Prosinec – měsíc očekávání

Slovo prosinec nemá co dělat ani s prošením, nevzniklo (jak se někdy vykládá) ani od slova “prasinec” kvůli období zabíjaček. Původ tohoto slova se hledá ve významu „siný“, měsíc bledých až šedých barev v přírodě. Začínalo období úvah o osudu, úzkostlivě se dodržovaly pranostiky, různé jevy v okolí člověka ukazovaly na hlad, hojnost, svatby, smrt, narození, nemoci.  Nastal čas mystiky.

Vánoce5Už poslední den měsíce listopadu, na svátek Ondřeje, se začínalo pracovat na věštění. Na Slovácku dívky lámaly ústy větvičku višně, zasazovaly ji do nádoby s hlínou a každé ráno z úst zalévaly. Rozkvetla-li větvička na Vánoce, znamenalo to, že příští rok bude jejich svatební. Dodnes se na svatou Barboru (4.12.) řežou „barborky“, třešňové větvičky, aby na Vánoce vykvétaly. Na Chodsku si dívky rozkvetlou větvičku dávaly pod blůzku a který kluk dívku ten den první chytil, toho ženou se měla stát.

Mikulášská nadílka se děje v předvečer svátku sv.Mikuláše (6.12.) a má původ v církevní legendě o svatém Mikuláši, štědrém biskupovi. Církev vnášela do všech adventních zvyků posvátnost, na kterou naši předkové ale moc nedali. Před příchodem křesťanství si jako pohané více užívali radosti a o adventní době v různých maskách prováděli věci, které by jim jinak těžko prošly… Církev je ale vedla k bohabojnosti a radost a veselí měla za hřích.

Daleko větší význam než svátek svatého Mikuláše  měl  pro naše předky svátek Lucie (13.12.) Ten den se nepředlo a po vsích chodily rozdováděné maškary. Teprve po nich přicházely do domů skupinky Lucek, bílých, důstojných a mlčenlivých žen, které peroutkami ometávaly lidi i předměty v domácnostech, aby je tak ochránily před čarodějnými silami. V noci po Lucii si dívky na Valašsku kladly pod polštář dvanáct lístečků se jmény chlapců a po ránu musely poslepu vždy jeden vyhodit. Který na Štědrý den zbyl poslední, ten jí byl souzený.

Historie dokáže být zajímavá „k sežrání“ 🙂 Mrkněte se:

Papež Řehoř XIII. vyhlásil reformu kalendáře. Podle nového, podle něj nazývaného gregoriánský, následoval v roce 1582 po 4. říjnu bezprostředně 15. říjen. Změna byla provedena k odstranění disproporce mezi slunečním a kalendářním rokem, která za dobu užívání juliánského kalendáře dosáhla odchylky deseti dní. Podrobněji o tom Vikipedie:

Předchůdce gregoriánského kalendáře, juliánský kalendář, fungoval po mnoho století poměrně dobře. Tropický rok má délku 365,2422 dne, a je tedy o 11 minut kratší, než předpokládá juliánský kalendář (365,25 dne). Docházelo tak k postupnému opožďování kalendáře vůči okamžikům, kdy nastává rovnodennost nebo slunovrat. Roku 453 byla diference 1 den, roku 581 byla diference 2 dny atd. Za pontifikátu papeže Řehoře XIII. roku 1582 byla diference 9,809 dne. Velikonoční neděle ani zdaleka nebyla tou první nedělí po prvním jarním úplňku, což pro římskou církev byl stav neúnosný. Nesoulad kalendáře s astronomickou skutečností (přesněji tropickým rokem; nebere se však zřetel na rok siderický, hvězdný rok) byl v období vrcholného středověku již výrazně patrný. Od 14. století se papežové a koncily, stejně jako astronomové včetně Regiomontana a Koperníka přípravou reformy kalendáře s větší či menší intenzitou zaobírali. Rozhodující návrh Compendium novae rationis restituendi kalendarium předložil roku 1575 papeži Řehoři XIII. lékař a astronom z kalabrijského Cirò Luigi Giglio (latinsky též Aloisius Lilius, 1510–1576). Papežská komise po několikaletém zkoumání alternativních řešení návrh schválila a 24. února 1582 Řehoř XIII. vydal bulu Inter gravissimas[1], vyhlašující kalendářní reformu. Protože mělo být vynecháno 10 dní najednou, bylo k provedení tohoto kroku vybráno období, kdy bude zásah do liturgického roku pro malý počet přeskočených významných svátků nejmenší. Reforma měla proto být provedena bezprostředně po svátku sv. Františka, připadajícím na čtvrtek 4. října. Následující den měl být považován za pátek 15. října. Nebýt této korekce, kalendář by se ještě více opožďoval oproti skutečným změnám ročních období. Papežská bula také stanovila, že každý poslední rok století bude přestupný jen tehdy, bude-li dělitelný číslem 400.

V dnešní době je rozdíl mezi kalendářem juliánským a gregoriánským 13 dní. Proto např. Vánoce v Rusku, Srbsku a jiných zemích řídících se dle ortodoxního, tj. juliánského, kalendáře nastávají až za 13 dní po římskokatolických Vánocích.

Gregoriánský kalendář nebyl všude přijat ihned. Stanoveného dne byla reforma provedena jen v některých katolických zemích – větší části Itálie, Španělsku, Portugalsku a Polsku. I v těchto zemích ovšem v některých místech zavedení reformy přinášelo potíže, prostí lidé často důvodu reformy nerozuměli a domnívali se, že jim vypuštěné dny byly ukradeny. Problémy způsobilo také obtížné vypočítání daní, mezd apod. V Nizozemí byla reforma přijata koncem roku 1582, čímž mimochodem Nizozemci toho roku přišli o Vánoce.

V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data ze 14. na 25. listopadu 1582. Jeho návrh však protestantsky smýšlející obyvatelstvo, šlechta i astronomové odmítli. V roce 1583 přijetí nového kalendáře zamítl i zemský sněm. Reformu tak realizoval svým mandátem ze 3. prosince až Rudolf II. (skok z 6. ledna na 17. leden 1584). Ve Slezsku byla změna provedena z 12. leden na 23. ledna 1584. Moravští stavové ale mandát neuposlechli a dále na Moravě platil Juliánský kalendář. Druhé císařské rozhodnutí v červenci téhož roku již odmítnout nemohli a kalendář byl zaveden i na Moravě (po 3. říjnu následoval 14. říjen). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil až roku 1587 (po 21. říjnu se psal 1. listopad).

Velké problémy reforma způsobila ve Svaté říši římské, kde ji katolické země přijaly v průběhu let 1583–1584, ale protestantské až v roce 1700. To přinášelo potíže zejména obchodníkům. Protestantské země označovali papeže posměšně jako Řehoře Kalendářníka a tvrdily, že je to Antikrist, který se snaží přimět věrné křesťany, aby se modlili v nesprávný den.

Největší zmatek způsobilo Švédsko, které v roku 1700 reformu nepřijalo, avšak aby chyba nenarůstala, vypustilo přestupný den z roku 1700, čímž získalo jiný kalendář než všechny ostatní evropské země. Původní záměr byl, že po dobu 40 let budou vypouštět přestupný den, a postupně tak dosáhnou gregoriánského kalendáře. Od reformy bylo v roce 1712 upuštěno a Švédsko se vrátilo k juliánskému kalendáři. Teprve v roce 1753 byl ve Švédsku přijat gregoriánský kalendář.

Specifická situace nastala v Anglii. Tam v době reformy vládla královna Alžběta I. (1533–1603), která sice byla protestantkou, ale přesto požádala, aby astrolog John Dee reformu prostudoval a sdělil královně svůj názor. Dee coby vědec reformu schválil a navrhl k přijetí. Alžběta tedy hodlala reformu přijmout, ale vzhledem k zapřisáhlému odporu anglikánské církve byla neustále odkládána, až se od ní na dlouhou dobu upustilo. Anglie byla na svou odlišnost vůči zbytku Evropy do jisté míry pyšná. Teprve v průběhu 18. století se postupně zvedá vlna kritiky stávajícího systému (zejména z řad obchodníků, jimž odlišný kalendář přinášel problémy). V parlamentu důrazně bojuje za přistoupení ke gregoriánskému systému Philip Dormer Stanhope, hrabě z Chesterfieldu. Především jeho zásluhou přistoupila Velká Británie na gregoriánský kalendář roku 1752 (po 2. září následovalo 14. září).

Japonsko srovnalo svůj kalendář s Evropou v roce 1873 a Čína v roce 1912, některé její části až v roce 1949.

V Rusku platil juliánský kalendář od roku 1700 až do roku 1918 (tj. včetně Říjnové revoluce, která podle toho byla v říjnu, ale podle gregoriánského kalendáře v listopadu).

V Řecku byl gregoriánský kalendář přijat až v roce 1923. Pravoslavná církev úpravu nepřijala nikdy.

 

Napsat komentář