České kořeny ve Švédsku/ 2

Konečně přijíždíme do Göteborgu, na další přemítání není čas. Na nádraží nás vítá Míla Drunecká, výrazná malá rusovláska, kterou si hned každý zapamatuje. Výtvarnice, smíšek a svobodná duše. I ona sem přišla hned po roce 1968. Radši se neptám, kolik jí tehdy bylo, mladistvě a sportovně vyhlížející Míla prostě nestárne.

Míla Drunecká

Rozvedla se než emigrovala. Cítila potřebu jít dál, než bylo možné v zemi za dráty, kde měla sice výtvarné úspěchy, ale cítila, že už to dál nejde. A tady? Krušné chvíle než se naučila švédsky, samota a stesk ji vyučily k soběstačnosti, ale i k otevřenosti vůči švédskému prostředí, k rychlému přizpůsobení. Je praktická a přímá. Usazená v houpacím křesílku vypráví o svém samostatném životě otevřeně a s šibalskou jiskrou v oku. A tak se dozvídáme, že se švédskými muži, kteří jsou fajn, ale líní, není žádná legrace. Zatímco s českými je aspoň trochu sexu a srandy…

Míla se nehodí do šuplíku „zaměstnanec“. Vyhledávala vždy možnosti živit se na volné noze, a tak pořádá různé výtvarné kurzy, dělá na zakázku grafiku, fotí, a přitom má čas na osobní koníčky. Kromě výtvarničení, které je jí zároveň i obživou, je jimi hlavně cestování a jízda na mořském kajaku. Svého miláčka nám předvádí v místní loděnici. Je mi jasné, že v chladných vodách, na svobodných toulkách mezi Götoborgskými ostrůvky i dál na širém moři, je nejšťastnější. Přesto i v duši humorem sršící Míly tuším smutek. Maminka v Česku už se o sebe stará jen těžko… sestra nemůže být stále k dispozici. Ale vrátit se je dost nemožné. Je vidět, že Míla je ve Švédsku zakořeněná hluboko. Dlouhé období, kdy do Československa vůbec nemohla, ji k tomu přimělo a zároveň dalo obrovský rozlet po světě, kam vyráží většinou jen s batohem a foťákem. Kromě toho je v Göteborgu silnou oporou českého Sokola a v posledních letech jí připadla nová role – vedoucí na letním táboře pro zdejší české děti. (Jezdí sem ale i děti z České republiky). S Mílou natáčíme doma, v loděnicích i v Göteborgu, kde se mimo jiné zastavujeme u pamětní desky Bedřicha Smetany. Tady, na poklidném nábřeží u jednoho z vodních kanálů, které vedou do blízkého moře, český skladatel pobýval. A já už slyším jeho hudbu, jak bude provázet náš film. V tuto chvíli ještě nevím, která skladba to bude, ale k poznání dospějeme hned v dalším švédském městě.

Zatím ještě brouzdáme po přístavišti, kde má sochu další muzikant, tentokrát švédský lidový písničkář Taube. I on se nám bude hodit…

Odtud už míříme kousek za Göteborg. Domů si nás veze Vráťa Langer, předseda Svazu českých spolků ve Švédsku (ale hlavně světově uznávaný vědec). Stavujeme se ještě u Jarmily Mojžíšové, jeho pravé spolkové ruky.

Jarmila vzpomíná, jak prošla po emigraci italským utečeneckým lágrem, podobně jako básník Ota Štorch. Byla tehdy těhotná a bylo jí pořád špatně z nedostatečné hygieny i nevhodné stravy. Ale svoboda byla na dosah a to bylo hlavní. Ve Švédsku je dnes doma. Oceňuje, že i po dvaceti letech od změn u nás jsou švédští Češi ochotni se scházet a vyvíjet nějakou činnost, přestože v její generaci emigrantů je to již stále obtížnější. Tady si slovo bere Vratislav Langer, který převzal veslo ve Svazu spolků před pár lety od starších.

Se ženou sem přišli až v roce 1986, brzy po studiích. Děti se jim narodily už tady, v komunismu je mít nechtěli. Navíc oběma mladým vědcům tu kynula v té době nesrovnatelně lepší možnost uplatnění. Netušili, že za tři roky by už emigrovat nemuseli, ale protože v té době již byli zabydlení a Švédsko si jich jako odborníků vážilo, zůstali. Studující děti sice cítí výhodu umět mluvit i česky, ale pocitově jsou už zakotvené ve Švédsku. I Langerovi však překonávali zpočátku stejné pocity stesku a později zjištění, že doma není už ani tady ani tam. O tom mluví hlavně Šárka Langerová. Teď už si aspoň do Švédska může vzít maminku na jak dlouho chce. Vráťa má radost ze spolupráce s českými a zejména slovenskými univerzitami, vše se o mnoho posunulo proti dobám, kdy v Praze studoval on. Dnes je profesorem v oboru strukturní chemie na Vysoké technické škole v Göteborgu. Konstatuje ale zajímavou věc: že švédští studenti mají o dost lepší možnosti či vybavení škol. Ale zvídavost a touha přijít na kloub problémům, najít nestandardní řešení, zjistit vlastní hlavou příčinu chyby v počítačově zpracovaných datech, je stále jaksi vyšší u těch českých či slovenských. Že by důsledek švédského komfortu ovlivnil i toto? říkám si… U Langerových je každopádně vidět, že specializace na přírodní vědy jim ve Švédsku umožnila vplynout do mezinárodních vod, což je pro uznání a integraci v nové zemi zřejmě vždy velkou výhodou.

Přístavní Göteborg opouštíme a jedeme znovu napříč Švédskem, do rovněž přístavního Norrköpingu u Baltu. Kdysi jedno z nejprůmyslovějších měst, velký historický areál továren, mlýnů a papíren na řece Motale tvoří jeho srdce. Po obrovské rekonstrukci dnes žije vzděláním a kulturou. Ze všech objektů jsou školy, muzea a z bývalé papírny moderní koncertní sál. Zajímavá architektura obklopená vodou. Tady se musí hudbě dařit. Sídlí tu Norrköpingský symfonický orchestr, jehož nahrávka v našem filmu bude mít později důležitou funkci – podbarví úžasně atmosféru místa. Vše díky českému hudebníkovi, u kterého pokračuje naše natáčení.

Houslový virtuos Jaroslav Šonský dnes už ve zdejším orchestru nepůsobí. Tím více má času na vlastní aktivity a koncertování po celé Evropě, ale i stále častější návraty do Česka. Již dlouho se intenzivně věnuje vzájemným hudebním i jiným kulturním projektům spojujícím Česko a Švédsko, a za velkou osobní angažovanost na tomto poli obdržel i Cenu Jana Masaryka Gratias Agit, kterou uděluje ministr zahraničí ČR. Jak se mu ale žilo ve Švédsku?

Jaroslav Šonský

Není vlastně emigrantem, dostal se sem v roce 1975 legálním způsobem, se svojí švédskou ženou, která dlouhodobě pracovala v Praze. Nejprve ani odejít nechtěl, ale brzy zjistil, že jiná možnost nebude. Tehdy netypický pár byl sledován StB a ta mu také zamezila koncertování v zahraničí. Po nějaké době tedy přestal váhat. Začátky v nové zemi byly asi lehčí, než kdyby emigroval. Rozhodl se však o všechno postarat opravdu sám bez pomoci švédského státu. Vyučoval, koncertoval, založil vlastní komorní ansámbl. Skromný život ale umožňoval to hlavní: cestovat kamkoli do světa a hrát, účastnit se mistrovských kurzů u největších kapacit. Umělecká i osobní svoboda byla pro něj nejdůležitější valutou.

Často v zahraničí, dlouhodobě vyučoval i v Kanadě na hudební univerzitě. „Řeč hudby je univerzální – to je velká výhoda pro nás muzikanty v cizině“, říká dnes uznávaný virtuos. Miloš Forman nebo spisovatelé, kteří jako pracovní nástroj užívají jazyk, to měli daleko horší.

Od počátku nechtěl žádat o práci, ale dávat práci druhým. Stesku po rodné zemi, kam málo jezdil, nepropadl, ale zpětně si na ni a její význam v celém světovém dění vytvářel názor na svých cestách po světě. Snad proto se nesnažil být typickým Švédem jako jiní, ale spíš Evropanem.

I on říká, že Švédsko je pro studium více vybavené, ale Češi se za tři sta let všech okupací stali vynalézavějšími.

Často ale myslel na skladatele Bohuslava Martinů, emigranta z nezbytí. Na jeho světový úspěch vykoupený dvacetiletým steskem po domově – až do smrti. Říká: „Když jsem odešel, jeho hudbu jsem začal vnímat úplně jinak…“ Proto dlouhodobě pracuje pro Martinů ve Švédsku i jinde. Pro náš film pak ale hraje naživo ukázku z dua Bedřicha Smetany, část houslového partu Z domoviny. Myšlenkovým i hudebním obloukem tak spojuje naše švédské zážitky z Göteborgu i Norrköpingu a přenáší je do Čech.

Provádí nás Norrköpingem a představuje i další Češku, se kterou působí oba ve stejné politické straně, příbuzné naší ODS. Ano, i do švédské politiky Češi dosahují, a aspirují i na vysoké cíle. Jaroslav s pohnutkou, udělat něco s financemi pro kulturu.

Rád má kolem sebe lidi, kterým o něco jde. Ty pak nabíjí velkou energií. Sám jí ale také hodně spotřebuje a život v zemi, která emoce dává málo najevo, možná pro umělce jeho typu není ideální. Ještě že do Prahy jsou to jen dvě hodinky letu. I česko-švédskému synovi, který se místo houslisty stal pilotem, čímž tatínka nejdřív překvapil, ale pak i nadchnul, se tady líbí. Potřeba vytvořit si znovu české zázemí se naplnila, a tak Jaroslav Šonský své česko-švédské aktivity vyvíjí už zas i odtud, a také na našich pódiích je slyšet čím dál častěji.

Šermující Blanka Karlsson

Tady v Norrköpingu vlastně naše cesta končí – ale čeká nás ještě poslední, a silný zážitek. Gejzír českého vlastenectví, historička Blanka Karlsson. Vítá nás v domku se svým švédským manželem Stellanem, obchodníkem, který si ji sem v osmdesátých letech přivezl z Prahy, kde se potkali a 10 let žili. Podoba s předchozím příběhem. Doma s mužem mluví česky, on na ni švédsky. Tak si to kdysi zavedli. Oba syny ale vychovala v češtině a říká s naprostým přesvědčením, že děti od matky musí slyšet čisté tóny mateřštiny a ne naučenou novou řeč.

Blanka se ve Švédsku dala vehementně do studia místních českých stop. Pobýval tu J. A. Komenský, který se stal jejím životním tématem v historických bádáních, a také zmíněný Bedřich Smetana. Založila vlastní nakladatelství a v něm vydala i svou stěžejní publikaci, v níž zpracovává svůj největší objev: Část Komenského rukopisu, kterou nalezla ve zdejších archivních sbírkách.

Kromě historických bádání se ale také věnovala výuce češtiny, ruštiny i bulharštiny, kterou ovládá. Kontakty se školou a pěveckým sborem, kam chodili synové, ji přirozenou cestou přivedly k organizování výměnných pobytů pro české a švédské žáky, a pak i pro dospělé. Vždy s živým a názorným výletem do kultury a historie obou zemí. Začala se věnovat i historickému šermu a vymyslela pro sebe novou „rytířskou“ identitu Blanka Pragenses. S nadšením nám šermuje i pro kameru, stejně jako se neváhá obléct do nivnického kroje, který má doma, a protančit v něm obývákem. Vypráví, jak se s celou rodinou účastnila folklorních oslav ve Stockholmském skansenu, kde reprezentovali – v podstatě zcela soukromně – Českou republiku právě v těchto krojích z Komenského kraje. Mají je všichni členové rodiny a Blančiny aktivity vždy sdíleli.

Toto však není popis Blančiných činností. To je charakteristika její osobnosti. Živelnost a cílevědomost, se kterou ve Švédsku reprezentuje Česko, se může zdát až přehnaná, ale je za tím cítit nejupřímnější vlastenectví a také síla, probuzená dlouhým pobytem v cizině. Náš dokument uzavírá zjištěním, že doma je ve Švédsku, kde má postel a sporák, ale v České republice je její totožnost.

Po této zážitkové smršti devítidenního natáčení odlétáme. Vzniká dokument, který k našemu obrovskému překvapení zaujal nejen na několika projekcích doma i ve Švédsku, ale podařilo se jej dostat i do ČT, kde běžel vloni na podzim. Již předtím proto padlo rozhodnutí pokračovat a zdokumentovat pocity a názory krajanů v další zemi. A kde?

Ve Švýcarsku, v zemi pod Alpami..

První, švédský film mi ale často běží v hlavě…. opakuji si myšlenky našich aktérů. Jiřího Koutného, který oceňuje, že jeho pracovní kariéra zde nebyla zatížena jakoukoli politickou deformací. Jeho dcery Veroniky, která prožívá střídavá období české i švédské identity a sama je zvědavá, jak to bude v její duši pokračovat. Šípkových, kteří říkají, a v jejich případě to zní věrohodně, že dnes jsou doma ve dvou fungujících zemích, což je vlastně štěstí. Ale nejvíc mi utkvěla slova Oty Štorcha: Jednak ta, kterými – asi za všechny – oceňuje svobodu a pomoc, kterou Švédsko všem poskytlo. A pak slova kteréhosi filosofa, jehož cituje a míří jimi do řad českých krajanů. Ti jsou dnes tak, jako i před rokem 1989 ve své podstatě nevolenými zástupci České republiky ve světě: „ Není ti dáno dílo dokončit, ale přesto v něm pokračuj….“

Více na www.ceskekoreny.cz

Napsat komentář