Něco v nás

Co obvykle nezachytíme. To zvíře, příroda, za kterou se spíš stydíme.
Překvapivě k tomuto tématu nepřidám žádný stěžejní moment svého života. Byly intenzivní, převratné, ale nedotkly se toho, o čem chci mluvit.

To něco v nás.

Vždycky jsem nenáviděla, citem i rozumem, praktická cvičení z fyziologie. Nikdy mi nikdo přesvědčivě nevysvětlil, proč bych měla zabíjet a mrzačit potkany, kvůli tomu, co již pomocí tisíce pokusů předvedli a dokázali jiní.
Proč bych si měla znovu názorně dokazovat za cenu potkaního života, že po píchnutí určité látky se potkan utopí v kýblu později než bez onoho vpichu? Spoustě jiných věcí z chytrých knih také věřím i bez pokusu. Opravdu je tohle nutné?
Nenáviděla jsem to.
Bohužel ve jménu věcí vyšších je třeba přinášet oběti a ustupovat někdy i z těch nejhlubších přesvědčení.

K zápočtu z tohoto pro mě v praxi těžko uchopitelného předmětu bylo třeba chytit potkana, uspat ho injekcí do břicha a pak různě mrzačit…


 

Byla jsem velmi motivována dosáhnout oněch věci vyšších, a tak jednoho dne jsem s velkým sebezapřením, tlukoucím srdcem skutečně potkana chytila, s injekcí v ruce stála…

A v ten moment promluvilo to něco ve mně a místo píchnutí do břicha pravou rukou, má levá ruka klidně a pomalu povolila sevření a pustila…

Potkan je zvíře velmi šikovné, takže neváhal ani milisekundu a dopadem na všechny čtyři na zem zahájil svůj běh o život.

Zvláštní, jak se situace ve skupině může proměnit během jediného okamžiku.

Před tímto aktem seděli studenti na svých místech a pracovali, paní asistentka vykládala a dohlížela. Stačil jediný neočekávaný čin jednoho člena skupiny (spíš dvou, počítáme-li i potkana) a všechno bylo jinak.

Potkan v akvárku, vydán na milost, či spíše nemilost “vědátorům” je vcelku očekávaná a čitelná věc. Cítíme převahu, nutnost pro dobro věci.

Ale co takhle potkan nečekaně svobodný na podlaze? Ta nenadálá změna postavení nás usvědčila, že zase tak smířeni s mučením ve jménu vědy nejsme.

Výčitky. To něco v nás přimělo všechny (a to myslím opravdu všechny, včetně “chlapů” a odborné asistentky fyziologické) vyhoupnout se ladným skokem na židličky a stolečky a některé i nekoordinovaně ječet…

Jako první se po pár sekundách vzpamatoval jeden kolega, s trochou zahanbení rychle slezl ze židle, potkana až překvapivě jednoduše chytil a umístil do akvárka. My všichni ostatní jsme ještě chvíli stáli na židlích a stolech, a pak s hraným žertováním slezli a “jakobysenicnestalo” pokračovali v předchozí činnosti.

(Na mé zápočtově nutné “uspání” potkana se tímto intermezzem už nějak pozapomnělo, naštěstí 😉 )

Na ten pocit, záchvěv něčeho pudového, neovlivněného myslí moderního světa lidí při pohledu na nečekaně volného potkana jsem si po letech znovu vzpomněla teď v sobotu.

Opět v hlavní roli hlodavec.

Hlodavců se nijak nadstandardně nebojím, neštítím. Obzvláště pokud s nimi nemusím mít nic do činění… Na chalupě s nimi ale něco do činění mám neustále.

Když se mně opět prokousali minimálně čtvrtou taškou…

Tehdy, když si si z mé postele a postele dětí udělali přes týden opět svůj pelech a já opět klepala a smetala černá hovínka před tím než jsem opět pouštěla pračku…

Přesně tehdy mě chytal jiný pud, čistá agrese, agresivní zloba. Co s nimi??? Byla bych v tu chvíli schopna hlodavce bez hnutí brvou umlátit lopatkou na popel.

Na myši je kocour…

“A na trávu ovce!” doplním si ihned, “tohle už znám.”.

Jenže to bych se musela asi naklonovat, nemohu být na dvou místech najednou, abych to všechno zvládla obstarat.

Chvíli jsem pak ještě zvažovala víkendové a prázdninové zapůjčení sousedovic kocoura, ale představa natěšených myší odněkud zpovzdálí sledujících, jak je v neděli večer je kocour pro něj potupně ukládán do přepravky, mi v realizaci této taškařice zabránila.

Takže zbývá jed, nebo pastičky. Jed byl, s ohledem na schopnost některých batolecích a psích členů domácnosti porozumět jeho nebezpečnosti, zavržen obratem.

S pastičkou na myš jsem se v předchozím životě reálném setkala jen jednou.

Bylo mi šest, měla jsem příušnice, horečku a z důvodu izolace kvůli snížení rizika nakažení mladší sestry, jsem byla i s postelí umístěna v jídelně. Nikoliv sama. Stejný prostor se mnou sdílela i jedna myš.

Problém byl, že důvěryhodnost sdělení “Je tu myš!” z úst šestiletého dítěte s horečkou není příliš vysoká. Trvalo mně určitě minimálně dvě noci než jsem maminku o pravdivosti svých slov přesvědčila. Já jsem ji vlastně nepřesvědčila. Přesvědčila ji ta myš, když se v noci rozhodla přesouvat se kamsi chodbou zrovna v okamžiku, kdy totéž napadlo i mou matku.

Nejdřív nastal jen neartikulovaný jekot, později maminka jekot dokázala formulovat do slov “Ta holka měla pravdu!”

Měla…

Další výjevy mám trochu zastřené horečkou, ale vybavuji si mého otce vyzbrojeného vidličkou na kuře a pánví, jak se pokouší myš ulovit.

Hned druhý den ráno byla nainstalována pastička na myši. A ještě ten samý den večer jsem byla z horečnatého spánku nerada probuzena slovy “Podívej holčičko, máme ji!”

Celá tato historka se mně vybavuje pokaždé, když v životě současném stejnými slovy (skoro stejnými, přeci jen synovi “holčičko” neříkám 😉 ) s jistou hrdostí lovce ukazuji lapené myši v našich pastičkách.

Takové myši jsou ale na rozdíl od toho potkana tenkrát, očekávaně, předvídatelně a tudíž bezpečně mrtvé… Bezpečně očekávaná a předvídatelná může být i myš živá.

Co když se ale potkám nebezpečnou neočekávaností a nepředvídatelností? Lhostejno zda živou, nebo mrtvou.

Naše příjezdy na chalupu vypadají skoro stejně, vyndání věcí z auta, jejich přesun do chodby a kuchyně, kontrola pastí. Přiznám se k jistému napjatému vzrušení týkajícího se poslední bodu výčtu – chytila se, nebo ne?

Ono i instalace pastiček je práce vyžadující cvik a invenci. Některé typy návnad, třeba z beletrie známý a hodně propagovaný sýr, jako dobrá návnada moc nefunguje. Pokud si ho totiž myš nechá trochu uležet, vyschne a ona ho bez sklapnutí pasti lehce sundá. Ověřeno experimentálně. Po sérii marných pokusů byla metoda kladení pastí dovedena k dokonalosti pomocí špeku navíc jištěného provázkem.

Tímto způsobem je úspěch téměř stoprocentní a po čase se tak nutně i kontroly pastí stala již jen nudná rutina následována nutnou a neoblíbenou likvidací myších těl.

Vejdu do kuchyně, nesu nějaký proviant. Užuž se chystám proviant položit na stůl, když muž s pohledem upřeným na zem za stolem, kam teď nevidím, překvapeně říká: “No tohle je teda síla!”

Stále držím v ruce proviant, pomalu obcházím stůl. Vím jistě, že tam na té zemi bude jen myš v pastičce, ale tón hlasu mého muže, který opět naznačoval neočekávanost a nečitelnost, už začal probouzet to něco ve mně. A v momentě, kdy jsem konečně viděla, se to něco probudilo úplně. A s křikem.

Stála jsem, dívala se na torzo myšího těla, místy ohlodané až na bílé kosti. Jinými myšmi.

Stála jsem, křičela “Ne, tohle ne!”, neschopna jakéhokoliv pohybu, ani uhnout pohledem.

A můj muž se díval na svou ženu, o které věděl, že díky své profesi pohled na mrtvá těla už zažila mnohokrát, nejen pohled, i dotek, jak strnulá hrůzou křičí nad ohlodanou myší v pastičce. To “něco” křičelo ale tak přesvědčivě, že se neptal.

Ucítila jsem co jsme schovali hluboko, za mnoho dveří a těžkých závěsů a na co nikdy nechceme ani pomyslet. Natož nalézt…

Dotklo se mě to na krátkou chvíli. Studeně a drsně…

Když se mně podařilo konečně pohled na chvíli odvrátit. Bylo to pryč. Mozek a tělo se vrátily znovu k normálnímu režimu. Bylo to pryč. Ale vím o tom.

Tuhle pastičku jsem synovi neukázala. Mužovi jsem zakázala ji vhodit do koše v kuchyni, byť zdůrazňoval, že ji dá do dvou extrasáčků.

To něco v nás.

P.S.

Hned další týden už probíhal ve zcela normálním režimu – vyndání věcí z auta, jejich přesun do chodby a kuchyně, nudná kontrola pastí, neoblíbená likvidace myšího těla… jedné kanibalky…

 (Salvatore Vuono, Freedigitalphoto)

Komentáře

  1. Mir& napsal(a)

    To je hodně hluboké. Taková úvaha se nerodí každý den. Děkuji!

Napsat komentář