Budoucnost je příští středa

Hlava je deka, na kterou se všechno chytá. Ale nezůstane to, potvora, jen na povrchu, aby se to smylo! Hlava si to svinstvo všechno vcúcne! A protože dobré zprávy neřešíš, zanášíš si hlavu směsným odpadem. Časem se z ní stává popelnice a počišťovači nejedou a nejedou.

Motáš se životem a ta makovice plná blbých semínek duní jedovatostmi. A semínko k semínku, jedovatá úroda se tlačí z očí, z uší, z úst.

Já tě nechci, hlavo, plná zloby! Já tě nechci, světe pitvořící! Duši jsem dal do servisu, duši stokrát propíchanou skobami křivých úsměvů! Záplatovaná prý ještě poslouží!

Ale co hlava?

Jdu smutný Smíchovem veselý jako popůlnoční Hrdlořezy. Co s hlavou plnou zkažených zubů času? Co s hlavou plnou protržených bubínků? Co s hlavou, kam chodí svět nepřezutý v zahovněných holínkách?

Sunu se městem, klikatím se uličkami, chřestím makovicí plnou jedu. Pomozte, občané! Kde se ve vašem městě nachází servis hlavní, pohlavní? Nechci jinou, modernější kebuli, chci tu svou, jen zprovozněnou, voňavou, snící ve dne, bdící v noci!

Usedám na obrubu chodníku, uléhám na chodík a vy mě překračujete. A najednou s očima upřenýma tam, kam jsem při chůzi s hlavou svěšenou nedohlédl, vidím:

„Uděláme vám, co vám na očích vidíme!“

Vyrazím jako kůň v cílové rovince. Jako sokol ostrovid! Dvoumetráková baba za pultem smrká. Máte čistou hlavu? ptám se! Koukněte se mi do očí! Co vidíte?
“Únavu! Smog! Šestinohé poletuchy!”

Ne! Koukněte se líp, musíte mi na očích vidět něco úplně jiného! Dítě s voňavýma plenkama! Míček Bezflíček! Indiána z Posázaví! Dýdžeje z Laxíku, Sajmonaagarfankla z Violy, vznášecího dědka v červeném balónu!

Baba si nasadila brýle a jako očař vnikla černou dírou zornice do očního pozadí:
“Připlatíte si?”

Sázím na pult cenu s velkým tringeltem!

Blýskla na mě zlatým zubem:
“Něco s tím udělám. Nechte mi to tady!”

Vyšel jsem ven do letního dne. Nechal jsem hlavu v čistírně. Očima prvního dne zase uvidím svět. Očima rozšířenýma úžasem nad bleděmodrým svítáním, nad rajčaty poskládanými na Havelském trhu, nad první a každou druhou holkou vykládanou perletí, nad novotou zářícím nápisem „Staré-li zašlo – novému žijme!“ na starém domě.

Včera jsem dal hlavu do čistírny. Modlím se ústy, která nemám, aby se vykoupala v životabudičné lázni. Aby v té mé hlavě bylo místo na krásu! Aby v ní bylo naondulováno pro dobré lidi, aby měla pořád ještě smysl pro rovnováhu.

Jo! To bude moje věčné jaro jako když vyčistí. To bude moje věčné jaro jako když vyšije!

Komentáře

  1. Emma napsal(a)

    Ách jóó! Kdyby to tak šlo. 😉
    Krásné.
    Em

  2. Jan Porizek napsal(a)

    Jazzíku Honzíku. Své vlastní holínky jsme si zahovnili sami a taky sami sobě si je musíme i oblízat. Není již na koho svádět. Zdravím.JP

    • Lex napsal(a)

      Jistě, souhlas. Sami jsme si je zahovnili. V tom by ale, podle mne, problém nebyl, teda v tom, si ta vlastní “lejna” olízat. To jsme dokázali už nejednou. Jenže je mezi námi – a tím to nechci na někoho svádět, ale je tomu tak – ještě hodně (a mám pocit, že čím dál více) takových, co vlastní lejno v zájmu svých holínek čistých připlesknou na ty naše. Prostě jen tak, nesluší se, aby oni měli holínky zasviněné. A pak je tu také dost takových, co si je jako nedokážou očistit sami, nikdy to nedělali, tak to ani neumějí. Je to takový jejich folklór. Tak nám nezbývá, než i ta jejich lejna přilepit na své holínky, a lízat je s těmi svými i těmi “panskými”.
      A skoro mám pocit, že právě to jsou ty skutečnosti, které zasviňují naše hlavy. Ne ty námi samými zasviněné holínky. A žel, permanentní čistírny nikdo neotevřel. Otvírají se sem tam, bylo u nás zvykem, že tak jednou za dvacet let. Plus mínus. Už je plus. A v čistírně zavřeno.

  3. Jan Porizek napsal(a)

    Souhlas, Lexi. A vtírá se mi zároveň dlouho odsouvaná a téměř nemravná otázka o jakési rovnosti všech lidí…Snad jen u oné materie špinící naše holiny bychom nalezli jednostejnost vzájemné podobnosti. U vědomí zavřené čistírny odjišťuji pojistku svého pepřového spreje.

  4. Ondra napsal(a)

    Ono je to stejné jako s tou pověstnou poloprázdnou,nebo poloplnou sklenicí.Depky nemají cenu.Je vždycky dobré se na něco těšit a mít něco před sebou.Nemusí to být nějaké super cíle,ale třeba jen drobnosti pro potěšení.To mi vždycky zvedne náladu,když už mám toho okolního světa plnou hlavu a zuby.Možná,že jednou přijde doba,kdy na sebe lidi začnou být zase hodní a všechny ty pepřáky budeme moct naházet do popelnic.

Napsat komentář