České kořeny ve Švédsku – příběh první

Stockholmska radnice

________________________________________
Z Kyjova, který jsem si musela najít na mapě, abych si existenci bájného města moravského folkloru nějak reálněji dovedla představit, přijel do Prahy mladý, ne zrovna bojovně vyhlížející muž. A přednesl zajímavou myšlenku, i když pro mrňavou redakci našeho časopisu, který věčně zápasil o existenci, těžko představitelnou: „Vy máte kontakty na mnoho Čechů v zahraničí, já mám kameru a jisté zkušenosti v dokumentaristice. Nezkusíme o krajanech něco společně natočit?“

Moje vždy optimistická, ale v tomto případě náhle nezvykle skeptická šéfredaktorka Eva Střížovská pravila, že nám na to nikdo nic nedá a jak to tedy chceme udělat? Ale jestli já chci, ať si to tedy zkusím, bránit že tomu nebude. Náš Mezinárodní český klub že může dát leda tak doporučení na pár lidí, kteří by byli pro takový dokument zajímaví. Poté jsme si ujasnili, že od tohoto pokusu nebudeme čekat žádné zisky, a že to tedy natočíme hlavně proto, abychom zjistili, zda takový film bude vůbec někoho zajímat. Dokumentů na toto téma stále mnoho k vidění není – vlastně skoro žádné. Zbývalo už jen rozhodnout, do které země se s kamerou za tamními Čechy vydáme – a na mně bylo zařídit ten zbytek…

………….

Naštěstí mi bylo hned jasné, kam bude nejlépe se za tímto pokusem vypravit. Do Švédska. Díky dlouhodobým kontaktům naší redakce s tamními českými spolky tam známe hodně krajanů, kteří nás opakovaně zvou na každoroční setkání. Ve velké lesní rekreační chatě, půl cesty mezi Stockholmem a Göteborgem, se společně vaří, večer zpívá u táboráku se (švédskými) buřty, chodí a jezdí na výlety po okolní přírodě, ale také plaví na kánoi po blízké říčce. A samozřejmě absolvujeme bohatý společensko-kulturní program, připravený členy všech zúčastněných spolků.

Během několika takových pobytů jsem tedy měla možnost poznat některé zdejší české rodiny velmi zblízka a docela dobře. Zjednodušuje to i tykání, které je ve Švédsku obvyklé: Rychle jsem si na to zvykla – i přes úctu k šedinám význačných vědců či umělců, které jsem tu také potkala. Mohla jsem se všemi vícekrát mluvit o jejich potěšeních, svízelích, úspěších i stescích – zkrátka o všem, co souvisí s jejich životem v této zemi, ve Švédsku, kam přišli ve velké většině po roce 1968. Kde vychovali nyní už dospělé děti, které už také založily svoje rodiny. Jak se tu všichni cítí teď a jak to bylo zpočátku, když přišli… proč se vlastně ocitli tady, na severu, v zemi, která pro českou emigraci není příliš typická? Měla jsem i to štěstí, že jsem nahlédla do několika jejich domácností a opakovaně zažila, jak se ve Švédsku (pravda – vždy poněkud s českým nádechem) bydlí, vaří, ale i pracuje. Ve Stockholmu, v Göteborgu, v Norrköpingu, i na venkově, při pobřeží Baltského moře. To všechno už jsem popsala v reportážích či rozhovorech, ale příležitost, zpracovat to ještě i ve filmovém dokumentu mne nadchla.

…….

Se značnými obavami po několika měsících logistických a jiných příprav táhnu kufr na letiště: Jak tohle dopadne? Dát své přátele ve Švédsku, kteří svolili, ale místy bylo přesto vidět malinko váhání, všanc kameře a  přivést jim do soukromí další dva kolegy? Ptát se jich na závažné věci, o kterých přemýšlí celý život v emigraci? Chtít po nich, aby byli otevření a přirození i před kamerou?

O kameramanovi a režisérovi Tomáši Kubákovi vím jen to, že má za sebou už pár úspěšných dokumentů s cestovatelskými náměty. Před odjezdem jsem je zběžně shlédla a líbila se mi jejich výtvarná stránka i živost a dobrý spád. O ještě mladší kolegyni Veronice, která bude zajišťovat zvuk a vést spolu se mnou rozhovory, vím ještě méně: pracuje pro soukromou regionální televizi na jižní Moravě a zdá se bystrá a praktická.. A oba jedou do Švédska poprvé. Víc nevím nic, v hlavě zmatek … V životě jsem se na žádném natáčení nepodílela.  Zpětně přiznávám, že jsem před odletem nespala. Jak tohle dopadne, vyjdeme my tři spolu vůbec? Co se nám podaří na místě udělat a co pak s tím dál?

Aspoň některé moje obavy rozptylují hned po příletu Jiří a Ludmila Koutných. Vezou si nás domů do pobřežního městečka Öxellesundu a hned během první večeře si získávají oba moje kolegy svým přiznáním, že jsou také z Moravy, i když víc ze severu. A hned se bezprostředně svěřují kameře i mikrofonu s tím, jak pro ně spojení s Českem symbolizují olomoucké tvarůžky, pivo a čerstvý český chléb.

Ale nezjednodušujme. Koutných ve Švédsku vychovali dvě děti, které sice mluví česky, ale už je znát, že školy mají švédské…Jsou typickými představiteli severského národa, který klade důraz na ekologii (studovala dcera Veronika) a na individualitu (syn Martin vystudoval pedagogiku, ale pracuje na volné noze jako učitel civilní ochrany, lektor tenisu a ještě vlastní malou půjčovnu mořských kajaků). A od urostlých a blonďatých Švédů byste tyhle vysoké, blonďaté mladé Čechy nepoznali – ovšem dík genům obou rodičů.

Rodiče, Jiří a Ludmila Koutných, si velmi dobře zvykli na způsob života v domku téměř u lesa, ale i co by kamenem dohodil od moře, jsou sportovně založení a užívají si různých možností, které zdejší příroda nabízí. Jsou už na penzi, ale přiznávají, že celou dobu, po kterou tu pracovali, to muselo být na 120 %, aby se mezi Švédy prosadili. Povedlo se to však oběma dobře a dnes mají řadu švédských přátel. Přitom si ale vždy velmi rádi odskočí na několik týdnů do Česka, kde si užívají výhod města plného kultury a společenských možností,  kterých tady zase tak moc není.

Od Koutných cestujeme do Stockholmu, kde na jeho zeleném okraji žijí veselí manželé Eva a Jindra Šípkovi.

Dům si kdysi postavili bez půjček, a z učitelského platu(!) Oba ale museli ve Švédsku nejdřív znovu studovat, jejich vysokoškolské vzdělání jim tu napřed neuznali. Vzpomínají, jak si – a to měli malého syna – kromě školy a práce vzali ještě napůl práci plavčíka v bazénu a roznášení novin. Rok ani jeden pořádně nespali – déle to nešlo vydržet, ale vydělali si na první auto.

Šípkovi jsou náruživí cestovatelé. Projeli o dovolených, i teď na penzi svět křížem krážem. Ale Švédska si cení pro velkou korektnost a vyspělou sociální politiku. I oni však jezdí rádi do Česka. Jak říká Eva Šípková – za kulturou a zasmát se.

I ve Stockholmu kolegové Tomáš i Veronika nevycházejí z údivu nad švédským pořádkem, praktičností všeho, co má sloužit veřejnosti, možnostmi pro občany, které jim poskytuje zdejší komuna = obec.

Od rázné a hovorné rodiny Šípkových, kde i bydlíme, jedeme na návštěvu a samozřejmě že i natáčet k básníkovi…

Básník Ota Storch

Ota Štorch je význačnou osobností českého exilu. Nemohl doma vystudovat, komunisti ho stihli zavřít za velezradu (roznášel letáky), když mu bylo 17. Kriminál mu podlomil zdraví, ale setkal se tam – paradoxně – s literaturou. Nečekal už co bude dál a v roce 1967, přes sběrný tábor pro uprchlíky v Itálii, s velkými zdravotními komplikacemi, dorazil do Švédska. Pracoval v různých dělnických nebo technických profesích, i na vysokém severu. A četl a psal. Angažoval se intenzivně v krajanské komunitě. Jeho básně, vyjadřující pocity emigrantů, ale i jiné bolesti a krásy světa, četli na Svobodné Evropě.

Jenom asi ne tu o sexu… když ji chtěl přečíst nám, patřičná stránka ve sbírce chyběla. Asi se už předtím někomu moc líbila a vytrhl si ji.

Ota dnes žije sám. Manželství nevydrželo, syna s rodinou má v Dánsku. V pohádkovém domečku, obrostlém nekontrolovatelnou bujnou zelení, která už proniká skoro až dovnitř, byste snad ani nečekali bytost z tohoto světa. Básníka s bolavým, ale otevřeným srdcem však ano.

Odjíždíme doslova s drnčením v hlavě. U mnohomluvného básníka, ale už i předtím, jsme si vyposlechli vodopády slov, myšlenek, pocitů…. Nezvládáme to vstřebat a hrozíme se vlastního zpracování. Stříhat, krátit, stříhat…. jak a co? Všechno je důležité! Ale teď je nejdůležitější ticho! Spát, zítra je taky den.

Dokončujeme natáčení u Šípků a vydáváme se znovu na cestu. Dálkovým autobusem napříč Švédskem. Trasa Stockholm – Göteborg je docela dlouhá, zvláště, když po cestě zjišťujeme, že se při objednání lístků přes internet stala jakási chybka a my dojedeme ještě o dvě hodiny později. Opravdu až večer. Ale to nic, alespoň jsme z okna autobusu zahlédli losa…

Projíždíme kilometry lesů oplocených kvůli těmto symbolům Švédska a já se konečně zbavuji nejistoty – ponorková nemoc nenastává, s kolegy naopak vymýšlíme, čím a jak projekt v naší hlavě ještě vylepšit. Hlavně muzikou, říkám si a už přemýšlím, jakou…. a čím dál víc nás to baví…

(Pokračování příště)

Vše o tomto i dalších filmech najdete na  www.ceske-koreny.cz

Komentáře

  1. poletucha napsal(a)

    Díky za zařazení těchto stránek. A upozornění: chybicka se vloudila, správně adresa je bez pomlčky: http://www.ceskekoreny.cz

Napsat komentář