Byly to letos svátky jara?

Kuchařky si stěžovaly, že ještě vůbec nikde nejsou kopřivy do velikonoční nádivky a my ostatní jsme se choulili u rozehřátých kamen.

Básnířka Jitka Dolejšová mi před třemi rtoky sem do Brejlí poslala článek, který berte jako letošní rekapitulaci “vánočních” Velikonoc.
Koleda

“Velikonoce jsou pohyblivými svátky, které připadají na neděli následující po prvním jarním úplňku. Byly vždy oslavou jarního slunovratu, zániku zimy, vítáním jara, probouzení se přírody, víry v obnovení sil a zdraví člověka i jeho domácích pomocníků – zvířat. To vše se lidé snažili ovlivnit pomocí magie a pověr. Například podle starých pohanských představ bylo právě vejce symbolem plodnosti. Jeho magická síla byla zvýrazňována i červenou barvou, která byla barvou krve, lásky a života.

Pod vlivem křesťanství byl velikonočním svátkům vtisknut náboženský charakter a byly zasvěceny památce umučení a vzkříšení Krista.

Na Velikonoce se křesťané připravují čtyřicetidenním obdobím zvaným postní doba, která začíná Popeleční středou.

Postních nedělí je šest:
První postní neděle = Pytlová, Liščí nebo Pučálka.
Název odvozen od pokrmu pučálka, což byl den předem naklíčený hrách, který se na suché pánvi opražil a podával sypaný pepřem, někde cukrovaný nebo polévaný medem. Název „Pytlová“ byl odvozen od režného pytlového postního roucha. Název „Liščí“ byl odvozen od zvyku, kdy matky pekly svým dětem postní preclíky a děti je našly navěšené na barevných stužkách na vrbových proutcích nebo na ovocných stromech na zahradách. Tyto přípravy byly konány ve velké tajnosti a dětem se říkalo, že jim preclíky nadělila liška.

Podle některých zdrojů se první postní neděle nazývá Černá, druhá pak Pražná.

Druhá postní neděle = Černá, Pražná nebo Samometná.
Černou nedělí se nazývala podle černého oděvu žen – ženy si jím připomínaly ukřižování Krista. Název „Pražná“ byl spojen s pokrmem „pražma“, připravovaným z upražených naklíčených zrn. „Samometná“ pak proto, že se v tento den smýčilo, bílilo, uklízelo, mylo nádobí.

Třetí postní neděle = Kýchavá.
Říkalo se, že kdo v tuto neděli třikrát za sebou kýchne, bude zdráv po celý rok. A zde zřejmě vzniklo i pozdravení „Pozdrav Pán Bůh“.

Čtvrtá postní neděle = Družebná, Držbadlná nebo Držbadlnice.
V tento den se scházeli chlapci a dívky ke společným posezením, každý přinesl nějakou svačinu, kterou pak společně snědli. Tuto neděli se pekly koláče zvané družbance s několikerým „mazáním“s mákem, tvarohem a povidly. Někde se připravovala slavnostnější pučálka sypaná cukrem, s rozinkami a kousky sušeného ovoce. V některých krajích se vystrojily družičky v čele s královnou do bílých šatů zdobených červenými stuhami a společně s družbou v každém domě vítali jaro.

Pátá postní neděle = Smrtná.
V ten den se ze vsi vynášela smrtka a přinášelo se léto. Přestože tento obřad patřil k nejrozšířenějším zvykům, byl nejvíce zakazovaným. Písemné doklady o tom jsou již ze 14. století. Zákazu ovšem nikdy nebylo dbáno. Smrtka – Morana – Mařena jsou slovanské názvy bohyně smrti a zimy. Nejčastěji byla zhotovena ze slámy, která se upevnila na dřevěný kříž a ustrojila se do ženských šatů. V některých krajích měla Morana ještě vlasy z koudele, namalovaný obličej a na hlavě šátek. Morana pak byla připevněna na vysokou tyč a v čele průvodu vynesena za popěvků za ves, kde byla podle místních zvyků vhozena oblečená či svlečená do vody, jinde spálena. Pak mládež ustrojila léto (líto), které většinou tvořil vršek smrčku ozdobený vyfouklými vejci, stuhami, někde doplněný svatými obrázky. Jinde na vršek stromku upevňovali malou látkovou panenku. S lítem se obcházela stavení a zpívala koleda. Co se vykoledovalo, společně se snědlo. Líto si mohl vykoupit také některý hospodář. Umístil je pak před úl, aby mu včely dobře nesly. Za líto dával koledníkům většinou mouku, hrách nebo vejce.

Šestá postní neděle = Květná, Beránková.
V některých krajích chodili s lítem o této neděli. Květná neděle byla vyhrazena svěcení kočiček, vrbových prutů, beranů a postních jídel. Svěcené kočičky byly ve světnicích zasunovány za obrázky malované na skle, aby uchránily stavení před bleskem a přinášely štěstí. Také se věřilo tomu, že kdo snědl několik hlaviček kočiček, bude chráněn před nemocemi. „Beránková“ proto, že např. v jižních Čechách se světily „berani“, což byla vysoká tyč, která byla ovinuta napučenými lískovými pruty, jarními květinami, chvojím, dubovými listy a kočičkami. Na konec této tyče se upevňoval křížek z chvojí. Nad křížek se připevnila kytička z čerstvých květů se stuhou, na níž si hoši „zakládali“. Kromě svěcení beranů nechávali hoši světit ještě velký lískový prut a tím po mši před kostelem šlehali děvčata. Na Moravě se zavěšovaly nad stoly tzv. muší ráje. Byla to větší slaměná ozdoba, složená z kousků slámy vytvářejících pevnou konstrukci k zavěšení. Někde mezi slámu vkládali malé pečené bochánky mazané medem a vytvořili tak velkou ozdobnou mucholapku. Květná neděle měla i své tradiční pokrmy. Byla to především velikonoční hlavička, někde jidáše, k nimž se přidával med v „parádním“ hrnečku. Peklo se obřadní pečivo, které se dávalo dětem. Tvořily ho především holubičky jako připomínka návratu ptactva z teplých krajů,  a také tvary raků a miminek.

Po poslední postní neděli následoval Pašijový týden. Pašije = latinský výraz, který v českém překladu vyjadřuje utrpení. Podle církevních zvyklostí byla po celý pašijový týden při mši svaté čtena a zpívána evangelia o umučení Ježíše Krista. Vařilo se jen jednou denně, rodina se odbývala polévkou a chlebem, nebo jedla brambory s mlékem.Křesťané také pojmenovali jednotlivé dny pašijového týdne.

Po Květné neděli následuje:
Modré pondělí – někde Žluté. Kromě mše svaté se žádné obřady nekonaly.
Šedivé úterý. Stejně jako Modré pondělí to byl obyčejný den
Škaredá středa. Po mši hoši vyběhli z kostela, nejrychlejší vykřikl: Já jsem Jidáš! Ostatní ho honili, hrčeli klepáči a hrkačkami kolem jeho hlavy. Honičky byly spojeny s koledou, to bylo sušené ovoce nebo drobné peníze, které se vhodily do hloučku dětí. Klepáče bývaly různých tvarů. Bylo to buď malé prkénko, na němž bylo upevněno klepadlo, které volným pohybem dělalo hluk, nebo to byly hrkáče. Ženy se tento den oblékaly do tmavého, končily přástky a všechna společenská posedávání. Muži omezili kouření a pití, mnohde se nekouřilo a nepilo vůbec. Hlavním pokrmem byla čočka a hrách. Začínala se malovat vejce. Nikdo se nesměl mračit, aby se nemračil celý rok.
Zelený čtvrtek. I tento den chodili koledníci. Tento den se měly jíst zelené pokrmy. Špenát, zelené bylinky, zelná polévka, aby se obnovila síla lidského těla. V některých krajích měl každý sníst jidáše mazaného medem, aby byl chráněn před uštknutím jedovatým hadem a bolestmi v krku. V Podkrkonoší se vařila zelná polévka s libečkem, popencem, fialkovým a jahodovým listím. V jiných krajích se vařila čočková polévka, kyselá omáčka s vejci natvrdo, podávala se hlavička s kůzlečími droby a kopřivami či kontryhelem. Pekly se koláče, mazance, beránci, figurální pečivo. V jižních Čechách byla založena zvláštní nadace, aby kaší slazenou medem byla o Zeleném čtvrtku nasycena chudina. Kostelní zvony „odletěly do Říma“ – umlkly až do Bílé soboty. Podle některých zdrojů se ozývaly hrkačky až tento den.
Velký pátek. Symbolický význam tento den měla voda. Lidé chodili k potoku bosi, omývali se v tekoucí vodě a věřili, že budou zdraví. Vodě nabrané na Velký pátek se říkalo „proudová, běhutá nebo šťastnica“, protože kdo ji nabere, bude šťastný, a kdo se do ní první ponoří, bude mít štěstí největší. V jiných oblastech chodili k vodě lidé i s domácími zvířaty, omývali sebe i dobytek a modlili se za ochranu proti nemocem. Mlynáři věřili, že největší sílu má voda padající z mlýnského kola a tou omývali sebe i zvířata. Hospodyně „proudovou“ vodou vykrápěla dům i chlévy jako ochranu před požárem. Velký pátek byl dnem půstu a vázal se k víře, že právě v tento den byl ukřižován Ježíš Kristus. Věřící nepojídali žádné maso, zhášely se ohně, nevařilo se. Jedla se dle místních zvyklostí „baba“ s rozinkami, někde „pascha“ z vajec a tvarohu, jinde „ušelo“ (omáčka z krupice, vajec, cukru a skořice), kyselá polévka se zelím, nabízelo se mléko, vejce, káva, chléb. Tento den se prý také otvírají poklady.
Bílá sobota (Vzkříšení – den, kdy Ježíš Kristus vstal z mrtvých). Rozdělávaly se ohně, hospodyně si domů nosily žhavé uhlíky dřevěného uhlí z ohňů pálených před kostely. Nově zažehnutý oheň symbolizoval nový život. Po slavnostní mši se lidé rozcházeli do svých domovů, kde se bavili a pojídali dobré pokrmy. Byly jimi hlavička (nádivka), ta se podávala i druhý den. Na Moravě se do ní přidávaly místo masa klobásy. Pekl se chléb, podplamenice a hnětýnky.
Neděle velikonoční (Hod boží Velikonoční). Tento den se prožíval v rodinném kruhu, bez přátel a známých. Celá rodina se sešla u svátečně prostřeného stolu, otec oloupal vařené vejce a rozdělil je na tolik dílků, kolik bylo přítomných osob. Každý svůj dílek snědl, a platilo, že kdyby někdo z rodiny zabloudil, stačilo vzpomenout si, s kým vejce jedl, a bezpečně se vrátil domů. Lidé tento den vstávali brzy ráno, chodili na výšiny, zažehávali ohně, jedli, popíjeli pálenku. Zpívali písně a modlili se. Dívka dávala svému vyvolenému jako koledu „uzel“. Byl to bílý vyšívaný šátek, naplněný barevnými vejci, přidával se mazanec a obřadní pečivo. Vejcím rýsovaným se říkalo „rejsky“, vajíčkům malovaným voskem a pak máčeným v barvě „straky“. „Párky“ byla dvě barevná vajíčka spojená k sobě barevnou stužkou – ty si chlapci schovávali na památku. Podávaly se nejlepší pokrmy – pečený beránek, skopové maso, velikonoční hlavička, baba, mazanec, jidáše, svítek, ušelo. Někde bylo skopové maso nahrazeno holoubaty, ta však jídal jen otec s matkou. Když začal být nedostatek skopového masa, podávala se masa jiná. Tradice pečených beránků se zachovala v podobě beránků z těsta kynutého, piškotového, olejového. Na některých salaších se tvaroval beránek ze spařeného ovčího sýra. K nápojům patřila rosolka a punč.
Velikonoční (Červené) pondělí, Pomlázka, Koleda. „Červené“ bylo odvozeno od barvy vajec, která se většinou barvila jen na červeno. „Pomlázka“- tento den tak byl nazýván od slova „pomlazovati“. Název „Koleda“ pro tento den byl odvozen podle pochůzky, při níž se zpívala nebo odříkávala říkadla a dostávaly se za to dárky, nejčastěji ozdobená vejce. Již v 16. století se prodávaly v pražských ulicích dlouhé pestrobarevné metly, kterými mládenci šlehali panny, a dostávali za to barevná vejce. Jezuita Koniáš sliboval za chození s pomlázkou pekelná muka, ale mládenci chodili na koledu dál. Dnes se tento zvyk přenesl na děti, i když dříve byla pomlázka záležitostí pouze dospělých. Dříve chodily na koledu i dívky, a to o den později.”

Je půl jedenácté a mísa sladkostí, které jsem měl připravení pro koledníky je prázdná. Tolik dětí snad ještě nikdy nepřišlo. Co dám těm, co zazvoní u vrátek další hodinu?

P.S.
Fotku jsem si s dovolením vypůjčil od kamaráda Pepíka Kokty. Já jsem fotit nestíhal…

Napsat komentář