TŘÍSKA VĚČNOSTI / Dopisy z Tramtárie (10)

Časem se dychtivý poutník s očima rozšířenýma úžasem pohledu prvního dne  stává putujícím cynikem s vyboulenými koleny na džínách. Všude byl, všechno viděl, o všem se dočetl na vikipedii. Ale i takový se někdy může chytit do pastičky na turisty.

Jedu z návštěvy u Velké Tlapy. Minuli jsme se. Škoda. Mohli jsme si potřást tlapou. Najednou poutač. UŽ JSTE NĚKDY PROJELI STROMEM ?

Blbá reklama. Projel jsem už v životě leccos. Ale stromem?

A další poutač: PROJEĎTE SVÝM AUTEM  2400 LET STAROU SEKVOJÍ !

Přísahám. Auto zahnulo samo. Při vjezdu do lesa platím. Jako na houpačky. Komedianti. Bude tam taky střelnice? A lochneska?  Letos žádná kočkovaná na Matějské pouti.

Po lesní cestě se vyhýbám velikánům. Pak ho vidím. Pán stromů. Rozkročený proschlý nahoře i dole. Koho by to nečekalo… Ostýchavě se  sunu k jeho rozkroku. Pane Strome, není nic moc pocit pro chlapa prolézat jinému chlapákovi mezi nohama. Ale pojedu opatrně. Ne jako ta baba přede mnou, která tě vzala plechem.

Pane Strome, já jsem se narodil, když Ti bylo přes sweet little dva tisíce tři sta. Ta představa mě stejně jako nezkrocené živly staví do role onoho chomáčku bílkoviny na pouti Vesmírem.

Pane Strome, kdo tě zasadil? Já nevěřící Honza se ptám: Všemohoucí jakýsi , dej mi poznat, kde je pravda… Kdo zařídil tenhle Strom a všechno majestátné na světě? Kdo zařídil mě, mého tátu a tátu jeho táty a tátu táty jeho táty? Kdo zařídil, aby měl táta táty táty mého táty dvě uši? A jeden nos místo prasečího čumáku? A dvě oči, abych věčně bloudící nezabloudil?

Pane Strome, jedu pomalu do tvého rozkroku dotvarovaného pilou jako pro plínu. Pane Strome, tohle neměli! Tohle fakt neměli dělat!

Tohle není Matějská pouť. Jsi šumící katedrála, po tisícíletí se vysmívající ohni i vichřicím. A já vjíždím dnes tisící do tvého rozkroku. Ty se nedáš obejmout! Vysmíváš se mému rozpětí, mému lidskému rozměru. Pamatuješ čtyřicet mých tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů tátů mých tátů…

Pane Strome, plazím se pod tebou a zpětná zrcátka mého života jsou tak malomocná… Spouštím okno, vysunuji ruku. Ruka jede po rudém dřevě. Zadře se. Zadřel jsem si třísku, pane Strome. Auto se sune tunelem nekonečného života v tvém rozkroku. Auto se sune se mnou, tak lehce smrtelným a s tvou třískou v mém palci.

Zadřel jsem si třísku stromu rostoucího z nebe a starého 2400 let. Tolik let, to je celá věčnost. Mám v palci zadřenou třísku z Věčnosti!

Pane Strome, děkuji Ti za tu Bolest. Děkuji Ti za milimetr Věčnosti v mém Těle.  Nikdy Ti to nezapomenu. Nikdy…

Co je pro Tebe moje Nikdy, Pane Strome? Co je pro Tebe Chvíle mojí Bolesti, Pane Strome?

Co je pro Tebe Já, Pane Strome? Co je pro Mě Ty, Pane Strome?

Vyjíždím z té Matějské a auto jede do kopce bez motoru.

Napsat komentář