Být na dvou místech současně

 Některé lidi pronásleduje šílená představa, které se ve francouzštině říká “déja vu”. Začíná to tím, že někam přijdou a zdá se jim, že už tam někdy byli. Poznávají to místo do všech podrobností: tady je ten nápis na zdi, mosazná klika u dveří, uvolněný schod …


Znám člověka, který tvrdí, že se mu to stalo v Benátkách. Šel po ulici a najednou měl utkvělý pocit, že za rohem bude kavárna. Zahnul tam a opravdu, byla tam kavárna. Není to nic divného. Když jsem chodil do kavárny Slavia na Národní třídě, měl jsem tyto stavy také. Déja vu, říkal jsem si, kdykoliv jsem vstupoval dovnitř, tady už jsem někdy byl. A taky že ano. Byl jsem tam včera, byl jsem tam předevčírem.   Pocit “déja vu” je naprosto banální záležitost proti jinému závažnému fenoménu, ležícímu na hranici fyziky a parapsychologie, o kterém jsem se dozvěděl od Rudjera Boškoviće. Tímto jevem je bilokace, což znamená, že se něco nebo někdo nachází na dvou místech zároveň.

            Je velmi obtížné popsat, jaké to je být na dvou místech současně. Vzdáleně podobný je pocit, který máte, když se díváte na dva televizní programy najednou, s tím, že neustále přepínáte z jednoho na druhý. Čím rychleji přepínáte, tím bližší je představa, že sledujete oba dva. Cílové situace ovšem nelze prakticky dosáhnout, protože vždycky existuje něco, co vám unikne. Jednou je to dojezd formule jedna, který se odehrál ve zlomku vteřiny, jindy výstřel z pistole ve filmu Sicilská spojka. Tak rychlý být člověk prostě nemůže. Nedá se to zvládnout.

            Bilokace je něco docela jiného. Jste na dvou místech zároveň a přitom v naprosté pohodě. Myslím, že Bošković o tom něco věděl. Poprvé jsem zahlédl jeho zajímavou tvář o dovolené, právě když jsem si proměnil pár marek za chorvatské dináry. Uměřený pohledný obličej, vlasy sčesané dozadu a hodně husté po stranách mu rámovaly hlavu a splývaly i na krk a ramena. Výrazný byl  jeho klidný vědoucí pohled, upřený někam do dálky, jako by se díval trochu přezíravě přes naše hlavy. Pod krkem šátek, přes který už bohužel rušivě vystupoval nápis TISUĆU HRVATSKIH DINARA. Modrá, zelená, fialová, podle výše bankovky, taková byla podoba Boškoviće, tak se sám vyskytoval na mnoha místech zároveň: na tisícovkách, pětitisícovkách, padesátitisícovkách a tak dále, jako by obhajoval a dokazoval svou teorii.

            Být na dvou místech současně se podaří samozřejmě jen jednomu člověku z miliónu, a to ještě jednou za život. Někdo si určitě myslí, že to už mnohokrát prožil. Ještě ráno byl v Benátkách a večer už ve Florencii. Stojí před kopií Michelangelova Davida na náměstí za florentským dómem a zdá se mu, že je pořád ještě na náměstí sv. Marka mezi benátskými holuby. Je to jistě velmi silný pocit, ze kterého se vám motá hlava, že nevíte čí jste. Chcete krmit holuby a oni už tam dávno nejsou. Rozhodujete se nastoupit na gondolu a odplout směrem na Lido, ale kolem jezdí jen spousta Florenťanů na mopedech. Otáčíte se po Campanile di San Marco a po hodinové věži Torre dell´Orologio na pravé straně Starých prokurací, ale vidíte jen Palazzo Vecchio a vedle stojí Loggia dei Lanzi. Tento zmatek, který máte v hlavě každý rok o dovolené, to není bilokace! To je jen – zmatek.

            Bilokace není, ani když chcete platit italskými lirami a pletou se vám do nich chorvatské dináry s portrétem Boškoviće. Sedíte ve florentském hotelu, myslíte si, že jste ještě v Benátkách nebo už ve Viareggiu, přepočítáváte liry, do nichž se pletou dináry a marky, přitom současně zapínáte hotelovou televizi, přepínáte z jednoho kanálu na druhý, na třetí, na čtvrtý – jsou situace, které se hodně blíží bilokaci. Ale jen blíží!

            Je obdivuhodné, že problémem být na dvou místech současně se zabýval už Bošković. Jacques Bergier v knize Mimozemšťané v dějinách cituje, co o Boškovićovi říká René Alleau v díle Tajné společnosti (přitom ho nesprávně píše “Boscovitch”, zatímco se jmenuje Rudjer, na bankovkách ještě jinak: Ruder Bošković): “… byl to univerzální génius, napsal 62 vědeckých knih a 7 knih latinské poezie… Někteří toho člověka považují ne-li za mutanta, pak alespoň za ducha jedenadvacátého století, který zabloudil do století osmnáctého.”

            Věřím, že bilokace bude jednou v budoucnu docela běžným jevem. Alespoň tak běžným jako je “déja vu”. Budete v Benátkách a zároveň v tutéž chvíli i ve Florencii. Stojíte zároveň před kavárnou U Floriana i před kavárnou U dómu a rozmýšlíte se vstoupit. Tam i tam mají dobré cappucino. Ale které bude lepší? To se uvidí! Ještě krok – a už před vámi stojí současně florenští i benátští číšníci a slyšíte sám sebe, jak téměř dvojhlasně – v Benátkách i ve Florencii – na ně najednou voláte: “Cappucino, pronto!”

            V Chorvatsku změnili peníze, vyměnili dináry za kuny. Nemohou platit oboje současně. Nezvládl to ani Bošković.

Freedigitalphoto, Carlos Porto 

Napsat komentář