Až přijde potopa

 

Už staří filozofové soudili, že život člověka se skládá ze samých otázek. Většina z nich je naprosto bezvýznamných, i když si je klademe stále dokola každý den, například Kolikátého je?

Co je nového? nebo Jak se máte? Vedle toho jsou otázky, které prostě nelze nechat jen tak bez povšimnutí. Nemůže mi být přece jedno, jestli bude potopa světa nebo nebude.

            Není to ještě docela jasné. V televizi se tím jednou zabývaly velmi významné a seriózní osobnosti, jako je oceánolog Cousteau, prezident Havel a mnozí jiní. Nevzpomínám si, že by se definitivně řeklo, jak to dopadne a co máme v takovém případě dělat. Pořad se jmenoval Před potopou, což je možné chápat různým způsobem. Na mě působil název uklidňujícím dojmem, něco jako Před večeří, nebo Před výletem do hor, ihned se mi vybavilo jedno staré plátno, olejomalba, na které je vyobrazeno několik pánů a dam ve svátečním, jak si skládají do košíků jídlo a pití, protože se vydávají na cestu do hor.

            Samozřejmě že je to první, co každého hned napadne: že se musíme dostat někam vysoko do hor, kam voda hned tak nedosáhne. Nejlépe je začít tam, kde to minule skončilo. Při poslední potopě se prý Noe se svou archou doplavil až k vrcholku Araratu. To znamená, že celý ostatní svět byl úplně pod vodou. Na Araratu se údajně dochovaly zbytky archy a už několik výprav se je tam pokoušelo najít.

            Listoval jsem v několika atlasech a mapách, abych si zjistil trasu, kudy bychom se mohli ubírat, ale pod heslem “Ararat” jsem vždycky našel jen odkaz na “Büyük Aˇgridaˇgi”. Büyük Aˇgridaˇgi! I s těmi podivnými háčky nad písmenem g! Tam se muselo něco stát! Něco nepochopitelného, co změnilo situaci. Už to není ten starý dobrý Ararat, kam bychom se mohli uchýlit před potopou. Je třeba hledat nová, jiná východiska, odpovídající moderní době a modernímu, docela odlišnému způsobu potopy.

            Cousteau tvrdí, že nejprve zmizí pod vodou anglické a italské přístavy, kus Holandska, potom, až roztají ledovce na pólech, zvedne se moře o dalších několik metrů a pevnina se nám pomalu začne ztrácet před očima. Myslím, že by se tomu dalo ještě zabránit. Že by nemuselo dojít k potopě. Jedna z možností spočívá v tom, že svět zahyne mnohem dřív na něco úplně jiného. To by byla pro proroky potopy a pro ty, co s potopou už počítají jako s hotovou věcí, pěkná sprcha! Nedávno jsme prý unikli jaderné katastrofě, ale jen o dvacet metrů: narazily do sebe v severních mořích dvě atomové ponorky. Stačilo dvacet metrů a náraz by prorazil atomový reaktor. Jen těžko by se dalo zabránit řetězové reakci. Taková zpráva mě vždycky uklidní: Tak přece jen k potopě nedojde!

            Druhý způsob, jak se vypořádat s potopou, je, prostě ji ignorovat. Na příkladu Benátek si můžeme ukázat, že se dá žít i za situace, kdy se ulicemi projíždíte v pramicích a na loďkách si obstaráváte nákupy, jezdíte do kina a do restaurace na večeři. Nevím, proč bychom si na něco takového nemohli zvyknout!

            Když se tak dívám na mapu světa, vidím ty zatraceně velké modré plochy a uprostřed nich sem tam kousky suché země. Tu a tam kontinent, pár ostrovů… nenapadá vás nic? Je velmi pravděpodobné, že to už dávno začalo! Že jsme uprostřed potopy a ani o tom nevíme. Je divné, jak jsme si toho mohli nevšimnout! Ale proč ne? Je to stejné, jako když někdo tvrdí, že třetí světová válka už probíhá. Jen těžko by se našel člověk, který by to přesvědčivě vyvrátil.

            Celý problém je pravděpodobně v tom, že se nám obávají oznámit, jaký je pravý stav věcí. Jsou to jen samé náznaky, narážky, tak jemné, že to nikomu nedojde. Jako v tom pořadu Před potopou: nikdo neřekl jasně, zda si máme vzít košíky a naložit si do nich jídlo a pití. Zda máme stavět archu. Nebo se vypravit do hor!

            Chtělo by to trochu odvahy. Odvážného člověka, který by se zeptal odpovědného činitele, co s tím udělat. Například vysokého komisaře pro potopu při OSN.

“Je to pravda, že potopa už byla zahájena před nějakým časem?”

“Ano. Pásku jsme přestřihli za účasti vysokého komisaře pro katastrofy a živelní pohromy.”

“Proč se nedostalo nic do tisku?”

“Nechtěli jsme dělat paniku. Víte, jak novináři hned všechno nafouknou!”

“Není možné ještě svět zachránit?”

“Ovšem. Právě jsme zahájili operaci pod tajným názvem, který nemohu prozradit.”

“Není ten název Ararat?”

“Nikoliv. Je to Büyük Aˇgridaˇgi!”

Komentáře

  1. Holzelova napsal(a)

    příběhy o potopě světa vznikaly dávno před tím biblickým, co všichni známe.. a taky po něm… třeba ten Váš, který je opravdu vtipný…

Napsat komentář