Co nás nezabije, to nás posílí

Rituály jsou různé a máme je rádi také proto, že nás ubezpečují (trochu ve stylu aztéckých princů) o stabilitě světa a že nám pomáhají zvládat svízelné situace. Nedávno jsem stvořil jeden takový pro těžká rána, zejména když světla ubývá a zimy přibývá a broučci, že už nikam nepoletí, ale já už mám letět za chvíli do práce.


Nejprve poděkuji nebi, že jsem se dnes probudil a že mě zase „bolí celej člověk“, což znamená, že žiju. Pak, přednostně před všemi úkony, běžím na internet, abych se dozvěděl, co řekla, vzkázala, provedla, udělala, nebo naopak neudělala Iveta Bartošová. Když zhltnu titulek, jsem uspokojen, nemusím vidět video, byť inzerované imperativem TO MUSÍTE VIDĚT, ani číst detaily. Nic z toho mě už nezajímá, mně stačí, že vím, že ta čistá dobrá duše ještě žije a že koná. Cokoliv. Její virtuální přítomnost na titulní straně Seznamu.cz mě ujišťuje, že je vše v pořádku, že Země se dále točí, že hradní stráž stále hlídá u vchodu do Hradu a dává mi naději, že moje pracoviště stojí na svém místě.

Dneska tam nebyla a na mě padla ledová hrůza, kterou nikterak neumenšila nabízená možnost dozvědět se něco víc o tom, jak Alžběta ukázala (světu – jak jinak) bradavky, jak Jenofefě narostla celulitida, jakož i zadek a co si o tom myslí Leoš Habeš. Ale Iveta nikde. Neštěstí!! Když jsem děsuplný prožitek převedl do medicínského žargonu, zjistil jsem, že jsem právě prodělal otřesnou životní událost (= life event), která zatížila moje stresové skóre 55 body, což je o pět víc, než porod nebo uzavření do vězení. Otřesen, ale nezlomen jsem se rozhodl řešit vzniklou situaci usilovnou prací. Bez snídaně, nemytý a nečesaný (snad si pro mě přijdou vrány) jsem otevřel poštu a v ní našel článek, který mi vrátil naději. Jeho nadpis zněl: Co nás nezabije, to nás posílí. Anglicky: Whatever Doesn’t Kill Us Can Make Us Stronger a je podepsaný třemi vědeckými kapacitami (Mark D. Seery, E. Alison Holman, and Roxane Cohen Silver).

Věta uvedená v nadpisu jejich práce rozhodně není nová, naopak patří mezi výrony klasické. Použil ji už vynálezce pojmu stres, Hans Selye. On termín stres vlastně nevynalezl, on jej ukradl technikům a zavedl do medicíny, odkud se chytlavě zvukomalebné slovo záhy rozprasilo do každodenního slovníku všech, kteří se zabývají utrpením a profesionálně výmluvami. Selye byl genius, který předběhl dobu a na aplikaci jeho myšlenek do každodenní praxe medicína ještě čeká.

Co spáchal tak geniálního, krom toho že utrápil stovky myší? Udělal logický skok z biologické do psychosociální oblasti (asi proto, že by tolik lidí utrápit nestačil). Když nezpochybnitelně prokázal, že biologické škodliviny (zranění, infekce, hladovění, atd.) vyvolávají určité charakteristické „stresové“ děje v organismu, usoudil, že stejnou škodu napáchají škodlivé podněty z psychosociální oblasti, tedy takzvané rány osudu. Tato hypotéza se potvrdila a položila základ k dosud platné a nosné „teorii životních událostí“, jejíž konečnou podobu rozpracovali američtí psychologové Holmes (není to ten detektiv, ale není vyloučeno, že je to jeho potomek) a Rahe.

Ti vypracovali typicky amerikánskou inventuru sedmatřiceti malérů a zátěží, které člověka mohou potkat a přidělili jim – nikoli svévolně, ale na základě desítek klinických studií – určitý počet „trestných“ bodů od 11 do 100. U lidí patří patří mezi největší stresory např. smrt manžela či manželky (100 bodů) nebo rozvod (75), mezi střední zátěže ztráta zaměstnání (65), vězení nebo porod (50) a do skupiny lehčích stresorů můžeme přiřadit třeba nástup do nového zaměstnání, změnu bydliště (45), nebo např. dopravní přestupek (11), ale také Vánoce s 12 body. Komu se podaří nasekat během dvanácti měsíců více než 250 bodů, dostává se do skupiny zdravotně ohrožených, jedinci s 350 body mají zdravotní problémy téměř jisté.

Většina dřívějších klinických studií se zaměřovala na bezprostřední důsledky životních událostí. Autoři citované práce však zmapovali celoživotní výskyt těchto zátěží u velké skupiny 2398 respondentů a zjistili zajímavou skutečnost: lidé se středně závažnou zátěží na tom byli zdravotně lépe a vykazovali více životní spokojenosti a lepší kvalitu života než ti bez závažnější zátěže, nebo jedinci se zátěží nadměrnou. Určitá míra stresu se tak paradoxně jeví jako ochranný faktor, který posiluje odolnost a adaptabilitu a je pro budoucnost účinnější, než pohodový život bez stresu. Nadměrný stres však životu také neprospívá.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že vědu předběhl o čtyřicet let Charles M. Schulz v seriálu Peanuts. Tu knížku někde mám, jen ji nemohu najít, ale věřím, že se mohu spolehnout na paměť, protože příběh v ní otištěný na mě tehdy silně zapůsobil. Holčička Lucy v psychiatrické ordinaci káže Charlie Brownovi: „Neštěstí buduje charakter. Bez prožitého neštěstí by člověk nikdy nedozrál a nebyl by schopen čelit všemu v životě.“ Zkoprnělý Charlie Brown se zmůže jen na zoufalé: „Cože?!?“ A Lucy smečuje: „Více neštěstí!“

Když jsem se smířil s posilujícími 55 stresovými body za ranní absenci Ivety Bartošové, tato se večer na stránkách všech serverů objevila, protože absolvovala za 75 bodů rozvod. Tak nevím, jak to teď mám bodově ohodnotit u sebe.

Napsat komentář