Moje milé divadlo

Všichni jsou buď opilí, nebo mají kocovinu
Michal Lang rozbil stan pro Murlin Murlo na dohled od Strašnického krematoria

Ve Strašnickém divadle ve středu 10. listopadu odpojili elektřinu. Diváci přišli na večerní Murlin Murlo Nikolaje Koljady, na příběh o apokalypse a o sebezničení na ruský způsob. Úředníci divadlu vzkázali, že pracují jen do patnácti hodin, diváci tedy ať počkají do čtvrtka… Pokračování apokalypsy na český způsob.

Nemáme autory, jakými jsou Koljada, Sigarev nebo Muchinová. Byli jsme nějaký čas nažraní, zatímco nejenom ti tři jsou o několik kruhů pověstné leninské vývojové spirály před námi. Na cestě k zmaru. Kdo viděl čtvrteční Máte slovo Jany Jílkové o deregulaci nájemného, ví, že už jsme mu taky varovně blízko.

Inferno na dohled
Jenom uvěřit tomu se ještě vzpíráme. Vždyť přece „jednou bude líp“. Taky v Rusku už bylo. Z Koljadovy Murlin Murlo, což je „šipilovská Marilyn Monroe“ a lidé kolem ní, už dávno za zenitem lidství, na nás dýchne Čechov. Ale také Andrejev. Tři sestry, Racek, Ivanov. A Povídka o sedmi oběšených. A maličko naštěstí i Mrazík.

Co se změnilo? Jednou, snad, za sto let… Také Koljadovi hrdinové si chtějí trochu zafilozofovat. Murlin-Olga – Lenkou Ouhrabkovou vykreslená jako mírně opožděné, ale po lásce toužící děvče. Nastěnka. Alexej Jana Hofmana, rozhodnutý hledat nové formy a uměním přivést lidstvo k polepšení. Než propadne alkoholu. Ivánek.

Murlinina sestra Ina Ivany Wojtylové. Bravo! Věčně vodkou nalitá, chce jen zdrhnout z města, kde z jedné strany po větru páchne obří drůbežárna a z druhé koksovna. Kamkoli, takže už nikdy nikam. Marfuša. A Michail, Jiří Racek, násilnická, hrubiánská troska ovládaná lumpenproletářskými atavismy a zvířecími pudy. Baba Jaga.

To všechno vsadil režisér Michal Lang do předpeklí bez lásky a bez špetky životní naděje. Přesně. Vlastně ani ne moc varovně, spíš jako konstatování žalostného stavu. Nelze jinak, víme přece, jak dopadl Gorby, poslední Rus, který se cestu do pekel pokusil odvrátit. Mezitím jsme i my stanuli na pokraji neodvratného sešupu.

Kulí se nový rychtář
Kam se na Rusko hrabe sebestředná anglosaská coollnes. To na východě není destrukce jedince, jeho chladný protest ústící do sebeprznění. Jsou vrata dokořán rozšklebená pro zemi, kde zítra znamenalo už včera. Pro šestinu světa. Brána k infernu. Tak to cítí Koljada a tlumočí Lang. Nás snad z toho aspoň mrazí. Mělo by.

Murlin Murlo objevil Pavel Šimák pro Husu na provázku v roce 2003. Lang poselství Koljadovy varovné, neradostné, beznadějné hry zpřesnil, domyslel, a možná také prožil. Perme se o jedinečné Strašnické divadlo. Starostou v té městské části bude nejspíš hodně promodralý milovník divadla – pověstný coollturní radní Milan Richter. Pozvěte ho.

Strašnické divadlo Praha – Nikolaj Koljada: Murlin Murlo. Komedie o konci světa. Přeložila Gabriela Palyová. Režie a hudba Michal Lang, scéna Milan David, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 31. října, psáno z 2. premiéry 10. listopadu 2010.

HODNOCENÍ: 80%

 

Oidipus Jana Skácela potřetí u Mrštíků
Po Milanu Páskovi a Ivanu Misařovi uvedl krále na scénu Městského divadla Stanislav Moša

Není člověka, který by nepolitoval osudem zdrceného thébského vladaře, jemuž bohové určili cestu největšího bořitele vztahů a štěstí vlastního, rodiny a svých potomků. Sofokles vše shrnul pět století před Kristem do tragédie Oidipus král.

Z překladů zůstává nejlepší jediný: Jana Skácela. Poprvé se ocitl na jevišti v roce 1973 na zapřenou, básník byl zakázán. Druhého uvedení v roce 1991 už se největší český básník druhé půle dvacátého věku nedožil (umřel 7. 11. 1989). Třetí má na svědomí na sklonku října 2010 Stanislav Moša v brněnském Městském divadle.

Sliby – tlachy
„Štěstí smrtelníků bývá / nenávratné jako sen. / Nemluv o štěstí, než přijde / za tebou poslední den.“ Jako by Skácel v tom závěrečném čtyřverší určil Chóru vlastní epitaf. „Celý svět mu záviděl. / A hle – jaký hrozný osud / potkává ho nakonec.“

Po Pasoliniho znamenitém filmu (1967) už se těžko hledá provokativní interpretace. U nás uspěli jen Jan Mikulášek v Ostravě a Jan Novotný ve Strašnickém divadle.

Moša není provokatérem, jeho nastudování Oidipa směřuje spíš k naléhavosti.

Viny, které nešťastný král bere na sebe, nejsou vlastně ani trochu jeho krutostmi. Oč méně zlý je jeho otec, který v bázni před naplněním věštby kázal syna utratit? A je proviněním bránit se zlovůli netušeného panovníka, pobít přesilu a stát se nevědomky otcovrahem?! Žít a plodit děti s vdovou, o které neví se, že je jeho matkou?!

Oidipa není možné hrát muzeálně jako příběh o naplnění rozmaru všemocných bohů. Člověk z nich už dávno chválabohu a právem sejmul všemoc.

A neční nad všechny nakonec proklatec, který slíbí zbavit Théby moru a ztrestat královrahy, aniž tuší, že vyslovuje ortel sám nad sebou? Trest si nepromine, ba naopak, ještě ho vyostří. Ó politikové čeští, kam se už zase poděly vaše volební sliby? Člověk z vás ale dávno chválabohu a právem sejmul důvěryhodnost. Sliby – tlachy – i VV.

Vznešená hnutí mysli
Scéna Jana Duška, to jsou stupně amfiteátru či fóra. Kostýmy Andrey Kučerové jaksepatří bílé a režné. Hudba Zdeňka Merty a Karla Škarky vznešená jako dobrá hnutí mysli. A Skácelův verš dokonale antický a současný.

Oidipus Jiřího Macha rovná se hereckému objevu. Tryská z něj rozervanost a exprese. Iokasta Ivany Vaňkové – krásná tak, že se Oidipovi nikdo nediví. Kreón Viktora Skály jen zdánlivě nebaží po moci. Připadne mu. Prokletí Oidipova rodu tím teprve začíná.

Městské divadlo Brno – Sofokles: Oidipus král. Přeložil Jan Skácel. Režie a úprava Stanislav Moša, dramaturgie Jiří Záviš, scéna Jan Dušek, kostýmy Andrea Kučerová, hudba Zdeněk Merta, Karel Škarka, hudební nastudování Karel Škarka, asistent režie Jan Mazák. Premiéry 30. a 31. října 2010

 

V Jihlavě o potomstvu zlém, blbém, zločinném
Horácké divadlo uvedlo novou dramatizaci Hrabalova Obsluhoval jsem anglického krále
Skoro se ani nechce věřit, že se po Ivo Krobotovi a Petru Oslzlém najde jiný odvážlivec, který zdramatizuje nejlepší prozaické dílo české literatury druhé půle dvacátého století: Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala.

Vlastní pohled na stále ještě dost nedoceněný román – stejně jako teprve příští méně klipová a v anomálních podružnostech se nebabrající generace znovu objeví velkou poezii Jana Skácela – přenesl do Horáckého divadla Jihlava režisér Petr Palouš.

Hrabal Čechům o nich
Spolu s Baladou pro banditu Martina Packa stala se inscenace Obsluhoval jsem anglického krále kritikou bohužel nepotvrzeným důkazem, že kvalitní divadlo vzniká v prvním desetiletí nového století kdekoli v regionech. Že se o tom píše málo nebo vůbec, je hanebné a podprůměrnost teatrologické nahodilosti dokládající.

Paloušova dramatizace začíná cestářem a na jevišti jsou většinou přítomni všichni tři Pinďové (obměna Jana Dítě): Petr Soumar, František Mitáš a Zdeněk Stejskal.

Scénosled je samozřejmě shodný s knížkou: u Šroubků, u Tichoty a u Brandejse, po válce v milionářském táboře chráněném milicionáři. V románu podstatná a takřka klíčová kapitola roku 1948 dostala v Jihlavě chválabohu mnohem větší prostor než kompromisní Krobotova a Oslzlého verze z konce normalizace (Rozvzpomínání).

Obdivuhodné je herecké nasazení. Každý z aktérů vytváří na jevišti tři, ale i pět postav – a celek má moc dobrou fazónu. První část dramatu končí epizodou s habešským císařem, ztrátou zlaté lžičky a odhodláním všem ukázat.

Palouš dobře odstínil proměnu švarných českých sokolíků v podbízivé služebníčky za Háchova protektorátu. Válečná epizoda je možná nejpřesvědčivější a měli by ji povinně zhlédnout všichni, kdo se pouštějí do oprašování loutkového Emila. To přece o českém charakteru je stěžejní Hrabalovo dílo! Proto ta vlažnost při jeho přijímání.

Vyhrnem si rukávy
Zdeněk Dryšl, Milan Šindelář, Josef Kundera, Stanislav Gerstner, Jakub Škrdla, Vladimíra Čapková, Lenka Schreiberová, Lucie Sobotková-Štorková, Tereza Otavová… Samé jedničky za pochopení podstaty rolí.

A ještě jednou o Milicionářích a Milionářích: Hrabal i Palouš je vystihli skvěle! Vždyť první, naverbovaní, se přece cítili líp v dole nebo v ocelárně. A zbohatlíci, přenesení přes věky, vždyť to jsou pořád ještě Husákovy věrné děti. My Češi si musíme pomáhat a umíme ošidit každý režim. Jen dobří lidé zůstávají Pinďoury.

Horácké divadlo Jihlava – Bohumil Hrabal: Obsluhoval jsem anglického krále. Dramatizace a režie Petr Palouš, výprava Jitka Moravcová, hudební spolupráce Lubomír Šrubař.  Premiéra 15. května 2010.

 Foto autor

Napsat komentář