Čurin – Mičurin

Při stěhování jsem nucen přemisťovat obsah svých knihoven, stovek, snad tisíce knih se zbavovat. Jenže rozhodnutí, kterou vyřadit, darovat jistému Ústavu sociální péče, pokusit se prodat do antikvariátu, který dnes nestojí o žádnou knihu, darovat ji dětem, které nestojí o žádnou další knihu…

Je to už měsíce nekončící období, hodiny neradostné “zábavy” mezi nutnou prací. Ale přiznávám, že toto pletí knižních lánů má své radostné chvilky.
Ten dnešní souvisí s prolistovaným kalendářem z roku 1949 a článkem “Ovocnář – šlechtitel  I. V. Mičurin.”

To jméno otevře v hlavě nemladého člověka něco neskutečně dávného. Mezi námi kluky pochopitelně slovní hříčku použitou v titulku. Kdo by se té zvukomalby ve věku kolem deseti let nechytil! 🙂
V době našeho dětství a padesátých let tohle jméno zurčelo kolem nás místo jména Masaryk, chodili jsme okopávat záhony do nenáviděného mičurinského kroužku a předpokládali jsme, že tehdy slavný Čurin-Mičurin, musel být pitomec, díky jehož odkazu musíme utrácet své dětství nikoliv s kopací mičudou, ale dřepěním u záhonů na školní zahradě.

Kdo se skrýval za ikonou těch let, za prázdným pojmem bez konkrétního významu v hlavách našeho dětství? Je komické, že po těch letech trávím hodinu času čtením pětašedesát let starého článku a následně i googlováním?

Nejdříve pojďte a poslyšte úryvky z článku Dr. N. Pumeho. Tehdejší publicistické tóny jsou cítit z každé věty…
“I.V. Mičurin se narodil 27. října 1855 ve vsi Jumaševka v Rjazanské gubernii… Svoje vzdělání začal mladý Mičurin v měšťanské škole a potom ve státním gymnasiu v Rjazani. Dokončiti studium na gymnasiu se mu nepodařilo. Roku 1873 se Mičurin sám připravoval ke vstupu na universitu, ale ani to se mu nepodařilo uskutečnit… Život přivedl Mičurina do ztuchlého světa malého železničního úředníčka starého Ruska. Tqěžké životní a pracovní prostředí Mičurina nezlomilo. Aby si trošku přivydělal, kupoval staré vlhkoměry, hodinky, telefony a fotografické aparáty, spravoval je a prodával. Tajným plánem, kterým se zabýval již od dětství, bylo ovocnictví. Svou práci založil na maličkém pozemku v Kozlově.
Začátky byly těžké, nedostatek prostředků brzdil práci, ale Mičurin všechny překážky překonal.
Roku 1888 položil v Rusku základ ke šlechtění ovocných dřevin a zřídil poprvé v dějinách ruského ovocnictví pomologickou školku ke křížení. V té době měl již Mičurin deset tisíc semenáčů ovocných rostlin.
Počíná psát o svých zkušenostech do odborného tisku. Léta 1888 až 1900 jsou dobou hluboce promyšlených výzkumných prací. V letech 1900 až 1905 vypěstoval již řadu vynikajících jabloňových odrůd, odrůd hrušní, švestek, višní, vinné révy a j.
V padesáti letech začíná druhé období jeho činnosti, která je spjata s velkými objevy a úspěchy a přechází k otázkám mezidruhového křížení… Budoucnost za podmínek tehdejšího režimu byla beznadějná a vyhlídky na pomoc velmi chmurné. Pro rozsáhlou vědeckou práci nebylo prostředků. V pozadí vynikajících úspěchů stála práce domácká a do nebe volající chudoba, hraničící se žebrotou… Koncem roku 1912 prohlásil americký profesor F. Meyer, že kdyby byl v Americe takový Mičurin, byl by pozlacen… Dne 18. března 1913 obdržel Mičurin od ministerstva zemědělství USA nabídku, aby se odstěhoval do Ameriky a tam pokračoval ve svých pracech. Mičurin nabídku odmítl se slovy, že zahradnictví je kromě rolnictví nejužitečnějším zaměstnáním pro zdraví národa a nejvýnosnějším odvětvím v zemědělství, nemluvě o tom, že zahradnictví zjemňuje a zušlechťuje charakter člověka a že z Ruska nikam nepůjde. Rostoucí Mičurinova popularita hlavně v USA konečně neušla pozornosti carských úředníků a ruské ministerstvo zemědělství k uhájení své prestiže vyznamenalo Mičurina dvěma řády…
Teprve velká proletářská revoluce, která spojila vědu s tvůrčí silou osvobozené dělnické třídy a s pracujícím selským stavem, otevřela Mičurinovi širokou pracovní perspektivu pro blaho lidstva…
Dne 22. listopadu 1918 přijal Lidový komisariát zemědělství ovocnickou školku Mičurinovu do své správy a Mičurina učinil jejím vedoucím.
Roku 1921 rozšiřuje svou ovocnou školku na pozemcích Troického kláštera.
Do té doby vypěstoval Mičurin již přes 150 nových odrůd, které vznikly křížením. Mezi nimi bylo 45 odrůd jabloní, 20 hrušek, 13 višní, 15 slivoní, 6 třešní atd.
V. I. Lenin, J. V. Stalin a M. I. Kalinin se osobně velice zajímali o Mičurinovy práce…”

Ve zralém věku se samouk Mičurin stal figurinou zneužitou revolucí. Byl vyznamenáván nejvyššími státními vyznamenáními, byla mu udělena doživotní penze, byl o něm natočen film Jih v Tambově, “který měl velký úspěch při propagaci sovětského šlechtění a při popularizaci Mičurinových metod. Film byl předváděn i v Československu.” Roku 1932 bylo dokonce město Kozlov přejmenováno na Mičurinsk. I v Československé republice vyšla kniha Výsledky šedesátileté práce, po jeho smrti vyšly i jeho sebrané spisy.

Stálým pravidlem Mičurinova života bylo: “Nesmíme očekávat od přírody milosti. Vzít od ní, to je náš úkol.”
Ještě před svou smrtí roku 1935 se stal Mičurin i čestným členem Československé akademie věd.

“Mičurina pochovávala celá sovětská země. Smrt vyrvala Mičurina z řad předních bojovníků za vědu a lepší budoucnost a připravila lidstvo o jednoho z nejsmělejších a nejlepších pracovníků.”
V závěru autor oceňuje autor Mičurina jako geniálního genetika a šlechtitele…

Co je ideologický balast a co je realita a co byl nebo snad je vědecký přínos tohoto muže?

Dnešní hodnocení o Mičurinovi říkají, že ho nezajímala ani politika, ani světská sláva. Byl to amatér, biolog-fanatik, jehož heslem bylo: “Neúspěch není hanbou, hanbou je strach z pokusu.”

Od počátků svých pokusů v mládí se zajímal o roubování a  toužil, aby v chladných pásmech Ruska rostly jabloně a hrušně, které budou dávat plody stejně šťavnaté jako v krymských sadech. Věnoval se pěstitelství, kombinoval teplomylné rostliny s odolnými a výsledkem bylo skoro 300 nových odrůd ovoce. Vypěstoval například strom, ktorý plodil velké vynikající hrušky a přitom vydržel mrazy až 36 stupňov Celsia.
Mičurin “vychovával” svět rostlin a stal se amuletem sovětských vůdců, kterým se jeho teorie převýchovy hodila  jako příklad toho, že převychovat lze všechno…

Ještě před sovětskou revolucí se vyjadřoval dosti pohrdlivě o Mendelových “hrachových záhonech” a jeho teoriích dědičnosti. V období dvacátých a třicátých let se díky svému rádobypokračovateli botanikovi T.D. Lysenkovi stal pravděpodobně nevědomky přikrývačem Lysenkových krvavých rozsudků na poli vědeckém. Třídní boj a smrt mnoha vědců v gulagu byl realitou tehdejšího Ruska. Odmítání existence genů a zdůrazňování vzájemného ovlivňování mezi organizmem a prostředím se přenášelo až do absurdností celého sovětského režimu. K Mendelovu učení se Mičurin přiblížil údajně až na konci života.

Sám synek zchudlého šlechtice se stal modlou a symbolem zlořádu, hračkou v rukou systému, který jako pěstitel-fanatik navenek vůbec nevnímal. Byla to naivita amatérského vědce? Nebo klapky na očích s myšlenkou jen na obhajobu svého klidu a zabezpečení prostředků pro pěstitelskou práci?

Z dnešního hlediska je zřejmé, že veškerou pompu kolem své práce nemohl nevnímat. Uvědomoval si zneužití své práce?

Těžko soudit, víme-li už dnes cosi o obludnosti tlaku na jednotlivce v tehdejší době v Rusku.  Mičurin měl mnoho následovníků na celém světě a pochopitelně i u nás. Je-li něco z Mičurinova učení v praxi živé, nemám ponětí a nikde jsem se nedočetl. Snad jen to, že jméno Mičurin nese samozavlažovací truhlík v katalogu několika zahrádkářských firem. Jste informovanější?

Komentáře

Napsat komentář