Azurová Tramtárie /Den třetí

Nevím proč, ale místo do kopců poblíž Port Grimaud, kde v kempu sídlíme, táhlo mě to včera zase do Saint-Tropéz. Jestli v tom měly prsty kdysi prosmáté hodiny na všech komediích s četníky, ani nevím…

 

Město má v těchto dnech nádhernou atmosféru navíc jistě stovkou plachetnic z celého světa. Ty moderní štíhlé postavičky na zádech se pohupující na modrých vlnách nebo vrzající nádherně zachovalé oplachtěné babičky s naleštěnými mosaznými hejblaty,  úchyty a přístroji, tak, jak je znám z cestopisů, nad kterými jsem trávil dny a noci jako kluk v knížkách.

 Romantika, romantika, romantika. Kdovíproč mi najednou voňavý vzduch přihrál odkudsi vůni knížek zabalených v hnědém balicícm papíru z naší vesnické knihovny. Cestopisy – okna do světa, kam jsem tehdy měl přístup jen pověstným prstem po mapě. Pan učitel, který všechny ty knížky určitě přečetl a za desetník mi na týden jednu půjčil…

Kotví tu těch deseti a vícemetrových snad stovky s vlajkami od Nového Zélandu, Austrálie, Norska, až pochopitelně po větry ošlehané někdy i dvacetičlenné posádky třeba z Francie…
A protože je počasí jak vymalované, na tisících návštěvnících tu v oblečení dominuje bílá a s modrou.

Kromě fascinujících plachetnic mě dostalo ale něco jiného. Po městě jsou instalovány sochy. Asi jste je taky už někde viděli.  Jen si tak vzpomenout kdy a kde.

A už to v hlavě haraší. Fernando Botero! Při první příležitosti na internetu hledáte a nacházíte:
Narozen 1932, Kolumbie, světově proslulý malíř a sochař, který se pasoval na „nejkolumbijštějšího ze všech kolumbijských umělců“. Jeho sochy jsou  roztomile naivní, „groteskně napuchlé a obézní“, ale právě proto nezaměnitelné. Jsou opravdu jen roztomilé? Nebo se v nich skrývá jakási kritika společnosti? Pro mě jsou prostě milé. Kypré tvary vybízejí k doteku, pohlazení, pousmání, připomínají obrovské hračky. Navíc si člověk v jejich společnosti připadá docela ucházejícně zachovalý a štíhlý. No neberte to!

Motal jsem se kolem těchhle  soch ze světa hraček různě skoro celý den. Pro mě jsou „k sežrání“, i když jsou z bronzu… A pro vás?

P.S.
Pravda proč nejsem někde v kopcích na kole je ale jiná. Vrátila se mi chřipka, kterou jsem se před odjezdem pokusil neúspěšně umlátit prášky. Teď jsem jak zmlácený já a po cvičných dvaceti kilometrech jsem se pokorně vrátil, kolo uložil, vyštrachal coldrexy a odploužil se k loďnímu taxíku, který mě v pohodě přesunul do Saint-Tropéz…

Komentáře

  1. Lex napsal(a)

    Chřipka je z nejblbějších společníků na dovolené, notabene v cizině. Ale pořád lepší (mám-li zásobu medikamentů), než např. zlomená noha po pádu z kola, nebo třeba i jen dvanáct centimetrů roztržený loket.
    Při těch sochách mě napadají dvě myšlenky: 1. jak by se tam asi poměli naši sběrači šrotu (čti zloději všeho, co se dá zpeněžit u podobně zločinného výkupčího)
    2. zda autor sochař znal moji ženu

  2. Emma napsal(a)

    Obrázky milé, sochy velmi sympatické (kde já jen ty tvary ráno viděla?) 😀
    Co ta chřipajzna ?! Dobrá…stále držím palce.
    Em

  3. Peggy napsal(a)

    No nebyl čas, tak s křížkem po funuse, Jazzíku, vše je tak,jak jsem psala ve svým emailu. Ale tyhle naháče jsem v té době neviděla. Kéž by bylo podobné hravosti i u nás..Soch je stále málo a kyž, jsou to většinou jen výsledky podrobené uměleckým komisím. Chybí nám pořád hravost, fantasie. A že jsou ty postavičky tak kráááásně opálené.. A napořád, i v zimě..a tak krásně, věčně budou vonět létem!!( Také bych si přála někde v Praze podobné, opálené!!! Chodila bych k nim přivonět .)Dík.

Napsat komentář