Vánoce pod lupou

Vánoce12Vánoce jsou ticho, nostalgie, pospolitost a vzpomínky.

Úplnou náhodou jsem ve svém archivu našel svůj 35 let starý článek Vánoce pod lupou publikovaný tehdy v Mladém světě s kreslenými fóry Vládi Jiránka. Na úvodním Jiránkově fóru je objímající se dvojice a něco mezi Santou, Dědou Mrázem a Ježíškem s nůší plnou dárků. Nadělující klepe dívce zahleděné do očí svého přihlouple se tvářícího milence: „Nedejte si od něj nic nabulíkovat, slečno. Věci jsou věci!“

V článku jsem se stopadesáti žáků, studentů a učňů z Benešova a okolí ve věku 15-19 let vyptával na Vánoce. Některé odpovědi se mi zdají pro pamětníky, ale možná i pro nepamětníky hodně zajímavé, přinejmenším jako ilustrace života společnosti těch let. Tázaným je dneska skoro padesát… Vybírám…

Vánoce mám ráda, že je volno
Mám je ráda. Je to taková změna v každodenním životě a já mám změny ráda./ Je spousta jídla, překvapení a častěji než jindy se setkávám s přáteli./ Nemám je rád, brzo zavřou krčmu./Každý se snaží být k druhému milejší a ohleduplnější./ Když napadne sníh, máte pocit, že se vracíte do dob a zim z obrázků Josefa Lady./Nemám na nich ráda, jak je před nimi každý ulítaný, aby sehnal to, co chce dát druhým./Protože je hodně jídla a hezká televize./Poslední dobou se o Vánocích nudím. Představovala bych si na nich více hudby – moderní i v televizi./ Mám je ráda, že je volno, ale nemám je ráda, když se zvážím, padá na mě hrůza./ Stromy v lese připomínají obry z pohádek./Vánoce jsou fajn kvůli dárkům a ponocování./ Už i ty poslední dny jsou ve škole příjemné. To napíšeme na tabuli „Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naši třídu, uklízení, pečení – není čas na učení.“/

Povšechně je z odpovědí cítit touha a těšení se na dárky. Díky mnoha položkám „nedostatkového zboží“ se dárky musely kupovat, když byla šance je sehnat. Větší dárky se tedy schovávaly převážně na Vánoce a o to větší na ně bylo těšení.

Chtěl bych koně černého
Chtěl bych dpostat kvalitní gramofon. Ale jestli to rodiče vědí, to nevím./ Vím, že to u nás nejde, ale kdyby to šlo, chtěl bych mikroskop a kolo-galuskáče./ Magnetofon, kozačky a dva roky prázdnin./ Bezvadné vybavení na lyže a malého bráchu./ Jeansy a motocykl. To ale nejde, protože stavíme barák./ Protože mám ráda koně, chtěla bych koně černého./ Model letadla na vysílačku, hoblovku a cirkulárku./ Zasnubovací prstýnek.

Na otázku po přání, i když asi nesplnitelném se nejčastěji objevovalo přání dostat magnetofon (24%). Následoval malý motocykl Pionýr, lyžařské vybavení gramofon, pes, kožíšek, kolo , džínsy a barevná televize.
Poukazuji v článku na to, proč je finančně dostupný kazetový magnetofon stále bolestí trhu a také, proč je problém stálý nedostatek džín (ty tuzexové, ty co stojí skoro tisícovku), proč se musí kupovat za načerno sháněné bony a stát hodinové fronty a doufat, že na vás dojde.

Tátovi bych koupil blatník k autu
Kdybych mohl, koupil bych naší rodině auto, tátovi soupravu naopracování dřeva, mámě mixér a ségře gramofon nebo magnetofon./ Kdybych mohl, koupil bych rodičům novou sedačku./ Tátovi sto tisíc na opravu domu./Matka by si přála nějakou zahradu. Ona by měla ráda vlastní hroudu hlíny s kytkama, aby se o ně mohla starat./ Ráda bych dala bráchovi magneťák, ale to je ve snách./ Babičce a dědovi prase./ Mámě nějaký robot do kuchyně, švárovi nářadí k autu,, starší ségře, turistickou výstroj, silonovou bundu, mladší sestře teplákovou soupravu a sportovní boty, nejmladší sestře velkou obrázkovou knížku o zvířatech, bráchovi bych půjčil na koně a švagrové bych koupil šaty podle poslední Burdy./ Rodičům bych chtěl vrátit zdraví a sílu./ Sestře nábytek, otci barevnou televizi a mámě 400 bílých talířů, aby měla na co malovat./ Babičce trochu spravedlnosti,pořád se s námi hádá. Mámě chlapa, víc času a míň práce a hezký kabát./Babičce víc zdraví a tátovi lepší náladu./ Mamince bych nejradši dala elektrický šicí stroj,, bráchovi autodráhu a tátovi nový blatník k autu, protože ten starý mu už brzo upadne./ Babičce nové umělé zuby./Nějakej přístroj, kterej by mámu odnaučil kouřit./Sestře digitální hodinky, babičce nový nábytek a dědovi atlas hub./ Sestře rybičky, mamka je do bytu nechce./Mamince šicí stroj na elektriku, protože ona musí pořád šlapat./Matce látku na šaty, otci chladič do auta, aby mohl zase jezdit, neteři živé miminko, protože ho moc chce.

Tabulka nedosažitelných dárků začala autem (20,4%), pokračuje kožichem, barevnou televizí, džínsami, magnetofonem, automatickou pračkou, motocyklem, náhradními díly do auta, pletacím strojem a motorovou pilou. Opět skoro pětina dotázaných povyšuje prachsprosté džínsy za nedosažitelný dárek…podobně jako náhradní díly k autu.

Průměrná suma na dárek pro jednu osobu byla „kilo“. U učňů, kteří si už přivydělávali bylo pod sto padesát korun.

Většina peněz studentů na dárky pochází z prázdninových brigád, chmelové brigádě sběru odpadových surovin, sběru léčivých bylin, někdy za pomoc doma, někdy něco šoupne babička… Část peněz pocházela z ušetřeného kapesného
(Mimo peněz na týdenní jízdenku dostávám 50 Kčs měsíčně. Stravuji se doma, když je vyučování až do večera, maminka mi dává víc jídla s sebou. Z těch peněz si ale platím i vstupné na diskotéku – 12 korun vstup! – a jsem bez úspor.).
Pokud něco jako kapesné existovalo, bylo průměrně 50 Kčs měsíčně, ale záviselo na prospěchu, prohřešcích, pomoci doma, ale i na momentálním stavu rodinné pokladny.
Na rozdíl od současnosti, učňové a studenti chodili na obědy do školních jídelen fast foodům se říkalo automaty a chodilo se tam maximálně na vlašák a párek.

Asi nějakou voňafku
Vzhledem k částce 100 Kčs na jeden dárek pro jednoho člověka z rodiny, nebyl moc velký výběr, navíc se člověk často setkával s odpovědí prodavačky: Nemáme, zeptejte se po vánocích…
Devětačtyřicet procent studentů a učňů kupovalo kosmetiku. Kluci většinou nějakou „voňafku“. Třetina udělala tržbu v prodejně knih, pětina utrácela za hračky, dále pak punčochové zboží, bačkory, košile, trička, levnější svetry, gramofonové desky nebo magnetofonové kazety, kuřácké potřeby, potřeby na holení a frčela trička s nápisem!

Abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo
Na to, co by si přáli, jsme odpovědi už četli. Ale co je z toho asi pro rodinu dostupné?
Snad náušnice, kterými se ozdobím na maturitní ples a sametové kalhoty./Aby se sešla celá rodina./Brusle, ňákou pětku a něco na čtení./Snad dostanu kozačky a kabát./Užitečnou věc, která mi vydrží celý život./Stačí mi sebemenší pozornost, abych měla pocit, že se na mě nezapomnělo./ Struny na housle za sto padesát korun./ Nějaký magnetofonový pásek nahraný lepšími písničkami./ Snad nové džíny./Klobouk myslivecký.

Statistika: Magnetofon (17%),džíny,kniha, svetr, lyže, kalhoty, boty, gramodesky a kazety, brusle,lyžařská výstroj, blůza nebo tričko.

Co ale bohužel asi nedostanou?
Většina konstatuje, že pro praktické rodiče není vůbec důležitý magnetofon, který by si přáli nejvíc. Zůstal tedy hlavním snem…
Dostanu asi pyžamo a možná i výhybky k vláčku, jestli táta sežene marky a koupí to v NDR, protože u nás se nedostanou./ Asi to bude jako každý rok: Svetr, kalhoty a ponožky./Moc toho nedostanu, musíme šetřit./Asi to, po čem vůbec netoužím, nějaké nemoderní svršky./ Bohužel, kytara to asi nebude.

Vánoce se liší tím, že se sejdeme
Uděláme si jeden na druhého víc času a nepřipomínáme si starosti, jako že se musí opravit okap atd./ Vánoce se liší za prvé tím, že se všichni sejdeme a za druhé tím, že se veselíme./ Rodiče jsou v lepší náladě a nemají řeči./Rodiče si tolik nenadávají.

Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace
Co považovali za onu proklamovanou vánoční pohodu? Jak probíhal Štědrý den (večer)?
Pojďme a poslyšme:
V šest večer se všichni sejdeme u večeře. Po ní začneme s rozbalováním dárků. Potom nám přijdou tety s dětmi a dlouho do noci se bavíme a zpíváme./ Večer se jedí stará česká jídla – rybí polévka, černá omáčka s vařenou rybou a vánočka. Pak se díváme na televizi, rozdají se dárky, posloucháme vážnou hudbu, aby se udrželo kouzlo vánoc./ Pouze televizor, kapr, snad trocha legrace./ V sedmnáct hodin slavnostní večeře ve svátečních šatech, pak si předáme dárky a do konce večera televize./ Večeře při svícnu, rozbalování dárků, pak polárkový dort, rozkrajování jablek a svíčky v ořechových skořápkách./ Večer se najím,e,pak se vrhneme na dárky. Vzpomeneme na člena rodiny, který je v nemocnici a pak se díváme střídavě na první a druhý program./ Babička se pomodlí u stromečku, my čekáme u stolu, potom se večeří, připíjí, hledáme zlaté prasátko, krmíme domácí zvířátka a rozbalujeme dárky. Dopoledne strojíme stromeček, odpoledne se připravuje večeře. U stromečku si zazpíváme, sestra zafidlá na housle rozbalíme dárky a díváme se na televizi./ Jíme jenom ráno, protože jak se říká, neviděl bych zlaté prasátko. Potom jsem až do večera s klukama na rybníku a bruslím. Večer jsme lépe oblečení než ve všední den, je to taková malá slavnost.Po večeři si rozdáme dárky, poděkujeme si a začne zábava a je nám hej./Navečer jdeme na hřbitov, pak je slavnostní večeře, rozbalí se dárky, radujeme se z nich, , sledujeme televizi a po půlnoci se hraje naše oblíbená hra kanasta./ Štědrovečerní večeře se jí při televizních novinách, aby nám neutekl program.

To byly vánoce 1979!
Ano, tehdy se psaly ještě s malým v.
Jak na Vánoce (ano, teď se píše velké V) vzpomínáte vy?
Jaké dárky jste vy nacházeli pod stromečkem?
Jak vy jste oslavovali slunovrat? Jak se u vás slavilo narození Krista?

A co radí Vladimír Jiránek na závěr sondy do vánoc 1979?
Na obrázku sněhulák, do něhož mlátí chlap se lopatou a text:
„Uplácejte si k vánocům sněhuláka!“

Komentáře

  1. levandule napsal(a)

    Milý Honzíku, tak se nám vánoce zase blíží, ale čím jsem starší tím raději mám advent, ta možnost zastavení, rozmýšlení a vzpomínek na ty co to už nejsou s námi. S rodiči , když jsme byly se sestrou malé, tak byly sice jen s malými dárky a jak jsi napsal hlavně těmi praktickými ale, vánoce bez knížky by nebyly vánoce. Nejdůležitější bylo ale, že jsme se všichni sešli, rodiče babičky děda, tety a strýcové, paráda. A to je pro mne nejdůležitější i dnes. taky nesmím zapomenout, že jsme vždy na štědrý den dopoledne šli na hřbitov zapálit svíčku, po cestě domů dát černouškovi v kostele u jesliček korunku, a taky jsme museli aspoň na chvilku k tátovu nejlepšímu kamarádovi , protože ten měl 24. narozeniny. No a to už začínaly být veselé a pak už honem domů, aby bylo vše připraveno, až se rozsvítí první hvězdička a přijde Ježíšek. Vánoce jsou jiné, když je člověk už dospělý, ale hlavně jsou to rodinné svátky a malých dětí. A najednou si všichni přejeme, aby Ježíšek byl.

  2. poletucha napsal(a)

    Vánoce… Kdyby to bylo v mé moci, tak bych zařídila, aby nikdo nebyl o Vánocích osamělý. Kdo je rád sám, ať je se svou radostí, ale osamělost by měla být vykázána.
    Jako malá jsem dostávala velké balíky potřebného oblečení, pod stromkem byly bavlněné punčocháče, spodní prádlo i ponožky. A vždycky knížka. Po nadílce to u nás bylo jak v čtenářském klubu. I moje děti k jiným dárkům vždycky dostaly knížku a taky tak skončily v koutku s ní – pokud ovšem nebylo třeba nejdřív postavit lego 🙂 . Poslední dobou býval Štědrý večer u nás bez dětí, a to snad ani nejsou Vánoce. Vnoučata v lepším případě přijedou “po”, ta vzdálenější po skype a taky “po”. Mám ale naději, že příští rok… Už se těším, bude to můj nejkrásnější dárek – a když bude všechno v pořádku, tak taky po svátcích.
    Ve svém nitru oslavuji slunovrat, ale křesťanské rituály pro tuto příležitost plně vyhovují. Jen coby nekřtěňátko nechodím ke zpvědi.

  3. Kutil napsal(a)

    Hezky to charakterizuje tehdejší dobu, Honzo. Ani pohled na socialistické Vánoce nemusí být černobílý…
    *
    Když přemýšlím o Vánocích v průběhu života, vycházejí mi tři etapy: v dětství jsem se víc než na dárky těšil na tu zvláštní atmosféru, která trvala několik dní kolem Štědrého večera a skládala se z mnoha střípků: sníh, bruslení, návštěvy, cukroví, světýlka, televize a další a další; byl to vždycky jen o Vánocích se opakující pocit, prožitek, něco uvnitř. V druhé etapě, v jakémsi vrcholně produktivním věku, jsem občas ty pocity z dětství zažíval, možná skrz děti, které byly přítomny, leč charakteristika etapy byla: povinnosti, zařizování, shánění, skoro stres, prostě děs. Ale když člověk chce, najde si i v tom to pěkné, takže i na tuhle dobu vzpomínám rád. Jen tam vzadu někde sedí červíček, který pochybuje: Bylo třeba kvůli tomu kousku štěstí se tak honit? No a teď, kdy máme v rodině jen samé dospělé a jinak to už ani nebude, zažívám vánoční čas výhradně jako pohodu a svobodu. Dárky, co mně cvrnkne do nosu, žádná horečka, támhle měli pěkný stromek, žádné fronty, až se mi bude chtít, skočím pro kapra, neuteče, s návštěvami se můžeme pohádat, nebo se spolu opít, žádné přetvářky, řeknu vám, klid v duši… Ale – stejně… Pocit z dětství, s tím vším okolo… Po tom se mi stýská víc než kdy předtím. Sakra, a jak!

  4. Jan Krůta napsal(a)

    Milí moji přátelé na dálku i nablízko. Dneska jsem dostal od kamaráda, který má daleko do citlivky, strašně banální klip, přímo hollywood, nebo snad bollywood. Zkusím o něm večer napsat trochu víc. Teď přes den ještě ten kvapík, kterého se Kutil snad dokázal zbavit. (Vždyť to říkám, mění se nám na světce! :-)) Ale pochopitelně mu to závidím a štve mě, že to nedokážu. Ten vnitř klid, tu srovnanost v hlavě do těch pravých šuplátek…

  5. Jan Krůta napsal(a)

    Milé Poletuško a Levadulko, potěšily jste mě! Je hezké potkat kamarády v ten pravý čas…

Napsat komentář