PUTOVÁNÍ ZA VELKOU TLAPOU/ Dopisy z Tramtárie (9)

 V roce 1958 objevili cestáři nedaleko jednoho městečka  v Tramtárii v blátě podél cesty v hlubokých hvozdech obrovské stopy podobné lidským. Fotky obletěly svět. Yetti v Tramtárii !

 
 Odborníci odhadli váhu dotyčné bytosti na 180 – 400 kilogramů.  Najednou kdosi objevil staré místní legendy, které byly doposud pro smích.  Vypravovaly o obrovi, který se zjevoval v lesích a unášel zlé lidi. První zprávy o obrovském lesním muži se v místním tisku objevily koncem 19. století.  V posledním půlstoletí  byly stopy Velké Tlapy nalezeny údajně více než čtyřicetkrát.

Velká tlapa vlevo

Průvodce Tramtárií tenhle objev nepitvá.  Do Himálají zatím cestu nemám, jak bych mohl nejít po stopách yettiho-Velké Tlapy v Tramtárii. Stovka kilometrů od mojí trasy? Hračka. Ohnu malé červené autíčko do pravého úhlu a zpívám si „přes hory, přes lesy, Velká Tlapo, kde že jsi“… 

Autíčko trochu heká. Stoupáme v serpentinách do nebe. Mraky lezou po silnici a dosedají na auto. Na úbočích, kde je do mraků trochu vidět, leží sníh.  Mrkám do mapy. Že bych byl už skoro na Sněžce? Naštěstí se kopec láme a kloužeme do mlhy. Nekonečné černé hvozdy, hřbety, údolí, nahoru a dolů. Odstín zelené, který nemám v hlavě uložený. Kde jsem to četl, že jacísi domorodci žijící v pralesích mají pro zelenou barvu asi padesát výrazů?

Tak tady bych toho Hrombáce potkat nechtěl.  I kdyby to byl obr Dobr, neměl bych mu kam uhnout. Vlevo skála nahoru, vpravo skála dolů do propasti. Jel „bysem sem“, kdybych věděl, jak dlouho a jak složitě tu stovku kilometrů pojedu?

Doklouzávám do absolutního ďolíku. Objevují se první domy. Nejsou rozdupané žádným monstrem, je to dobré, asi jsou tu s Velkou Tlapou zadobře.  Ostatně díky Tlapě k nim míří turisti nejen z Tramtárie.  A zase jsem u toho módního pojmu „zážitková turistika“. Už jste v poslední době navštívili u nás doma nějaký zámek, kde by nedávno neobjevili nějaké původní speciální místní strašidlo? Nebo tam, kde nefunguje fantazie, jak by měla, aspoň poněkud fádní bílou paní?

Za prvními domy je šipka na Centrum. Jiná silnice tudy ani nevede. Na centrum musí všichni. Centrum je na dně hlubokého talíře. Dvě benzinky,  velká prodejna s potřebami pro dům a zahradu. Na boční stěně je v barvách vyvedena Velká Tlapa, jak cosi kutí se zahradním náčiním. Další Velká Tlapa vyvedena ve dřevě před místní bankou.

Motel Velká tlapa mě vítá rudým neonem. Smráká se. Ceny příšerné, ale jiná možnost k přespání není.  Paní v recepci je v tričku a naboso. Vypadá, jako by už spala.  Má klepotici. Zvenku pořádně táhne. Nebabrá se se  mnou. Žádné mimosezónní slevy. Plať, a nebo jeď dál.  Přes hory, přes lesy, Velká Tlapo, kde že jsi?  Beru klíč, auto zaparkuje přede dveřmi na dvoře. Postel, ručníky, topení funguje, sprcha teče.

Vycházím do potemnělých ulic. Otevřeno v marketu.  Žena s vyholenou a vypadá to, že i s vyhulenou a potetovanou hlavou nakoupila obrovskou krabici řetězů na vánoční stromeček. Nekupte to, když je po Vánocích! Stejně jako všude pátrám po místních raritách.  Už bych se na to měl vykašlat. Stejně i tady jsou všechny rarity Made in China.  Dokonce i tyhle jedinečné kovbojsko-tramtárijské kickers jsou z Číny. A tihle tradiční tramtárijští bůžkové z myrtového dřeva, které roste jen v Tramtárii? No, odkud byste řekli… je to tak. Nejen všechny džíny jsou z Číny…

Raritou byla jen ona vyholená žena. Podle padesát let staré obrovské limuzíny, do které nákup všemi otvory nastrkala, a podle směru, kterým odjela, soudím, že bydlí ve vesnici, kam já pojedu raději ráno za světla. Z té vesnice totiž Velká Tlapa odnáší lidi. Dokonce tam někde je Potok Ztraceného chlapa. Za tmy tam nejedu ani náhodou.  Fotit Velkou Tlapu tajně bleskem?  To by se taky mohl jiný potok jmenovat Potok u Ztraceného Čehúna.

Zobchodovat se dá všechno...

Centrum „města“ mám projité. Kemp, raftové a golfové centrum jsou na zimu zavřené… Obchod nabízející „Dárkový koš Velká Tlapa pro gurmety“ jakbysmet. Zavřeno do odvolání… Odvolání přijde nejdřív za čtvrt roku. Najaře se dveře netrthnou. Nikde ani živáčka.  Sem tam nějaký profrčí obrněný řvoucím plechem. Ale ani řvoucích konzerv s lidským masem není na ulici pro Velkou Tlapu dost. 

Zmocňuje se mě divný tísnivý pocit. Jako vždycky na dně. Jako vždycky v dolících, odkud se musíš vyhrabat, aby ses díval aspoň narovinu na rovinu, anebo dokonce na něco s nadhledem. Proč asi lidi lezou na kopce, na hory? Nesnášejí být  na dně. Žene nás to do vrchu! Pak je ti dobře. A co teprve ptáci! Není odvěká touha lidstva po létání vlastně jen stísněným pocitem z vlastní malosti? Z věčné žabí perspektivy?

Potřebuji kontakt s někým jiným než s Velkou Tlapou. Vcházím do miniobchůdku s potravinami. Jsem tu jediný. Kupuji si … co si tu proboha mám koupit?  Okurku hadovku a první čokoládu, která mi padne do ruky. Endorfiny budou možná třeba.  Je opravdu všechno z Číny? Raději se nedívám.

„Přejete si ještě něco?“ ptá se znuděná prodavačka nyvým hlasem. Co když je taky z Číny? S vámi bych si, madam, přál… Ale jo, podíval jsem se. Ne, to je pro dnešek opravdu všechno, madam… A padám.

(Okurka byla z Mexika, čokoláda z Itálie, prodavačka z Tramtárie.)

Pokojík, zámek na dva a další dva západy. Velká Tlapa tu přece unáší lidi.

Jak bývá psáno v denících objevitelů, rozhodl jsem se, že následující den vyrazím na cestu hned za rozbřesku.

Protože se začátkem ledna v Tramtárii rozbřeskává až kolem osmé, nedělalo mi to potíže.

Po silničce inzerované jako „Dálnice do země Velké Tlapy“ jsem ráno vyrazil do vesnice, kde to všechno mělo na člověka padnout ještě víc… Údolí se otevřelo do placky podél řeky.

Vyrazil jsem za Velkou Tlapou do hvozdů směrem, kde byly stopy viděny nejčastěji. Velká opuštěnost. Fotím ji. Čiší odevšud. Něco za mnou zapraskalo.  Uvědomil jsem si, že auto už je hodně daleko. Cedule u silnice upozorňovala na medvědy s návodem, jak se chovat, když je potkáte. Návod, jak pozdravit Velkou Tlapu nikde. Jestli četli místní medvědi návod, jak se slušně chovat k Pražákům, netuším. Najednou slyším našlapovat  Velkou Tlapu za každým houštím a pokrouceným stromem. To nemůže být pravda! Jsem debil nebo co? A přes všechnu nedůvěru v povídačky neskutečná depka. Stromy obalené metráky lišejníků jako v ošuntělých zimních kabátech.  Kamínky se za mnou po cestě sypou z prudkého srázu na břeh šedivé kalné řeky. Srdce indiánské rezervace… Blbost. Srdce téhle rezervace je přece obrovské kasino v pár kilometrů vzdálené vesnici.  Rychle hup do brusinkové konzervičky. Klíčky do zapalování, nastartovat – a pryč. Krkolomný výjezd od řeky k silnici. Auto se vzpíná na zadní. Mimovolně ho ženu  do vysokých otáček. Jsem dítě nepřírody. Na pobyt v divočině  už naprogramovaný nejsem.

V Muzeu Velké Tlapy, v prostředí plném publikací, videí, odlitků stop, autentických svědectví, ale i plakátů na celovečerní film o Velké Tlapě a vzápětí po mezinárodním sympoziu o Velkých tlapách celého světa, marním čas vysvětlováním paní průvodkyni, že časopis Vesmír v Čechách přece před časem napsal, že je to všechno výmysl!

Drápy Velké Tlapy tu neprodávají. Koupil jsem si aspoň medvědí. Údajně není z Číny…

Expedice za Velkou Tlapou se nenaplnila. Existence tohoto humanoidního tvora opět nebyla prokázána. V poslední době se jacísí recesisti pokusili prezentovat Velkou Tlapu vysekanou v oblasti věčného ledu. I sjeli se velkotlapologové, jenže kvádr ledu se nedopatřením v mrazáku roztekl a uvnitř trapný kostým nepodařené gorily.  

Pravdu: Já jsem tě,Velká Tlapo, ani potkat nechtěl. Na co bych s tě asi zeptal? A neptal by ses náhodou spíš ty mě, proč ti nezvané Malé Tlapy lezou do obýváku? A  proč by vedle bílých, černých, hnědých a šikmookých nemohli žít taky velkotlapí?

Beru čáru.  Za hory, za lesy, moje doma, kde že jsi? Kamarádka mi psala, že byli po Novém roce na výletě v nedostavěném gotickém chrámu kousek od Prahy, kde je v kněžišti tak silná energetická zóna, že se zde chodí do mdlob. A pak taky o menhiru, který i v mrazu hřeje…

Učí to i moje bytná Tram ve svém tramtárijském Kurzu zázraků… Zázraky jsou všude (kam se jen nepodíváš).  

 

Napsat komentář