě a pro „náhradní matku“? Jí bych chtěl věnovat následující řádky, i když ona sama v režii ministerstva spravedlnosti (MS) jako by měla v celém dramatu zanedbatelnou roli, označovanou herci jako štěk (také hund). Přijde, otěhotní, odnosí, porodí, odevzdá, odejde, může se odlíčit, umejt a jít domů. Skutečně tu není žádný problém?

Z blíže neupřesněné špionážní zprávy představitelek MS na jednání vládního výboru pro lidská práva (8.2.2010) vyplynulo, že v 60-65 % případů (jakých?) se jedná o „částečnou surogaci“, což znamená, že dárkyní vajíčka je sama náhradní matka. Advocatus diaboli se ptá: Je tohle ještě medicína? Je oplodnění zdravé fertilní ženy léčebným úkonem? Jestliže ano, která pojišťovna a komu to bude hradit? Ale to ať si vyřídí právníci, já chci upozornit na bio-psycho-sociální rizika, které tato žena ponese. Nejen u paní ministryně, také u ní mě zajímají motivy, leč také stupeň jejího porozumění celé situaci. Chce pomoci lidem, kteří zoufale touží po dítěti (jejich hlubinné motivy rozpatlávat nebudu). Proč? Je tak altruistická, že spolkne jen tak všechny rituály (viz poslední odstavec!) spojené s početím, devět měsíců ne právě nejpohodovějšího života zakončených porodem, po němž bude následovat totální masakr všech biologických, psychologických i spirituálních mechanismů, jež se k mateřství pojí? Pokud si myslí, že pocit ušlechtilosti jí bude dostatečnou odměnou, tak to nedomyslela. On je totiž zatracený rozdíl mezi „myslet si“ a „prožít to“.

Ale mohou tu být i jiné důvody k páchání dobrých skutků. Mezi nimi je na čelném místě pocit viny, nejčastěji za předchozí potraty, či odložené děti, jak plyne z dostupné, byť velmi sporé literatury. Dárcovská „ušlechtilost“ však může sytit i zcela sobecké potřeby: narcismus, kompenzaci mindráků, potřebu slávy nebo alespoň uznání, atd. Nebo chce hypotéku a nedosáhne na splátky? Luxusní výlet kolem světa jako kompenzaci za prožitá trápení? To byla jediná věc, v níž byli účastníci zasedání  svorní: komercializaci v takovémto případě nikdy nelze vyloučit („ale lze ji eliminovat“, prohlásily mluvčí MS – to už není ani k smíchu). Kdo by tyhle aspekty měl posuzovat? Vždyť jsou to vklady, které dostane dítě do vínku. Zatím tato virtuální osoba vystupuje jako sólistka, ale co když má rodinu? Jak se k tomu postaví partner, jak děti? Co když nakonec zvítězí zdravé a přirozené instinkty a ona odmítne dítě vydat? A tak dále…

Co je však mnohem podstatnější, jsou biologické a psychologické děje odehrávající se během fyziologického těhotenství, porodu a v časných poporodních obdobích. Příroda totiž své zákony štupovala trochu déle než paní ministryně, jsou tedy sesumírovány lépe a platí! Jaké procesy se odehrávají během proměny milenky v budoucí matku a nakonec matku? Z toho mála, co víme, je jasné, že jde o komplexní děje, které mají zajistit přežití bezbrannému novorozenci vrženému z poklidu vesměs parazitické, ale nikterak pasivní existence v děloze do protivenství světa (a to pomíjím letošní zimu, politickou situaci a krizi). S početím se objeví nejen chutě na kyselé okurky, ale v první řadě hormonální změny. Ty však nejdou osamoceně; všechny tři řídící systémy – endokrinní, imunitní a nervový – jsou úzce propojeny. Mozek budoucí matky se na novou situaci začne připravovat rovněž; musí se jednak naučit rozeznat potřeby a přání děťátka, jednak jim také umět vyhovět. I prvorodička má mnohem více instinktů, než žena, která nerodila a s každým dalším těhotenstvím se její schopnosti rozvíjejí. Kultivují se od okamžiku početí a jejich kvalita strmě stoupá před porodem a bezprostředně po něm.

Substrátem těchto dovedností jsou dramatické změny v neuronální síti, v jejím objemu, aktivitě a kapacitě. Jsou to především oblasti hypotalamu odpovědné nejen za regulaci ženských pohlavních hormonů, ale celé řady dalších pochodů. Jiným aktivovaným centrem je hipokampus – paměťová banka. Její úkol spočívá ve zlepšení učení a paměti, zejména prostorové. Neuronům zde vyrůstají nové výběžky, vytvářejí se nové spoje; budoucí maminka musí přeci vědět, kde jsou po ruce zásoby, ať už v pelíšku nebo mimo něj, aby nemusela nechat své děťátko dlouho o samotě jako možnou kořist predátorů.

Ano, predátorů, nepřátel a škůdců. Proto se zostřuje její vnímání, aktivují se emoční stavy. Tuto skutečnost je možné prokázat pokusem: předložíme-li fotografie obličejů zachycující různé výrazy, rozeznají budoucí maminky daleko přesněji než netěhotné ženy a mnohokrát přesněji než muži emoční naladění vyfotografované osoby. Speciálně citlivé jsou na signály hrozícího nebezpečí, tedy na výrazy vyjadřující (i podprahově) strach nebo hněv, později i hnus. Tato schopnost jde ruku v ruce se stoupající úzkostností. Smyslem tohoto naladění je ochrana potomka; příliš suverénní matka, či dokonce v tomto ohledu přiblblý otec, by nerozpoznali nebezpečí včas a dítě by mohlo být ohroženo. Vyšší míra úzkosti se může projevit v  poruchách nálady po porodu, zvláště nemá-li nedělka dostatečnou podporu z okolí (výskyt tzv. poporodního blues je mnohem nižší ve společenstvích, která mají jednodušší, ale bezpečnější a těsnější sociální vztahy).

O primární připoutávací vazbě jsem se dostatečně rozepsal ve svém předchozím textu, zde bych jenom zmínil, že podobně jako ctnost je sama sobě odměnou, jsou pocity vycházející z tohoto vztahu přínosné (a pochopitelně nezbytné) pro novorozence, ale šťastný uspokojující a naplňující pocit odměny prožívá i matka. Ve hře je celý orchestr neurohumorálních regulačních mechanismů. Ze všech biologických kořenů vyrůstají procesy psychické a dítě v děloze velmi dobře pozná, zda je vítané nebo nechtěné. Zde jen připomenu světově prioritní práce Langmajera a Maťejčka o „nechtěných dětech“ a jejich těžkých deficitech počínaje těhotenskými komplikacemi, nízkou porodní váhou, enormně vyšší nemocností přes špatné prospívání až po destruktivní sociální maladaptaci, kterou transgeneračně předávaly svým dětem, třebas počatým v lásce a s nejlepšími úmysly.

Jak vyřeší surogátní matka dilema mezi přírodními silami a svým slibem vzdát se dítěte? Bude na ně myslet od samého početí jako na nechtěné? Nebo si po porodu nechá vymýt mozek specialistou? Nebo se stane naší pacientkou pronásledovanou pocity viny? Nebo zcela popře svou osobnost (depersonalizace) i své pocity a bude ve stylu proslavenějších pachatelů zla tvrdit, že ona by to nikdy ze své vůle neudělala, ale když jí to přikázali, tak co jí zbývalo? Je to trochu jako Sophiina volba a nevím, proč má být tento stav posvěcen zákonem.

A vůbec se mi nelíbí, jak se chystaná úprava vaří pod pokličkou. Jedinou skutečně kompetentní osobou na zmíněném zasedání vládních zastánců lidských práv byla doc. JUDr. Senta Radvanová z Právnické fakulty UK v Praze, která vystoupila jako znalkyně práva a vyslovila jasné právní stanovisko. Negativní. Kde ale sakra jsou ti, co by se měli brát za práva dětí? Kde jsou představitelé lékařské etiky? Vystoupení mluvčích MS mi přišlo značně amatérské, zejména nápad přebrat zákonnou úpravu z britské (kde funguje po staletí zcela jiný právní systém, než u nás). Proč bychom měli být sedmou nebo osmou zemí na světě, která si bude zahrávat s tímto ohněm? Proč by musela medicína dělat vše, co dokáže, ať to stojí, co to stojí? Bude příštím zadáním klonování?

Vím, že mnoho lidí se mnou nesouhlasí, někdy dokonce převelice. Přesto myslím, že Řekové měli pravdu, když říkali že některé kousky se vymstí. Viz citát z Wikipedie: Hybris (βρις) znamenala v řeckém starověku navenek projevovanou pýchu, domýšlivost a aroganci, vyzývavé, drzé jednání a vystupování, jež nutně vyvolá trest bohů, který pak postihne celou společnost. Cum grano salis lze označit pronájem dělohy za prostituci, třebaže ušlechtilou (ale ta dnešní taky začala v chrámech). Proč MS nejdřív nevyřeší problém prostitutek? Vždyť těch nešťastných žen je řádově třikrát víc, než žadatelek o pronájem dělohy a altruistických Ukrajinek, které jej nabízejí.

 

Napsat komentář