Ostrovy mého času

Hodiny1Četl jsem rozhovor  s mnichovským právníkem Erwinem Hellerem  nazvaný Nicnedělání se vyplatí a vzpomněl  jsem si přitom na starý hit Zastavte čas (aspoň na neděli…).
Dotyčný právník je už devět let šéfem Spolku pro zpomalení času.

Na “zrychlování životů” mu nejvíc vadí: “… proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku většího tlaku chovají. Snižuje se schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýšlet potřeby jiných. Lidé… jsou v tísni, a tak domýšlejí jen své potřeby. Běží rychle životem jako tunelem s pohledem pořád upřeným před sebe – na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy… Mezilidské vztahy jsou stále častěji používané tak, jako by to byly obchodní vztahy. Spousta telefonátů kamarádů a známých se redukuje na to, kde mi může být druhý nějak užitečný… Kultura hojnosti a nekonečných možností přináší potíže.”
A dál dobrá nmyšlenka, že nové technologie, které by nám měly šetřit čas, v důsledku zvyšují naši časovou tíseň.
Kdykoliv čekám na tramvaj nebo v ní jedu, vidím, že při první klidné chvíli všichni vytahujeme mobily a esemeskujeme nebo kontrolujeme na telefonu maily. Přijdu domů a automaticky zapínám počítač, leckdo zase televizi.
A E.Heller uzavírá: “Čím větším množstvím atraktivních věcí jsme obklopeni, tím víc se snažíme dělat všechno rychleji, abychom těch atraktivních věcí stihli co nejvíc. Ve výsledku tak vzniká pocit neustálého úprku a nedostatečnosti.”
Doktor Heller doporučuje den začínat pauzou… Krásná myšlenka. Jenže kdekdo se přece musí živit, vrhá se do stresu, aby si mohl dovolit koupit ty kouzelné čtečky, iPady, netBooky. Kolotoč…
Ale lidé ze Spolku pro zpomalení času nejsou odtrženi od života. E.Heller si uvědomuje, že “nemá smysl, abych někomu, komu plat nestačí na základní potřeby, říkal, aby méně pracoval kvůli nějaké vnitřní harmonii… Je třeba vidět, že stále víc lidí pracuje na živnostenský list a často – nelze to říct jinak – vykořisťují sami sebe. To proto, že v řadě oborů to jinak nejde; mohou jen víc a víc pracovat, jinak se neuživí…  Je třeba včlenit do svého života volné časy, takové chráněné oblasti… mít chvíli úplně volno pro sebe… úplně nečinný čas.”

K jednomu článku jsem připsal, že jsme s novým rokem naskočili do dalšího rychlíku.
Kdysi jsem napsal písničku o holce, která uměla “vidět věci krásnější než jsou”.

Jak bodáme sami sebe do slabin, přehlížíme v trysku nebe, kroucené cestičky kolem potoků, jedeme svými životy podle pravítka a všechno další nás zdržuje.
Zdržuje od čeho?

Umiňuji si, že ty chráněné a tak zvaně promarněné ostrůvky času si letos zkusím ubránit. Jít jen tak Starým Městem, Nerudovou ulicí, proskákat po schodech Jánský vršek, vyjít na kopec Rubeš nad vesnicí, aniž koukám na hodinky, nechávat mobil doma, když jdu do Národního…

Neodpovídat denně na desítky zbytečných mailů, umět říkat jako můj kamarád: Dneska už něco mám (a přitom mít ten den třeba jen jednu schůzku).
V jedné z minulých anket na Brejlích jsem viděl, že nejsem sám s tímhle pocitem. Nejvíc čtenářů Brejlí kliklo na odpověď, že se budeme snažit víc věnovat sami sobě.
Ale pozor. To není sobeckost! To je pud sebezáchovy!

Díky technologiím jsme nějak všichni všech. Na jedné straně příjemné, že mám desítky, či stovky “přátel” na Facebooku (některé jsem v životě neviděl a neuvidím), ale na druhé straně je to vybydlený dům!

Mám někoho, komu mohu říct o nějakém svém největším průšvihu? Nedívá se při našem zpovídání tajně na hodinky, nečte letmo esemesku? Zajímám někoho tak, aby si ukrojil ze svého ostrůvku volného času?

Od pondělka zkusím shodit pět kilo. Zkusím opravdu pravidelně chodit do fitka. Zkusím…
Jo, a taky si zkusím nadělit ty ostrovy…

Komentáře

  1. Strejda OLIN napsal(a)

    Bylo by to krásné, ale je to jen a jen přání, které se nám nesplní, pokud nezměníme způsob své obživy. To jediné by nám snad alespoň trochu vrátilo náš ztracený čas. Položme si otázku “jak žili lidé, kteří měli čas”? Obecně, protože vyjímky byly, jsou a budou. Pracovali v místě bydliště, pracovali po celý život v jedné fabrice, v jedné dílně, v jedné kanceláři. Pracovali s lidmi, které často znali ze svého sousedství, po celý život. Znali se, svěřovali se, pomáhali si, potkávali se v hospodě, v obchodě, na ulici, v kině. Nepotřebovali si telefonovat, protože nepovažovali nic za tak urgentního, co by museli okamžitě jinému sdělit. Psali si dopisy, museli koupit papír, obálku, známku, sednout, napsat, jít na ulici a vhodit dopis do schránky, čekat týden, čtrnáct dnů na odpověď, dychtivě rozlepovat obálku, hltat vlastní rukou psaná slova manželky, milenky, přítele, bratra, tety, babičky. Na věci se muselo šetřit, věci se musely šetřit, muselo se čekat na poště, v obchodě, na peróně, čekat až vystuduji, až skončí vojna, až se to narodí, až dostanu byt, až mě povýší, až půjdu do penze. Všechno mělo svůj vyměřený čas, ve kterém jsme se pohybovali a který se nedalo zkrátit. Čas měl svůj limitní obsah, protože se vědělo, že vše má svůj dílčí čas. Takže se nedalo do celkového našeho času vměstnit víc dílčích časů, než jsme měli k dispozici. Dnes máme také svůj čas s limitním obsahem, ale k našim činostem potřebujeme méně času, protože řečeno s klasikem “vše se zkracuje”, takže toho dokážeme zvládnout víc. Sdělit tenkrát něco někomu dopisem nám zabralo třeba 1 hodinu. Dnes nám na to stačí 1 minuta. Co s těmi volnými 59 minutami, které máme najednou k dispozici? Využijeme je pro sebe, pro rodinu, pro pokec s kámošem? Ne. Děláme jinou práci, protože musíme. Musíme abychom se uživili, aby nás nevyhodili z práce, abych měl na věci, které si nedokážu odepřít, abych měl pohodlí, na které jsem si zvyknul.
    Já vím, že moje úvaha má mezery. Čas každého z nás je individuální. Ale možná že něco z toho, co jsem napsal, obecně platí pro každého. Nebo pro většinu. Nebo (ať nežeru), nejen pro mě 🙂

  2. Jan Krůta napsal(a)

    Poctivá úvaha, Oline.
    S těmi dopisy… Vzpomínám na písničku Vládi Merty Kecy, kecy. Když člověk psával dopis, prosíval obsah, aby se dopis vešel na dopisní papír, psaní bylo pro mnoho lidí obtížné, prostě sdělovalo se nezbytné. Dnes jsme jako průtokový ohřívač. Co k nám nateče, to posouváme dál. Kecy, kecy. Mobilní hovory, SMS, maily, facebook, skype, neuvěřitelný slovní průjem, stohy fotek a obrázků.
    Pro někoho je to možná terapie, strach ze samoty. Ale přiznejme si… Někdy to přijde vhod. Vědomí, že mám pořád své milé na blízku.

    Moderní způsoby komunikace nám šetří čas? Na co? Co děláme s tím ušetřeným časem?

Napsat komentář