Román na pokračování / Doktor Petarda

8. Člověk z výtahu na věčnost

Do davu * Policajt, co mluvil do duše * Krev, pot a slzy * Vichřice * Nacpe to do hlavy jak tlačenku * Držkovka * Dobrá práce * Bez vás bych prděl do kytek * Až budu fit, brnkni * Není nad to, potkat své Štěstí * Máš ksicht, jaký si zasloužíš * Peníze voní každému * Rudej plyš je nóbl * Někde mezi módní přehlídkou v Kotcích a Rudolfinem

Dneska přiběhl Petr na cvičení zase pozdě. Převlékl se do nemocničního mundúru pro mediky a snažil se nepozorovaně vmísit do davu při vizitě. Marně.

„Pane kolego, máte pocit, že vizita počká? Měl jste něco důležitějšího?“ Primář byl neúprosný. Co mu měl Petr vykládat? Svou ranní štreku dřív prostě nestihl. Chytl ho policajt, když frčel mezi lidmi po chodníku. Místo, aby na něj minutu řval, deset minut mu mluvil do duše. A vzhledem k tomu, že platit pokutu bylo pro Petra – nebrat! – nezbývalo než klopit oči a trpělivě kývat. Policajt byl otcovský typ. Nejhorší, co ho mohlo potkat. Zamíchal do toho svého syna a rozkecával se jak při zprávách.

„Omlouvám se, pane primáři.“ Zase skloněná hlava a provinilý výraz. Jak tohle Petr nenávidí!

Pokoj za pokojem se táhli za obrýleným primářem jako kouř. Před posledním se na chodbě zastavili a primář pokládal kontrolní otázky. Petra naštěstí vynechal. Ne, že by jednou nechtěl stát v čele zástupu místo docenta. Ale teď studoval město. Krev, pot a slzy. Na školu dojde později. Vletí do toho jak vichřice a nacpe to do hlavy jak tlačenku.

Vrchní sestra otevřela poslední dveře na konci chodby. Rutina vizity pokračovala. Petr se kroutil hladem. Ráno vyběhl rovnou z postele. Do pokoje vešel poslední a poslední z něj vycházel. Ale nevyšel:

„Hej, kluku, doktore, pojď sem! Vrať se!“ Z postele od okna se ozval namáhavý sípavý hlas. Karavana se překvapeně otočila. Petr neměl ani v nejmenším zájem na sebe dneska upozorňovat. Věděl, že ho postaví na nohy jenom držkovka dole v bufetu. Opatrně se ohlédl. Zjistil, že na něj civí všichni medici, sestry i primář. Zafačovaná ruka ukazovala kamsi směrem k němu. Zafačovaná hlava na něj koukala obolenýma šedýma očima s jasně zelenými skvrnami.

„To je ten kluk, co mi zachránil život!“ sípala mumie z fáčů.

Primář vyslechl heslovitý příběh, jak svoji záchranu před týdnem viděl-neviděl raněný z pobořeného bavoráku. Poodstoupil a poklepal Petrovi na rameno:

„Myslím, že byste se tady pacientovi měl chvíli věnovat, pane kolego. À propos…“ zvedl ukazovák jako předznamenání mravního imperativu, „dobrá práce!“

Karavana se odkolébala do bílé pouště za dveřmi. Petr v koutě u okna osaměl s člověkem, který zůstal naživu, ačkoliv už byl ve výtahu na věčnost. Člověk ho chytil křečovitě za ruku:

„Bez vás bych prděl do kytek, doktore.“

„Nejsem doktor.“

„A co tedy jste?“

„Medik.“

„Študent časně ráno na kole u Jiráskova mostu?“ Namáhavě si spojoval v hlavě informace…

Petr cukl koutkem a pusa mu napochodovala do úsměvu. Pak ale jen mávl rukou. Druhý pacient vyšel z pokoje taktně na chodbu. Petr s nadsázkou parafrázoval mumii:

„Prděl jsem do sedla… s batohem zásilek.“

Pacient s bolestí rozšklebil pusu.

Petr začal vyprávět až k okamžiku, kdy ujel. Chlapovi to došlo. Kdyby se Petr zasekl s lidmi ze záchranky, byli by ho zdrželi i policajti při sepisování protokolu a v kolik by asi přijel do školy?

Přivřel skvrnité oči, jako že rozumí.

„Sáhni do šuplíku a vem si vizitku. Až budu fit, brnkni. Zařídím ti něco pohodlnějšího než prdět do sedla.“ Hovor ho evidentně hodně vysiloval. „Budeš prdět do rudýho plyše,“ dokončil s námahou významně. Vyhledal Petrovu ruku a chabě ji stiskl. „A ptej se po Levákovi! Neboj, já mám kočičí život.“

Když se Petr po škole vysvlékal z bílého pláště, nahmatal vizitku v kapse: Míra „Levák“ Kočka, Casina – Instruktor. Ušklíbl se. Aha, rudý plyš. A ta přezdívka Levák. Není nad to, potkat své Štěstí… Ale že by mělo mít Levákův rozšvihaný ksicht? Orwell někde napsal, že po padesátce má každý takový ksicht, jaký si zaslouží. I tohle asi sedí. Ale po svém štěstí se Petr bude muset poohlídnout na jiné adrese…

Levák na klukovi v bílém plášti poznal, že mu rudý plyš nevoní. Ale peníze koneckonců voní každému. Nikdy se nezříkej rudého plyše, člověče! Rudý plyš je nóbl. Teprve o hodně později musel Petr uznat, že Levák věděl, o čem mluví. Někdy trochu šmírácká, ale přece jen elegance těla a občas i ducha. Někde uprostřed mezi módní přehlídkou v Kotcích a koncertem v Rudolfinu.  

 

9. Vrať se a opucuj si boty

Hrdinských 20 hod. denně * Dobrodružství ve stylu Sedlák jede do města * Sundat, přitlačit, vykuchat, zrušit * Točvolanti * Servilní podržtaškové v kanclu s oknem do světlíku * Vyjít schody * Bibli nikdy nečetl * Blahoslavený, kdož nesloužil nehodným sebe * Tvarovat Život na bonsaj * Nebaví tě prdět do sedla * Počurané babičky * Vstup do Strašidelného zámku * Čert nikdy nekupuje jen polovinu duše * Život je to, co si vezmeš z chaosu * Prohrávací automaty * Vrať se a opucuj si boty * Chemický vzorec Vánoc * Čas škrtí jak límeček * Boule svalů pod sakem s několika X * Happyhour * Kočka s tváří aztéckého boha Tlazolteotla * Mávání z urny * Rozsekanej jak tatarák * Chápeš to, Rampo?

Štěstí na tebe neukazuje každý den. A odhodlání dělat hrdinských dvacet hodin denně nevydrží na věky. Zvlášť, když přijdou první plískanice a proplétání se šňůrami aut přestává být příjemným letním dobrodružstvím kluka z vesnice ve stylu sedlák jede do města. Tvrdé vydělávání peněz v tvrdém ranním provozu. Kolo s messengerem se koupe v cákancích aut, jejich nárazníky tě zkoušejí sundat, přitlačit, vykuchat, zrušit. Praha tě namáčí v zamračených nervózních pohledech nedospalých točvolantů se zbytkovým alkoholem v krvi, ranní agrese velkých šéfů za volantem se potřebuje vybít před tím, než se po zasednutí do kanceláře změní v reálného servilního podržtašku v reálné kanceláři dva krát dva s oknem do světlíku.

Rok už má Petr odježděný. Teď je čas opřít kolo o klandr a vyjít schody. V počasí, kdy by psa nevyhnal, ale messengera se nikdo neptá, jednou Petr vjel na chodník, opřel kolo o telefonní budku a vytočil Levákovo číslo.

O sobě toho věděl ve svých dvaceti málo a bibli nikdy nečetl. Jen tak by věděl, že blahoslavený, kdož nesloužil nehodným sebe. Ale ambice být blahoslaveným Petra v tuhle chvíli netrápily. Kolem dvaceti je Život strom převelice zelený. A koho by napadalo ho hned tvarovat na bonsaj? A jak v jedenadvaceti poznat, kdo je mě nehodný, pane bože?

„Míra Kočka, prosím,“ ozvalo se libozvučně.

Petr se představil o hodně kostrbatěji:

„Tady je Petr Abrahám. Ten student medicíny, jestli si vzpomínáte.“

Ozval se chrchlavý smích:

„Jasně, lapiduchu. Nebaví tě prdět do sedla.“

Petr se ošíval. Ale ještě než ze sebe mohl dostat další větu, Levák ho pozval, aby za ním následující odpoledne zaskočil do kasina.

Popadané mokré listí na Václavském náměstí páchlo jak počurané babičky. Vchod s velkým jedovatě modrým nápisem „Happyness“ byl něco jako vstup do strašidelného zámku o pouti u nich na vesnici. Něco jako by mu vystřelilo v hlavě výstražnou ránu. Doma v těchhle případech slýchal, že čert nikdy nekupuje jen polovinu duše Ale Petr se usilovně chce cítit středem světa. Jeho Život je to, co si pro sebe z toho chaosu plus minus vezme. Ale nejdřív musí vidět, co ten vrchní šéfkuchař na jídelním lístku vlastně nabízí.

A tak v tlumeném světle s prohrávacími automaty podle stěn vstupoval po červeném koberci poprvé do světa, který měl být pro tenhle kus života jeho.

Bylo to, jako když kousneš poprvé do neznámého ovoce. Vypadá to hrozně, ale nechutná to až tak zle. Možná se tomu dokonce dá přijít na chuť.

Z ubrečeného listopadového centra Prahy vešel těžkými prosklenými dveřmi do ticha a tepla. V první chvíli měl cukání se vrátit před dveře a otřít si nohy o rohožku. Rudý koberec pod nohama byl ale zvyklý na lidi, kteří na mámino oblíbené vrať se a opucuj si boty už dávno úplně zapomněli.

Kasino mělo vůni Vánoc. Klimatizace udržovala příjemný čerstvý vzduch provoněný lesem. Chemický vzorec téhle vůně je jednoduchý jak facka. Vánocemi nasprejuješ i záchod v červenci. Čerstvých jahod se nacpeš v lednu a pohádka o dvanácti měsíčkách je smíchutvorná. Proč si nevyndat čerstvé jahody z mrazáku, když vládne stařec ledem a sněhem? Omotáváme si čas kolem prstu. On nás ale drží kolem krku. Zatím to škrtí jen jako límeček. Ten se přece dá rozepnout! Jednou ale přijde čas, kdy žádné knoflíčky proti škrcení nepomůžou.

Než se Petr v šeru schodiště rozkoukal, byl u něj člověk, který chemický vzorec vůně Vánoc v životě znát nepotřeboval. Zato fitcentrum ho jak magnet přitáhlo od pouličních bitek a drog konzumovaných coby vstupné mezi sobě rovné. Držení skoro dvoumetrového těla prkenně rovné, stehna obepnutá černými kalhotami, chůze golema. Boule svalů patrné i pod sakem velikosti několika X. Když ze sebe Petr v rozpacích vysoukal Kočkovo jméno, borec jen kývl a vedl ho po schodech vzhůru.

Sál kasina byl tlumeně osvětlený, jen nad hracími stoly zářily decentní lampy. Happyhour v kasinu Happyness asi zrovna nebyla. Petr zaznamenal jen pár zákazníků, hrálo se jen na jednom stole, žena a muž seděli se skleničkou v ruce u baru.

Vyhazovač zašel kamsi do zázemí kasina a za chvíli odtamtud vyšel s chlápkem, který sice kulhal, ale jen hodně málo se podobal tomu s hlavou prostrčenou čelním sklem bavoráka.

„Já jsem Kočka,“ vycenil zuby Petrův vřelec. „Kočka s kočičím životem. Pamatujete? Říkal jsem vám to!“ Petr viděl Leváka poprvé ve vertikální poloze. Urostlý, trochu nahrbený, ale i tak kolem sto osmdesáti, vyvalené břicho pod sakem, knírek sňatkového podvodníka. Husté a jen lehce prošedivělé havraní vlasy. Nahrubo řezaná tvář aztéckého boha Země a Měsíce Tlazolteotla. Tvář aztéckého boha skalpovaného čelním sklem auta. Jizva přes celé čelo stále ještě hrozivá.

„Abrahám,“ prkenně se představil Petr.

„King Kongu, tohle je člověk, díky kterýmu tě můžu ještě pořád prohánět,“ představil pitboss Levák Petra vyhazovači. „Kdyby se mi tenhle štítil dát francouzáka, tak jsem vám mával z urny. Ale muselo to bejt ekl, co, lapiduchu? Rozsekanej jak tatarák a ještě to každou chvíli mohlo bouchnout. A představ si,“ zase se otočil k Svalovi, „on mi fouknul z huby do huby a rozdejchal mě. Chápeš to, Rampo? Mladej a dobrej,“ s uznáním přehlížel Petrovo vyhublé rachitické tělíčko.

10. Ono se řekne, nepijte vodu, když se topíte

Argentinská humoreska * Vyhlášený kanec * Tlustá koule napěchovaná penězi * První žižkovská liga na popelnici * Šukala cihla kámen * Proplesknout, ale nic ve zlým * Peníze osvobozují od nadbytečných pocitů * Kde se dá koupit eutanazie? * Signály Odněkud, od Někoho, Někomu * Nejkrásnější kosočtverce jeho života * Skleněný poklop propasti Macocha * Tobě já dám vždycky a zadarmo, řekla Picunda * Kopec snů * Byt jako kráva * Na to sere pes * Zlatá trefa * Slabikář úspěšného hráče * Krása bez závoje * Žádný pasák, ale manažer * Nahý prdele i v čítankách * Rudej samet je nejjemnější tráva * Koupání v šampusu * Peníze mi šukají v kapse * Jdi ode mě blíž * Baba, které byl rozhodnut nedat * Co mě nezabilo, to mě zocelilo

Kolem poledne začíná argentinský spisovatel a Levákův pražský soused Juan hrát na piano. Někde za desatero zdmi a desatero potrubími krásně probouzí Leváka nějakou argentinskou humoreskou a dalšími slavnými maličkostmi. Zvuk doléhá do Levákova bytu zpovzdáli a do časného probouzení mu jako vánek našeptává: Jsi pořád stejný borec jako před třiceti lety, krásné baby o tobě pořád prohlašují, jaký jsi vyhlášený kanec, a vlhnou v rozkroku, jen je někde potkáš… A pak ony panu Kočkovi – magnátovi pražských kasin – představují svého nového partnera, což je čas od času nová tlustá koule napěchovaná penězi, a on – Levák – dá vybranou konverzací ve třech jazycích jejich partnerovi v několika vteřinách najevo, že by měl mít ale okamžitě mindrák za své vysvědčení s jednou dvojkou v páté třídě.

Kdyby tak ten žok na peníze věděl, jak jeho nová pražská milující pěstěná láska vyprcala před dvaceti lety první žižkovskou dorosteneckou ligu v průjezdu na popelnici, říká si vždycky pamětník Levák za obličejem pokrového profesionála. Ale stačí jen mrknout a ona i Levák vědí své. Byl to krásný čas. Šukala cihla kámen a chytit jsi mohl tak akorát spalničky. Sice musel své holky občas vzít u krku a cvičně je proplesknout, ale nic ve zlým.

Logicky i z Leváka se za ta léta stal někdo jiný. Peníze ho časem osvobodily od všech nadbytečných pocitů. V dobrém i špatném. Je cynik, který ví, že za peníze je skoro všechno. Jen něco málo ne. Na co se ještě má těšit? Je ještě něco, po čem touží? Leváka napadá, za kolik se dá u nás asi koupit eutanazie. Až se ozvou nemoci, které si zatím ještě nosí kdesi uvnitř, a ony jen čekají na spouštěcí signál Odněkud, od Někoho, Někomu v jeho těle, a až to bude normální cestou neodvolatelné, proč si nenechat píchnout poslední bezbolestné slastné usnutí? Proč si ještě chvíli nenechat zdát o nejkrásnějších kosočtvercích jeho života? Proč neodejít ze života s příjemným buřtovatěním tam dole? Proč se má kroutit bolestmi, a za týden sousedé přivolají hasiče kvůli smradu ze zdechliny? Už ví, kde je ve Švýcarsku patřičné luxusní sanatorium. Asistovaná sebevražda. Andělská gertruda Eva mu v tom ráji dá kousnout do jablka, v němž jsou vstříknuta silná sedativa, a on usíná a vidí, jak se za ním zavírá obrovský skleněný poklop propasti Macocha, a on zvolna sjíždí dolů výtahem tak pomalým, jako zajíždějí rakve v krematoriu, a už vůbec neslyší, jak se téměř nehlučně zapnula obrovská vývěva, a on usíná a onu vývěvu vnímá jako božskou Evu ústy sající jeho přirození.

Blbý myšlenky po ránu. Až dneska odbude návštěvu toho kluka, zavolá Picundě. Helenka-Picunda, kterou odpanil tenkrát ve čtrnácti, když její máma zase nebyla doma, je jeho kamarádka podnikatelka. Je diskrétní a mají spolu něco za sebou: Ty ke mně do podniku, Míro, můžeš přijít, kdy si vzpomeneš. Tobě dám vždycky a zadarmo. Tys byl můj první a já jedna z tvejch prvních holek… U mě v podniku si můžeš vybrat nejjemnější masíčko s nejjemnější buchtičkouNěkterý holky jsou i po letech uznalý. A tak přicházel postranním nenápadným V. I. P. vchodem a spolu s několika politiky, velkými podnikateli a dalšími celebritami, které upřednostňovaly vchod bez neonů a červené lucerny, měl kdy chtěl, co chtěl.

Míra Kočka zvaný Levák bydlí v luxusním rezidenčním domě na Barrandově. Téhle čtvrti se už před válkou říkalo Kopec snů a nejen proto, že se kousek od jeho bytu rozkládaly největší filmové ateliéry. Mám byt jako kráva, chlubívá se Levák. Návštěvám ukazuje obrovské terasy svých sousedů s umělými vodotrysky, zahradními krby v umělých zahradách a nejnovější modely off-roadů a různých maserati v suterénních garážích. Tyhle blbosti už Míru neberou. Na to sere pes. Ale na takovýhle byt se dlouho chystal.

I Levák má z každého pokoje východ na stometrovou terasu a výhled na skály a zelené moře Prokopského údolí. Ale terasu má celé roky holou jako letiště. Možná, že tam příští léto už bude zajíždět svou hráčskou školu Zlatá trefa. A napíše tam v proutěném křesle Slabikář úspěšného hráče. Už to po něm chce i jeden chlápek, co k nim chodí hrát, a nadělal prachy na vydávání Hitlerových spisů.

 Levák to má v hlavě vymyšlený. Vystrčí na terasu pár ruletových stolů a už se bude točit. Proč by mu měli študenti jen tak za pár tisíc prošlapávat jeho mechové plyšáky v pokojích? Terasa značka Holý beton je jako vysvlečená krása. Krása bez závoje. Ježíš, to byla bomba. Ale to už je film pro pamětníky. Dělal první striptýz v Praze. Velká prdel. Ukecal pár holek, co je pásl, a rozjel to ve Varieté Praga. Krása bez závoje se to jmenovalo. Holky párkrát hodily zadkem, chlapi šíleli a všichni měli za chvíli vyděláno. Holky spokojený, nikdo jim nestrkal salám mezi nohy, a ještě s nimi novináři dělali rozhovory jako s celebritami. A pan Miroslav Kočka, velkorysý, elegantní a nenápadný manažer kasírující v zákulisí. Už nebyl pasák, ale manažer. Dost dobrý! Ale to už taky dávno vzala voda. Dneska jsou nahý prdele snad už i v čítankách, jde hlavou Levákovi. Odstrčí deku a nechá si na nahé tělo dopadat popolední slunce.

 Ještěže nemám žádný děti. Nebo o nich aspoň nic nevím. Vyrostl jsem v lese baráků, v křoví popelnic, noc byla odjakživa můj den a rudej samet nejjemnější tráva. Příroda není moje hobby. Přírodu bych zabetonoval, rozpřádal Levák své oblíbené úchylnosti. Vydláždil zlatejma kočičíma hlavama a byt vytapetoval tisícovkama. To zatím ještě nemám. I když v šampaňským jsem se už s jednou dámičkou koupal. A když jsem vydělal v kšeftu první milion, a přines ho v kufru domů, do své tehdejší garsonky, vysypal jsem prachy na zem, svlíknul se do naha a vyválel se v nich jako prase. Ale to neznamená, když žeru, že musím ještě mlaskat. Nemusím mít nejvíc ze všech a všude se s tím chlubit. Já se sice na prachy třesu jak drahej pes, ale rád hraju toho, co má jen bramborovou medaili. Oni jsou první na odstřel. A mě mají v zádech!

 Mám pocit, že mi pán bůh dal dar. Peníze mi šukají v kapse. Co šukají… ale hlavně mají dětičky. Hodně dětiček

 Pohled na budík mu připomněl návštěvu. Za necelé dvě hodinky má přijít ten kluk. Ještě chvilku. Levák znovu slastně zavře oči a kdovíproč se v polospánku vrací o tři měsíce.

 To ráno mi máma zavolala, i když nebylo ještě ani sedm. Hodinu před tím jsem padl do postele. Po paměti sáhnu po telefonu, který mě měl budit nejdřív ve dvě odpoledne. Čertův vynález! Ale vypni ho, když peníze pořád poletují v luftu!

 „Mírečku, zase jsem celou noc nezamhouřila oko. Mám hrozný bolesti. Potřebuju nutně k doktorovi. A když tě nejvíc potřebuju, ty jako vždycky spíš. Víš, jak se bojím umřít sama…“

 Asi jsem opravdu její dítě. O tolik mladší a už myslím na stejný poslední věci. Už si píšu do shopping listu na dveřích lednice – koupit eutanazii. Opravdu vím, kde se to koupí? Plus je levný! Levná eutanazie je rozjet auto a bouchnout to do zdi. Hovno. V Plusu nenakupuju

 U ženských Levák vždycky aplikoval taktiku Jdi ode mě blížSmrtka, to je ale i pro Leváka baba, které byl rozhodnut co nejdéle nedat.

 Plačtivý hlas mámy normálně bez problémů snáším. Jako ten nastrčený papoušek v reklamě: Ano, mami, ano, mami… Byl jsem určitě nechtěný dítě. Která barová zpěvačka by taky ve čtyřicítce chtěla fakana. Ale její výchovu jsem přežil ve zdraví a co mě nezabilo, to mě zocelilo. Až mi bude jejích devětaosmdesát, budu slavit narozeniny dávno hluboko pod kytkama s děvkama v pekle. Ale proboha, nesmí mi volat hodinu po usnutí! Od patnácti vedu život sůvy. Už si mohla zvyknout. Všechno marný.

 Ani nevím, jak jsem vypadl z domu, sjel výtahem do garáží a svalil se v bavoráku do koženýho křesla. Stiskl jsem dálkové ovládání garážových vrat a pomalu vyjel do příšerně jasnýho dne. Oči jako králík, čelo jako struhadlo, kde mám kurva brejle proti slunci?

 Když kalím tou milionkrát projetou cestou, někdy se přistihnu, že o tom vůbec nevím. Snad spím, snad na něco myslím, ale nejspíš nespím, to už bych dávno nebyl. Spíš jen vypínám. Přepínám na autopilota. Tenkrát jsem na něj, bohužel, přepnul ve špičce na křižovatce a samozřejmě jsem neměl zapnutý pás.

 Ale skončilo to docela O. K. Jen auto na šrot, já tak trochu a máma si tenkrát holt pro ty prášky musela dojet sama. Jak by to dopadlo, kdyby okolo nejel ten medik, to už je druhá věc. Je mi, kolik mi je, žiju sám, nějaký ten rozvod, nějaký ten malý zádrhel. Ale nepijte vodu, když se topíte… A já jsem se párkrát v životě topil. Ale než mi bylo hodně ouvej, vždycky jsem nějak vyplaval a spolykaný svinstvo života jsem stačil vyzvracet.

(Pokračování příště)

Napsat komentář