CO JE PRO MĚ MŮJ DOMOV?/ 2

Domov?
Budovali jsme si ho sami pomalu, pomaloučku, pro nás dva a těšili jsme se, že nás v něm bude víc… a pak jsme v něm byli po delších peripetiích tři. Přeletělo čtyřicet let a jsme zase dva (ta třetí se ráda vrací, ale už ze svého „doma“).

Letos v létě jsme dokončili opravy a úpravy našeho bydlení: tu jsme něco vyměnili, tam jsme se něčeho zbavili, toto jsme vylepšili…Přijeli „mladí“. Dcera chválí, ale vidím, že tak nějak „z povinnosti“ a najednou: “Mami, to už ale není můj domov. Je to jiný.“ Všechno se ve mně zastavilo. Já jí sebrala domov?! To jsem nečekala. Pak jsme ale začali vzpomínat, třeba na to, jak jsme měly obě angínu, braly stejná antibiotika – ve stejnou dobu, marodily jsme si v manželské posteli, táta se odstěhoval do dětského pokoje a další vzpomínky se vybavovaly…

No a jak to dopadlo? „Mami, je to tu pořád super, líp bych to nezařídila. Máte vkus – celá já.“ (Potvora jedna!)

Tedy domov? Pro mě jednoznačně mí milí a pěkně u nás doma.

(Emma)
____________________________________________

Co je pro nás domov?
Pořád nad tím dumám a pro mne osobně jsou to lidi, co mám ráda. A nejsou to jen moji nejbližší, ale i sousedi, básníci, hudebníci, spisovatelé, prodavači na trhu, kam chodím nakupovat a všichni mluví tou řečí, češtinou, která je pro mne ta nejhezčí na světě.
Také jsou to hroby mých rodičů a všech předků a taky těch, kteří dokázali dát život za naši zemi. Pane jo,  jak to napsat a nebýt patetická.

Anglicky moc neumím a nezní mi nijak zvlášť, německy se docela domluvím a třeba ve Vídni, kterou mám skoro tak ráda jako Prahu, se  cítím bezvadně. Mám ráda kopce, přestože jsem z Hané, ale můj manžel byl horolezec a  trochu jsme cestovali po Evropě a Alpy jsou úžasné .No a pak jsem se vraceli zpět do naší kotlinky (stačilo být již na Slovensku, nějak si nemůžu zvyknout, že už to není doma) a vždy jsem měla ten zvláštní pocit, ano sem patřím a  napadal  mne začátek básně od J. Seiferta -viděl jsem hory plné ledu, však zpívat o nich nedovedu…

A tak to mám já, svoje děti a vnuky se snažím vychovávat k úctě k naší zemi, k její historii, tak jak to učili rodiče mě. Je to docela přirozené a nemyslím si, že jsme horší než jiné národy, ale jsme sví, ale tak by to mělo být, právě ta různorodost je to, proč rádi cestujeme a poznáváme jiné kraje a zvyky.

Je Evropě jedna země, kde bych mohlá žít, kdyby to tady nevyšlo, a tou je Švýcarsko.

Zdravím od úpatí našeho hanáckého kopce Kosíře.

(Levandule)

Napsat komentář