Jak jsem přežila dovolenou

Když jsem byla vdaná, tak jsme byli za 22 let na dovolené jen třikrát, protože to dle bývalého bylo vyhazování peněz, i když by mi pobyt, stravu i dopravné hradilo ROH. A tak, hned první léto, co jsem byla sama, mě přemluvili  přátelé, ať s nimi jedu na dovolenou.


Měli jsme jet v sestavě: já, moje rozvedená kamarádka a naše společná kamarádka s manželem a její svobodná sestra. Když jsem synům sdělila, že jedu na dovču a jestli by nechtěli jet se mnou ( bylo jim 18 a 19 let), byli nadšení a já vůbec nečekala jejich souhlas. A tak, protože z mé rodiny nás bylo nejvíc, začala  jsem shánět chatu pro sedm lidí. Měla být v lese, u vody a s teplou sprchou. Protože to bylo hodně na rychlo, byla jediná možná a to v Koutech nad Desnou. Proběhla válečná porada, každý dostal úkol, co vzít sebou a mohli jsme vyrazit.

V den odjezdu nastala komplikace v tom, že manžel kamarádky zrovna otevíral svou hospodu, tak nemohl jet, ale to nevadilo. Na místo nás dovezl kamarád, co měl tranzita, protože jsme sebou táhli veškeré jídlo a povlečení a nebylo možné to odnést v batozích, i když mí synové měli funkci šerpů v Pamíru.

Počasí bylo nádherné, chata uprostřed lesa, sice moc důvěry nevzbuzovala, ale my byli všichni natěšení na krásné zážitky.

Vybalilo se, rozdělily pokoje (dva),  usedli jsme k poradě a vyhlásili plán týdne, jídelníček, služby a odsouhlasili rozpis tur a poznávání okolí.

Když jsem vystoupila na terasu a podívala se dolů, zatočila se mi hlava. Chata byla v neuvěřitelném svahu a pozemek končil v říčce Desná. Prohlédli jsme ji dokola a pořád nám bylo divné, proč celá chata byla ukotvená silnými ocelovými tyčemi, co byly zabetonovány do novějších bloků. Během pobytu jsme přišli na to, proč.

Desná byla v tomto místě asi 6 metrů široká, břehy byly hodně podemleté a z nich vyrvané balvany neuvěřitelných rozměrů, bylo to rok po velké povodni a tady jsme viděli tu sílu vody. Zrovna u cestičky od naší chaty byl vybudován malý kamenný splávek a tam bylo vody po pás. Bylo neuvěřitelné horko,  takže bylo možné se i ponořit do ledové vody. Uprostřed byl obrovský balvan o průměru a na tom jsme se vyhřívali. Byla to nádhera. Voda odrážela paprsky sluníčka, les  plný nádherných vůní a kolem spousta kytek. Vylezla jsem z vody a lehla si na ten balvan, zavřela oči a užívala si té krásy okolo a  koketovala s myšlenkou, že takhle asi vypadá ráj.  V tom jsem uslyšela, jak na mě kamarádky volají, ale tak divně, jakoby to neměl někdo slyšet.
Otevřu oči a ptám se, co je a ony, na mě pšttt a ukazovaly za mě. Otáčím se a nic nevidím, tak se zvednu a cítila, jak tuhnu a zastavuje se mi srdíčko, hleděla jsem z oči do oka zmiji  a zaregistrovala jsem, že to není žádný drobeček. Nekonečnou dobu mi trvalo, než mi tohle všechno došlo.
Mám patologický strach z hadů a nemohla jsem pochopit, proč neutíká, když je všude rámus od koupajících se dětí, nás a je poledne! Snad má být plachá, to nás přece učili ve škole! Chvíli jsme se takhle na sebe dívaly a nakonec jsem pomalinku vyklidila pole já. Třásla jsem se jako ratlík, přiletěla na chatu, zavřela dveře a prohlásila, že jedu domů! Všichni mě přemlouvali, že to byla náhoda a že to nebude tak strašné.
Po několika hodinách a jednom panáku vodky s džusem, co do mě násilím nalili, jsem byla schopná vyjít před chatu. Přišla na řadu první túra, co vůbec nebyla plánovaná, protože jsem zjistila, že není signál na mobil a šéf mi dal dovolenou jen s podmínkou, že se budu každé dopoledne hlásit. Několik kopců jsme vyšli, kochali se přírodou, až na jednou mobil začal reagovat, a tak jsme si udělali z kamení body, kde byla jedna čárka signálu a kde dvě.

Uklidnila jsem se, zatopilo se v krbu, udělala se večeře a hrály se hry a byla neuvěřitelná pohoda. Já si užívala, že mám službu v kuchyni až třetí den, což pro mne bylo naprosto neuvěřitelné, protože tohle jsem nezažila.

Druhý den jsme se s holkama opalovaly, jedna byla malířka, tak malovala a synové šli prozkoumat okolí a donést dřevo na večerní oheň. Jen tak jsem po setmění byla ochotna vydržet, mimo bezpečí chaty, protože oheň hady zažene. Synové donesli plnou náruč dřeva a jednu soušku a popisovali, jak to vypadá okolo a ten starší mi říká: „Mami, jak jsem bral ten suchý strom, tak jsem kopl do nějaké větve a až potom jsem zjistil, že je to had, ale to byla užovka!“ „Jak vypadal?“ „No takový tmavý s klikatou bílou čárou!“ „Proboha, to byla zmije, neuštkla tě?“ Zase jsem se chytila za srdce a děkovala jsem současné módní vlně, kdy se i v létě nosila bagančata. Tentokrát jsem si dala panáka už sama, ještě pár hadů a bude ze mě notorik!

Třetí den, nádherné tropické vedro, holky mě přemluvily, ať jdeme do vody. Já se držela při břehu a koukala po všem, co bylo podezřelé. Koupaly se tam i děti, které bydlely na druhém břehu a já se jich zeptala, jestli jsou tady zmije. Malá holčička mi s klidem odpověděla : „No, jejda, plno, ony mají tam za tím balvanem hnízdo a v něm je spousta malých, ale my jsme na ně zvyklí. Víte, ono je letos veliké horko a ony lezou okolo vaší chaty z lesa k řece.“ Další panák do mě zahučel a já přemýšlela, kdy mi to začne chutnat.

Čtvrtý den, šla jsem na kopec, volat šéfovi, došla jsem k prvnímu kameni, poslala jsem sms, zda mě potřebuje a když došla odpověď, že ano, vyšlápla jsem si k druhému styčnému bodu a telefonovala. Protože když volám, tak chodím a tak jsem šlapala dokola, vysvětlovala šéfovi, co kde najde a v tom jsem o něco zakopla. Zmije, ale naštěstí mrtvá! Vypadl mi mobil z rukou a já šíleně zařvala. Šéf okamžitě volal, co se děje, tak jsem mu řekla, že jsem šlápla na mrtvou zmiji a že to tu asi nepřežiju. To jsem neměla říkat, hned navrhl, že bych mohla zítra dojít do práce! Došla jsem do chaty a panák už stál na stole s tím, že slyšeli, jak řvu.

Pátý den jsme šli do vesnice, potkali jsem tam domorodce a jelikož jsme byly holky šikovné, hned se k nám měli a byly jsme pozvány na večerní diskotéku. Synové mě přemlouvali, ať jdeme. Diskotéka byla fakt skvělá a já si nepřipadala jako stará matka.
U baru seděl šikovný mužský a synové mi říkali: „Mami, on se na tebe pořád dívá, běž tam, jsi sama, tak co!“ „Hele, dohazovači, raději pojďte se mnou na záchod, nevím, kde to je a dělejte mi garde“. Když jsme míjeli onoho muže, koukla jsem na něj jako, že bych měla zájem a on jen utrousil: „Nechápu, proč si vydržuješ zrovna dva zajíčky“. A bylo po lásce. Synové se chechtali a prý mu půjdou říct, že jsem jejich matka, ale já jim řekla, že to by to tedy „narovnali“, že nemám zájem.

Diskotéka skončila a venku byla neuvěřitelná bouřka. Když jsem si představila tu několikakilometrovou túru do kopce v bouřce a potmě a se zmijemi, udělalo se mi mdlo. Rozhlížela jsem se, zda někdo nejde naším směrem, ale nikdo. V tom mě to napadlo! U vchodu postávalo policejní auto. Zaklepala jsem jim na okýnko a začala jim srdceryvně popisovat, co nás čeká a zda by nás nemohli odvézt na chatu nebo alespoň ať mi dají číslo na taxíka. „Madam, tady žádný taxík nejezdí a jak si to představujete?“ Když se ale začala kolem nich ochomýtat i naše krásná, vyvinutá a mladá kamarádka, nakonec nás půlku naložili a potom odvezli zbytek.

Pátý den. Bylo zataženo, a tak jsem se vydali pokořit Červenohorské sedlo. Podle značek to mělo být 4km do šíleného kopce, tak jsem usoudili, že tam budeme za hodinku, ale svačinky a pitíčko jsme si vzali sebou, jen pro případ. Jo, houbeles. Po dvou hodinách jsme narazili na značku, kde bylo Červenohorské sedlo-5km. Chtěla jsem si sednout, ale synové mi říkali, že hadi jsou všude a tak jsme po neuvěřitelných 4 hodinách pochodu došli na vrchol sedla. Je pravdou, že jsem viděli nádhernou přírodu a ta panoramata!

Zapadli jsme do restaurace a dosyta se najedli a napili a dívali se na další mapky, že se ještě podíváme dál. Ale v tom se zatáhlo a začalo pršet. Autobus jel až za dvě hodiny, a tak jsme se vydali zpět. Po cestě jsem naložila do batohů dva nádherné kameny, co jsem našla po cestě a vydolovala je z kamenného břehu za dupání všech a ujišťování, že nevidí nikde žádného hada. Jeden byl červený, černý a zlatý zároveň a druhý vypadal jako zkamenělý kus kmenu. Oba vážily dohromady tak 5kilo, ale synové to pro svou matku udělali a nesli statečně dolů. Ke konci už jsme utíkali, protože déšť se opět změnil v bouřku. Na chatu jsme dorazili zcela promočení. Zatopilo se v krbu a hrály se společenské hry. Synům se to moc líbilo, protože kamarádky je hýčkaly a oni si připadali jako ochránci.

Šestý den pršelo a přišla šílená vichřice, chata se nebezpečně kymácela a my pochopili, proč je to ukotvení. Přežili jsem to a začali uklízet chatu a balit, protože jsme museli v devět vyrazit dolů do vesnice, kde byla konečná vlaku.

Synové se bránili, že kameny tahat s sebou nebudou, že stačí to troje povlečení a já jim tedy vyhověla a kameny jako vyhodila, ale tajně jsem je zabalila do toho povlečení a oni si pochvalovali, jak ty batohy jsou hned lehčí!

Došli jsme na stanici. Všude zavřeno a vůbec jsme netušili, kdy nám to jede. V tom přijela mašinka soukromé dráhy s jedním vagónem. Úplně nová,  moderní a z ní vystoupil řidič a průvodčí, oba ve velmi slušivých uniformách a my  zírali na ně jako na zjevení. Oni se usmáli a zavedli jsme hovor na téma, kdy se odtud dostaneme do Šumperka. Pomohli nám s batohy, prodali lístek až do Olomouce a ukazovali nám po cestě zajímavosti. Bylo to velmi příjemné.

Když jsme dojeli do Šumperka, vlak na Olomouc už odjížděl, ten mašinfíra vyskočil z vlaku, začal mávat, ten druhý nám vzal bágly a utíkal s námi a pomohl nám nastoupit a popřál pěknou cestu.

Teď přišel šok. Nevzhledná a neupravená průvodčí v tomto špinavém vlaku nás seřvala, že máme bágly na sedadlech, a že co to máme za lístky místo jízdenek. Jo, ledová sprcha.

V Olomouci už na nás čekal táta a rozvezl nás domů.

Dovolená byla nakonec skvělá a další rok jsme jeli v této sestavě znova, ale to je už další příběh.

A mašinfírovi a průvodčímu na trati Kouty na Desnou-Šumperk jsme nechali zahrát písničku na rádiu jako poděkování.

 

Napsat komentář